Článek
Jmenovala se Hildegarta Rodríguez. A její matka s ní měla velké plány – a to ještě předtím, než ji vůbec počala. Tohle dítě totiž nemělo být obyčejným dítětem. Měla být plán. Mise. Skoro až experiment.
Matka, co si chtěla vychovat nefalšovanou spasitelku
Aurora Rodríguez byla přesvědčená, že svět potřebuje změnu. A nemýlila se. Svět na přelomu 19. a 20. století tehdy řešil nejen obrovské rozdíly mezi bohatými a chudými, ale i postavení žen (jež měly v této době jen minimum práv) a také otázky sexuality, vzdělání a „morálky“.
Nějaká změna tedy rozhodně byla potřeba. A Aurora se rozhodla, že ji zařídí ona, tedy vlastně její vlastní dítě. Ne nějaký politik nebo revoluce. Dítě, kterému vštípí ty správné hodnoty už od malička. A tak si ho prostě „naplánovala“. Otec byl vybraný čistě prakticky. Žádná romantika, spíš checklist. Zdravý, inteligentní, vhodný… A kdo ví, jaké další požadavky na něj ještě byly. A jakmile bylo „hotovo“, šla od toho. Konec, šlus. Upřímně, už tady by většině lidí mělo začít blikat červené světýlko. Ale ne tak Auroře.
Když budeme „správně“ vybírat rodiče a vychovávat děti, můžeme vytvořit lepší lidi. A lepší lidé vytvoří lepší společnost
Génius od kolébky… ale za jakou cenu?
A teď přijde to, co zní skoro neuvěřitelně. Experiment se totiž podařil nade všechno očekávání. Malá Hildegarta (narodila se v roce 1914) už ve dvou letech četla, ve čtyřech psala na stroji a v deseti už mluvila několika jazyky. A co puberta? Pokud čekáte nějakou revoltu, pletete se. Místo vzdorování matce začala přednášet o sexualitě a vydávat knihy. No, zkuste si to představit.
Lidi ji obdivovali. Někteří až nekriticky. Jenže ono to mělo háček. Ten výkon nebyl zadarmo. Byl to výsledek tvrdého, skoro vojenského vedení. Bohužel to nikdo z jejích obdivovatelů nevěděl. Aurora Rodríguez rozhodně nechtěla nikomu dávat návod na další „dokonalé dítě“. To byl přece jen její patent. Tečka.
Hildegarta Rodríguez
Navíc tehdy letěla eugenika. Dneska by to donutilo pozvednout obočí skoro každého, tehdy to spousta lidí brala jako moderní směr. „Když budeme „správně“ vybírat rodiče a vychovávat děti, můžeme vytvořit lepší lidi. A lepší lidé vytvoří lepší společnost,“ tak znělo eugenické motto. A Aurora v tom viděla smysl svého života. Doslova. Vždyť přece Hildegarta byla jasný a nesmazatelný důkaz.
Mimochodem – přezdívku „rudá panna,“ pod kterou ji historie zná, nedostala náhodou. Slůvko „rudá“ odkazovalo na její politické názory. Hildegarta se už jako velmi mladá angažovala v levicových kruzích (kam ji samozřejmě dovedla matka), nejdřív ve socialistickém hnutí, později i jinde. A panna proto, že ačkoliv byla mladá a neměla sama žádné sexuální zkušenosti (tedy alespoň podle dostupných zdrojů), stejně psala a přednášela o sexualitě s neuvěřitelnou erudicí. A právě tenhle kontrast lidi fascinoval.
Člověk není stroj – a ani výchova to nezmění
Jenže v určitém okamžiku se to začalo všechno povážlivě hroutit. Protože dítě, i kdyby bylo sebechytřejší, není robot. A Hildegarta si to začala uvědomovat. Chtěla normální věci. Vlastní život. Vlastní rozhodnutí. Žádné „mami, co teď mám dělat“ nebo „mami, je tohleto vhodné?“. Prostě si chtěla všechno řídit sama. Jenže netušila, na jak odhodlaného protivníka ve své matce narazila.
Aurora totiž odpor svého „pokaženého“ dítěte prostě nezvládla. Začala být podezíravá, až paranoidní. Viděla hrozby tam, kde možná ani nebyly. Měla pocit, že jí dceru někdo „bere“, že ji ztratí. A to bylo něco, co nedokázala unést.
Aurora vzala pistoli a šla do pokoje, kde Hildegarta spala.
Matka prostě vyřešila „problém“ a šla se udat
Pak přišlo jedno obyčejné ráno v květnu 1933. Nebo alespoň tak začalo. Aurora vzala pistoli a šla do pokoje, kde Hildegarta spala. Kdo ví, jaké šílenosti se jí tehdy honily hlavou? Sama to nikdy přesně neopsala. Přiznala ale, že zmáčkla spoušť. Čtyřikrát. A pak bylo po všem. Projekt dokonalého dítěte skončil. Hildegartě bylo tehdy pouhých 19 let.
A co na tom všem bylo nejhorší? Aurora svou dceru ani neoplakala. Prostě odešla a šla se udat. Jak kdyby jen dokončila něco, co si v hlavě už dávno odškrtla. A z toho člověku běhá mráz po zádech asi nejvíc.
Aurora Rodríguez u soudu
Zbytek života strávila v léčebně – soud ji za vraždu ani nepotrestal. Nemohl. Diagnóza totiž byla jasná – paranoidní schizofrenie. A víte, co tam dělala?
Šila panenky.
Takové ty hadrové, co nikam neutečou, neodmlouvají a zůstanou přesně tam, kde je necháte. Symboličtější to snad ani být nemůže.
Zdroje info: Autorský text
Zdroje foto:
