Článek
Není totiž důležité, jak jste velcí, ale jak si umíte poradit. Tenhle nenápadný tvor, sotva větší než kočka, zvládá přežít tam, kde by si mnohem robustnější zvířata nevěděla rady. A protože vypadá tak „úžasně roztomile“, milují ho i návštěvníci zoologických zahrad. Nicméně stojí i za jednou zajímavou mystifikací.
Antilopa do kapsy, ale s ostrými smysly
Na africké savaně byste ho snadno přehlédli. Je malý, tichý a drží se při zemi – tedy pokud se zrovna něčeho nelekne. V takové chvíli myslí v první řadě na to, aby varoval své druhy. Moc dobře ví, že sám by nepřežil. A tak vyskočí do vzduchu a teprve poté se dá na panický útěk. A na tom by asi nebylo nic tak zvláštního, dělá to přece kde kdo. Jenže dikdik dokáže vyskočit až do výšky tří metrů.
A to je na nejmenší antilopu na světě (v kohoutku měří přibližně 30 až 40 centimetrů a váží jen kolem pěti kilogramů) opravdu úctyhodný výkon. Nebezpečí zpozoruje doslova na míle daleko. Velké tmavé oči (tak milované u návštěvníků zoo) mu dávají vynikající přehled o okolí a dokonale stavěné uši s vysokou citlivostí zachytí i ten nejmenší šelest. Samci mají krátké, rovné rohy dlouhé zhruba 10 až 15 centimetrů, které ale nepoužívají k boji tak často, jak byste si nejspíš mysleli. Spíše se s jejich pomocí poměřují mezi sebou, než aby se s nimi vrhali proti útočníkovi.
Antilopa s malým chobůtkem
Když se řekne chobot, vybavíme si nejspíš slony – nebo taky vyhynulé mamuty. Ale věřte nebo ne, tenhle šikovný nástroj madam evoluce je v přírodě rozšířen víc, než si myslíte. Mají ho třeba sajgy nebo tapíři. Nu a také dikdikové. Mimochodem, pokud by vás zajímalo, proč tohle jméno nepíšu s pomlčkou, tak nakonec vycházím ze zápisů v české Wikipedii a také z oficiálních materiálů Zoo Praha, která tyhle úžasné tvorečky také chová. Ale v angličtině je naopak běžný zápis dik-dik, který často proniká i k nám.
Ale zpátky k chobotu. Ten slouží dikdikům k ochlazování (což se v horké Africe vždycky hodí), ale také k vyluzování těch jedinečných zvuků, které jim daly jméno. Někomu jejich pískání připomíná gumovou hračku, jiným zase ptáka. Nejzajímavější zvuk ale vydává ve chvíli, kdy chce ostatní varovat.
On totiž krom toho svého až třímetrového výskoku ještě výrazně naježí chocholku na hlavě (vypadá potom jako malý pankáček), nakrčí nos a zapíská varování, které zní jako „dzik-dzik“. Tedy prý, já to v tom úplně neslyším. Nicméně nepřekvapí, že právě odtud dostal své jméno.
A věřte mi, že tohle varování je slyšet hodně daleko. Neslouží jak jen ostatním dikdikům, ale také všem zvířatům v okolí (tedy pokud nejste právě predátor krčící se v trávě – pro vás to bude spíš signál dát si zase šlofíka, protože teď z toho pečlivého plížení a schovávání nejspíš sejde). „O dikdicích s oblibou říkám, že jsou sojky práskačky Afriky,“ říká chovatel Daniel Jančařík ze Zoo Praha. A myslím, že to nemohl vystihnout lépe.
Zvuky džungle? Ani omylem
Schválně vám sem dám odkaz na charakteristické dikdičí pískání. Že už jste ho někde slyšeli, nejste sami. Schválně si pusťte nějaké video s uklidňujícími zvuky džungle nebo dokument. Čas od času se totiž do oněch charakteristických „zvuků z nitra tropické zeleně“ ozve právě dikdik.
Technicky tam nemá co dělat – prakticky se ale tvůrcům dokumentů jeho zvláštní, exotický projev tak líbil, že si ho prostě půjčili. Tečka. Nicméně chudák toho má s džunglí společného asi tolik, co většina čtenářů s Antarktidou. A potvrzuje to i zkušenost sledujících pod postem Daniela Jančaříka, kterého jsem dala výš. Tak to je, aby bylo jasno, žádná džungle, ale savanová antilopa. A pořádně prťavá.
Život v suchu bez kapky vody
Jednou z největších zvláštností téhle miniaturní antilopy je schopnost žít téměř bez příjmu tekutin. Nepije skoro vůbec, ony by se jí v savaně i docela špatně sháněly. Vodu získává hlavně z potravy – z listů, výhonků, bylin a plodů. Díky tomu dokáže přežít v polopouštích, buši i hustých křovinách v oblasti Afrického rohu, tedy v Etiopii, Eritreji a Somálsku (okrajově i v severní Keni a východním Súdánu), kde bývá o vodu opravdu nouze.
Žije většinou v monogamních párech, které si pečlivě střeží své malé teritorium. To si označují pachovými žlázami u očí (to je další důvod, proč úplně nedoporučuji se s touhle antilopkou mazlit, byť vypadá v zoo seberozomileji), takže vetřelci mají hned jasno, že tady nejsou vítáni. Žádné velké souboje se nekonají, spíš takové tiché vymezování prostoru, aby byl klid. A jen tak mimochodem – tahle antilopa je považována za takový indikátor zdravého prostředí – kde se jí daří, tam je krajina v relativní rovnováze.
Zdroje info: Autorský text
Velká ilustrovaná encyklopedie zvířat: Savci – od antilopy po žirafu, CP Book, Joyce Pope a Richard Orr, 2006
