Článek
A co se vlastně stalo? Na zdivu se tehdy objevily hluboké praskliny, pilíře se nakláněly a celá východní část stavby se bořila do podmáčeného podloží. Katedrála založená roku 1079, s nejdelší lodí a největší celkovou délkou ze všech gotických chrámu v Evropě, totiž stála na vrstvě rašeliny nasáklé spodní vodou. A tato voda ji pomalu táhla k zemi. Inženýři čelili problému, se kterým si neuměli poradit: jakmile dělníci vyhloubili jámu pod základy, zaplavila ji voda do hloubky téměř čtyř metrů. Čerpadla situaci ještě zhoršovala, protože odčerpávání zvyšovalo riziko dalšího sedání zdiva. Řešení ale nakonec přišlo z nečekaného směru.
Zpráva, která změnila všechno
Dne 30. března 1906 předložil inženýr Francis Fox zprávu, v níž navrhl zásadní obrat: zbytek rašeliny odstraní a betonové vaky pod základy uloží hlubinný potápěč. Fox totiž pochopil, že jediná cesta k záchraně vede skrz vodu, a proto potřeboval člověka, který v ní dokáže pracovat. A tím mužem se stal William Walker, zkušený potápěč z Croydonu.
Walker sestoupil do zatopených jam pod východní a jižní částí chrámu poprvé roku 1906. A zůstal tam, den za dnem, rok za rokem, až do roku 1912.
William Walker
Šest hodin každý den, a jen po hmatu
Walkerův pracovní den vypadal takto: dva čtyřhodinové bloky, z toho přibližně šest hodin strávených přímo pod vodou. Oblečený v těžkém potápěčském skafandru s měděnou přilbou klesal do úzkých výkopů, kde neviděl vůbec nic. Kalná, studená voda pohlcovala veškeré světlo. Orientoval se výhradně rukama, ohmatával stěny jam, odklízel rozbředlý materiál a skládal pytle naplněné cementem a betonem do pozic, které měly zpevnit podloží.
Teprve po jeho práci mohli stavbaři odčerpat vodu a vybudovat definitivní betonové základy. Často citované souhrny rozsahu prací uvádějí úctyhodná čísla: přibližně 25 800 pytlů betonu, 114 900 betonových bloků a 900 000 cihel. Celkem šlo o 235 samostatných jam, podchycování totiž muselo probíhat po krátkých úsecích, aby se popraskané zdi neuvolnily naráz.
Nad zemí přitom současně pracovalo kolem 150 dalších lidí: zedníci, tesaři, dělníci obsluhující čerpadla. Walker ovšem zůstal jediným člověkem, který vykonával samotnou podvodní fázi. A bez ní se celý projekt nemohl pohnout ani o krok.
Malého potápěče najdete v katedrále dodnes
V červenci 1912 se v katedrále konala slavnostní děkovná bohoslužba. Král Jiří V. osobně předal Walkerovi stříbrnou mísu a později mu udělil Královský Viktoriánský řád. Potápěč z Croydonu se na okamžik stal hrdinou celého Winchesteru.
O šest let později, 30. října 1918, Walker zemřel. Nezabil ho potápěčský úraz ani zranění z podvodní práce, podlehl pandemii španělské chřipky. Bylo mu šestapadesát let. Pohřbili ho v Beckenhamu, daleko od katedrály, kterou zachránil.
Dnes ale jeho odkaz ve Winchesteru žije dál. Uvnitř chrámu stojí malá socha potápěče v plné výstroji a v nedávné době přibyla dokonce i pamětní busta. Katedrála pořádá tematické prohlídky věnované jeho příběhu a přímo naproti ní návštěvník najde hospodu The William Walker. Mimo Hampshire je ovšem Walkerovo jméno překvapivě málo známé. A vlastně se není čemu divit – jeho dílo zůstalo skryté pod zemí, neviditelné pouhým okem. Proto neuškodí si jeho příběh občas připomenout.
Zdroje info: Autorský text
https://ceramics.org/ceramic-tech-today/diver-saved-winchester-cathedral/
https://www.williamwalkerwinchester.co.uk/about
https://www.bbc.com/news/uk-england-hampshire-45761496
