Článek
Česká podvodní fotografka žijící v egyptském Dahabu dostala jednoduchý úkol: nafotit italskou freedivingovou šampionku Alessiu Zecchiniovou ve chvíli, kdy vypluje z průplavu zvaného Arch v Blue Hole u Rudého moře. Na poslední chvíli ale změnila kompozici. Místo detailu u výstupového lana zvolila široký záběr. Právě díky tomu jako jediná viděla, jak se celý pečlivě naplánovaný ponor rozpadl v řádu sekund, a jak irský bezpečnostní potápěč Stephen Keenan zaplatil za záchranu Alessie životem.
Deset sekund, které nikdo neumí vysvětlit
Ráno 22. července 2017 panovaly u Blue Hole horší podmínky, než tým čekal. Viditelnost byla slabší, proudy silnější. Přesto se Alessia Zecchiniová chystala proplout Archem, podmořským tunelem ve stěně Blue Hole, jehož vstup leží v hloubce kolem 56 metrů. Na druhé straně, u výstupového lana, na ni měl čekat Stephen Keenan. Miloval ji, to se říkalo. A také byl jejím hlavním opěrným bodem při celé akci. Byl nejblíž, mohl v případě potřeby okamžitě konat.
Jenže těsně před ponorem se stalo něco, co dodnes nikdo nedokáže vysvětlit. Lily Crespyová, která řídila odpočet na hladině, popsala klíčový moment: Stephen si vyžádal deset sekund navíc. Důvod neřekl. „Neznám ho dodnes,“ řekla Crespyová. Těch deset sekund posunulo celý timing. Alessia byla v hloubce negativně vyvážená, tunelem projela rychleji, než simulovali v zátoce. Vyplula z Archu o pár vteřin dříve, než ji Stephen čekal.
A lano neviděla.
Devadesát stupňů špatným směrem
Kristina Vacková visela stranou od hlavní bezpečnostní osy. Nebyla součástí safety týmu, byla fotografka s přístrojovým potápěčským vybavením, tedy s úplně jinými dekompresními limity než freediveři kolem ní. Ostatní bezpečnostní potápěči byli rozestavení podle plánu: jeden kolem 25 metrů, další kolem 15–20 metrů, Stephen nejhlouběji u lana.
Z bočního širokého pohledu viděla Vacková něco, co nikdo jiný vidět nemohl. Alessia po výjezdu z tunelu nezaregistrovala, že je venku. Nenašla lano. Otočila se o devadesát stupňů a plavala pryč. Stephen ji uviděl a sprintem se za ní vydal. Dohonil ji, otočil do vertikály, oba začali stoupat.
„Viděla jsem to jako na dlani, ale byla jsem strašně daleko,“ popsala Vacková v rozhovoru pro Flowee. Několik metrů pod hladinou se Stephen přestal hýbat. Masivní sprint v hloubce ho stál všechno. Když se k němu Vacková dostala, byl už šedý a bezvládný.
Mohla zasáhnout dříve? Podle ní ne. Jako přístrojová potápěčka nemohla z takové hloubky bezhlavě vystřelit k hladině. „Mohli nahoře skončit zranění nebo mrtví dva,“ vysvětlila v Denníku N. Nedodržela vlastní dekompresní protokol téměř vůbec, zastavila jen jednou, ale i tak přišla pozdě.
Řetězec malých selhání, který vyústil v tragédii
Závěrečná zpráva k nehodě, shrnutá serverem DeeperBlue v listopadu 2017, uzavřela, že nešlo o jedno fatální rozhodnutí. Šlo o katastrofickou kombinaci drobných odchylek: horší počasí, nevysvětlených deset sekund navíc, rychlejší průplav tunelem, dezorientace po výjezdu, minutí lana. Každá z těchto odchylek byla sama o sobě zvládnutelná. Dohromady vytvořily situaci, z níž nebylo úniku.
Zpráva doporučila pro budoucí pokusy přidat dalšího hlubinného podpůrného potápěče a mít na břehu zdravotnicky kvalifikovaný personál. Blue Hole si přitom svou pověst budoval desítky let; Guardian ho označil za pravděpodobně nejnebezpečnější potápěčské místo na světě, místní odhady mluví o stovkách obětí v delším horizontu. Arch nevyniká jen hloubkou. Kombinuje orientační problém, horizontální tunel a opakovaně fatální historii.
O tragédii vznikly i dva filmy
O Stephenově smrti nakonec vznikly dva filmy. Ten, který prorazil do širokého povědomí, Nejhlubší nádech režisérky Laury McGannové, měl premiéru na Sundance v lednu 2023 a Netflix ho uvedl 19. července téhož roku. Alessia Zecchiniová na premiéře nebyla osobně, ale nechala přečíst dopis, v němž Stephena označila za muže, který si zaslouží být „známý, ne jen připomínaný“. Sama nepřestala závodit; od roku 2018 sbírala další světové rekordy, v roce 2023 dosáhla hloubky 123 metrů. Své výkony věnuje Stephenovi.
Vacková svou roli ve filmu zlehčuje jako „mikroskopickou roličku“. Mediální zájem přišel až s akvizicí Netflixu; do té doby na celý projekt skoro zapomněla. Zároveň ale říká, že natáčení jí pomohlo si tragédii po letech pojmenovat. Datum 22. 7. 2017 má „navždy v hlavě i v kalendáři“. A otevřeně zpochybňuje romantické přibarvení příběhu, které film místy nabízí.
