Článek
Příběh, který se za tou větou skrývá, nemá jednoznačnou pointu. Norský soud nenašel známky trestného činu, český tisk psal o sebevraždě, rodina obviňovala manžela. Rudolf Těsnohlídek se z Norska vrátil sám, jako čerstvý vdovec, a stín téhle události ho pronásledoval až do konce života, kdy už byl slavný jako autor rozverné i moudré Lišky Bystroušky. A na Jindřišku, překladatelku a literátku spojovanou s pseudonymem Nikésonte, se mezitím téměř zapomnělo. Její hrob ve Vestnes dnes nese jen bronzový nápis „JINDRA“, doplněný až v roce 1983.
Svatební cesta, ze které se vrátil jen jeden
8. července 1905 odjeli novomanželé z Prahy. Trasa vedla přes Berlín do Štětína a Swinemünde, odtud lodí do Kodaně, dál přes Helsingør a Göteborg do Christianie, dnešního Osla. Pak pokračovali vlakem přes Ottu a Dombås do Åndalsnes a trajektem do Molde. Cílem bylo poznávat norský Romsdal, krajinu divokých fjordů, kterou si vybrali pro svou první společnou cestu.
24. července se ubytovali ve Vestnes. Ale co se stalo potom, zůstává předmětem sporu dodnes. Jindřišku zasáhla střela z malého revolveru, který si pořídila krátce před odjezdem, údajně jako ochranu na dalekou cestu. Zbraň nosila zavěšenou na řetízku. Část literatury klade událost na večer 24. července, úřední zápis a novější zpracování se přiklánějí k ránu 25. července 1905.
Jindřiška byla pohřbena ve Vestnes 29. července a Rudolf musel v Norsku zůstat kvůli vyšetřování a úředním formalitám. Domů se vracel sám. On sám to popsal takto:
„Jindra měla na řetízku u pasu svůj malý revolver, se kterým si bezmyšlenkovitě pohrávala. Manžel jí řekl, ať toho nechá, aby se něco nestalo. „Co by se mohlo stát?“ řekla Jindra. „Mohla by ses zastřelit,“ odpověděl. „A co myslíš, že bych to nedokázala? Dokáži!“ Potom natáhla kohoutek a zamířila na prsa. „Nežertuj takto a nemuč mne,“ řekl jsem a skočil k ní. Ozval se výstřel a Jindra se skácela. Na její hrudi se objevila krvavá skvrna. Rána šla přímo do srdce.“
Že je nyní vše jasné? Ale vůbec ne, objevily se totiž i úvahy o tom, že Těsnohlídek mohl touto historkou krýt sebevraždu své manželky, aby na ní neulpěl cejch a hanba.
Jindřiška
Dvě verze bez rozuzlení
Norské úřady případ prošetřily a uzavřely s tím, že nic nenasvědčuje trestnému činu. Těsnohlídek mohl odjet. Jenže tenhle závěr neřekl, co se stalo, řekl jen, co se nestalo. A právě v té mezeře žije záhada dodnes.
První verze: nešťastná náhoda při manipulaci se zbraní. Druhá: sebevražda. Pro druhou existují nepřímé indicie; pitva odhalila oboustrannou tuberkulózu plic, Těsnohlídek později uváděl, že Jindra před odjezdem mluvila o své brzké smrti, v materiálech se objevují zmínky o opiu a připravených nábojích. Jenže Těsnohlídkovy výpovědi se v detailech měnily, přímý nestranný svědek chybí a tehdejší forenzní možnosti byly omezené.
Ani pozdější badatelské pátrání v českých a norských archivech spor definitivně neuzavřelo. Výsledek zůstává stejný: „ne vražda“, ale bez jistoty mezi nehodou a sebevraždou.
Rudolf Těsnohlídek
České spekulace versus norská střízlivost? Jako národ jsme nedopadli zrovna dobře
Ovšem zatímco norský soud postupoval věcně, český tisk reagoval docela jinak. Národní politika psala rovnou o „sebevraždě choti profesora z Prahy“, Čas a Národní listy navíc s gustem přidávaly spekulace o nervové chorobě a osobních motivech. A Jindřiščina rodina se také nedržela právě stranou (což ovšem lze pochopit) a po oznámení smrti milované ženy začala Rudolfa obviňovat z něčeho mnohem horšího. Byl přece jediným člověkem v pokoji a kdo ví, jestli se nemocné manželky nechtěl zbavit. Verzi o sebevraždě si rodina nepřipouštěla vůbec.
A právě tady leží klíčový rozpor celého příběhu. Norské řízení Těsnohlídka formálně očistilo, ale české prostředí ho nikdy úplně neosvobodilo. Podezření přežívalo v rodinných kruzích, v šepotu okolí a občas i v biografických poznámkách. Nejsilnější na celé „záhadě“ nakonec není samotná detektivka, ale fakt, že Těsnohlídkovi nikdo vraždu neprokázal, a přesto se jí v paměti svého okolí nikdy zcela nezbavil.
Zapomenutá Jindřiška - slavnější je i vymyšlená liška
Nicméně je třeba poznamenat, že Rudolf Těsnohlídek se po návratu z Norska úplně změnil. Ke studiu se už nevrátil, místo toho pustil Prahu a začal pracovat jako novinář. Trauma z norské cesty se stalo trvalou součástí jeho psychiky i tvorby; Jindřišce věnoval básnickou sbírku Den a ozvěny celé tragédie prostupují i jeho pozdější prózy.
Vestnes, tady se vše odehrálo
Jeho slavná Liška Bystrouška ale vyšla časopisecky v Lidových novinách až roku 1920 a stala se předlohou pro Janáčkovu operu. Mezi smrtí první manželky a vznikem nejslavnějšího díla leží patnáct let poznamenaných vinou, melancholií a životními krizemi.
Časem ale trauma přece jen překonal. Podruhé se oženil, založil tradici Vánočního stromu republiky a inicioval vznik dětského domova Dagmar. A tak se stalo, že se veřejný obraz dobrosrdečného autora pohádkové lišky a charitativního novináře překrýval s tím druhým. S obrazem muže, který se vrátil z líbánek sám a nikdy to nedokázal uspokojivě vysvětlit.
Zdroje info: Autorský text
https://www.stoplusjednicka.cz/tragicky-osud-humoristy-proc-se-rudolf-tesnohlidek-vlastne-zastrelil
https://dspace.cuni.cz/bitstream/handle/20.500.11956/203379/120519536.pdf?sequence=1&isAllowed=y
https://epochaplus.cz/spisovatel-rudolf-tesnohlidek-a-jeho-zena-jindra-aneb-prilis-mnoho-sebevrazd/
https://www.lifee.cz/trendy/rudolf-tesnohlidek-psal-pribehy-ze-zivota-sam-ten-svuj-ale-vzdal-a-zastrelil-se_70621.html
