Článek
Češi jsou nadšenými chataři a chalupáři. Naše země zrodila svébytnou chalupářskou kulturu, která se na mnoha místech udržela dodnes. Nejvýraznější rozmach ovšem zažilo chatařství a chalupářství v době od 60. do 80. let minulého století.
Nejedná se však o ryzí fenomén někdejšího režimu, osady v přírodě budovali už skauti ve 20. letech 20. století, aby se na chvíli oprostili od ruchu a stresu měst. Již v období po druhé světové válce tudíž byla na českém území silně zakořeněna tradice trávení volného času a rekreace v přírodě či v chatách, chatkách a jiných rekreačních zařízeních.
Za socialismu však bylo chaty a chalupy možno označit doslova za ostrůvky svobody a soukromí v tehdejší šedi. V rámci zahradničení a kutilství se tu mohli majitelé těchto obydlí úspěšně realizovat. Sázela se tak zelenina či květiny a opékaly se buřty.
Současně na to totiž měli Čechoslováci té doby dostatek času. Nahrál tomu jednak volný víkend. Někdejší pracovní soboty „padly“ v roce 1968. Znamenalo to, že na dvoudenní víkend se už mohli těšit i dělníci. Pozvolně přecházeli na pětidenní pracovní týden také ve školách.
Na chatu se jezdilo k Sázavě i do Krkonoš
Chataření a chalupaření podpořil i rozvoj automobilismu. Dostat se mimo města bylo díky tomu jednodušší. Chaty a chalupy totiž ze své podstaty samozřejmě vznikaly na odlehlých místech. Vyráželo se k Sázavě, Berounce, do Beskyd, Českého ráje, Jizerek či Krkonoš, případně jednoduše kamkoli na vesnici. Největší koncentrace chalup byla v jižních a středních Čechách, využití ale našly i prázdné nemovitosti po odsunu Němců.
Jak vysvětlila v rozhovoru pro server iDnes geografka působící na Univerzitě Karlově Dana Fialová, došlo ke zlepšení podpory okresních měst, započala výstavba panelových bytů, vypukl rozvoj těžkého průmyslu a práce se přesunula do měst, což způsobilo odliv mladé generace z venkova. Ta se pak do rodných vesnic vracela hlavně na prázdniny a po smrti rodičů používala rodné domy jako chalupy.
Tato odbornice s humorem potvrzuje tezi, že Češi mají chataření a chalupaření doslova v krvi. Podle ní lze totiž s nadsázkou tvrdit, že první takovou chatou byl Karlštejn. Karel IV. si ho totiž nechal vystavět nad Berounkou proto, aby měl kam jezdit.
Tento osobitý jev se šířil napříč společenskými vrstvami. Vlastní chatu či chalupu si přáli chudší, ale i movitější občané. Z původně jednoduchých dřevěných chatek se tak vyvinuly větší objekty i zděné obytné domy. Někteří lidé si místo vlastní chaty v létě s rodinou pronajímali na vesnicích místnosti či celé byty.
Chaty a chalupy začaly zosobňovat klid a svobodu, které si celé generace vážily. Byť ne vždy, povinná totiž byla rodinná víkendová výprava na chatu samozřejmě i pro děti. I tehdejší teenageři přitom mnohem více toužili po návštěvě místní diskotéky s partou kamarádů než po pletí záhonů, natírání plotu nebo houbaření. Pro děti tím pádem mnohdy pobyt na chatě byl spíše trestem, ale v pozdějším věku do onoho kouzla znovu dospěly.
Socialistický režim chataře a chalupáře toleroval
Samotný socialistický režim se k této zálibě stavěl vstřícně. Ostatně nebylo divu, samozřejmě totiž „soudruzi“ příliš nestáli o to, aby se Čechoslováci začali poohlížet po možnostech v zahraničí. Cestovat nebylo možné, s výjezdní doložkou se nedalo automaticky počítat a někteří se nedostali dokonce ani do zemí východního bloku, kam bylo cestování oficiálně snazší.
Chaty a chalupy tedy do určité míry pomáhaly „za dráty“ udržet z pohledu režimu kýžený klid a poskytovaly lidem alespoň nějakou formu zábavy. Svou roli sehrálo i to, že Čechoslováci byli v období normalizace také lépe finančně situovaní. A prostředky jednoduše neměli kde utratit. O luxusní zahraniční dovolené si mohli nechat jen zdát. Vlastní automobil a chalupa tehdy patřily k životnímu stylu.
Snaze něco vytvářet v těchto podmínkách svépomocí nahrávalo i to, že mnozí si také „pomohli“ například ke stavebnímu materiálu, který v socialistickém hospodaření jednoduše nikdo úplně nepostrádal. A co nezvládli chataři a chalupáři sami, o to se ochotně postarali „meloucháři“, kteří byli rádi za možnost přivýdělku.
Svůj vliv mělo na rozvoj této sféry i to, že za socialismu u nás téměř nebyla možná výstavba rodinných domů. To se změnilo až v 80. letech. Podporována byla především výstavba sídlišť, výstavba na okrajích velkých měst skoro neexistovala a to, že obyvatelstvo tento vynucený stav ve velkém táhl k chataření a chalupaření tak vlastně bylo veskrze logické.
Zdroje
https://www.idnes.cz/bydleni/na-navsteve/chalupa-chata-rekonstrukce-bydleni-na-chalupe-prodej-chalupy-chalupareni.A180529_165634_dum_osobnosti_web
Vágner, Jiří. 2001. „Vývoj druhého bydlení v Česku.“ Pp. 42-51 in: Bičík, Ivan a kol. . Druhé bydlení v Česku. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy.
Vágner, Jiří., Procházka Petr. 2001. „Vývoj českého trampingu a budování trampských osad.“ Pp. 58-69 in: Bičík, Ivan a kol. . Druhé bydlení v Česku. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Univerzity Karlovy.
Kubeš, Jan. 2004. „Vývoj chataření v zázemí Českých Budějovic.“ Pp. 70-81 in Vágner, Jiří, Fialová, Dana (eds.). Regionální diferenciace druhého bydlení v Česku. Praha: Katedra sociální geografie a regionálního rozvoje Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy.
