Článek
Původně byla incelská subkultura založena v roce 1997 jako inkluzivní prostředí pro osamělé lidi jakéhokoli pohlaví, kteří mají problémy s hledáním romantických a sexuálních partnerů. Později se však transformovala na ryze mužské prostředí.
Incelové jsou tak dnes primárně popisováni jako zahořklí muži, kteří nemají rádi ženy a jsou neúspěšní ve vztazích. Nenaplněné vztahové potřeby ale trápí i dámy. To napomohlo zformovat hnutí tzv. femcelů. Toto označení znamená jednoduše „female incel“.
Výrazně se ale od incelů liší. Psychologické rozdíly mezi femcely a incely lze přičíst genderové socializaci. Klíčovým motivem zde především není podle některých zdrojů nenávist k mužům. Fenomén femcelů je pestřejší, komplikovanější, často zahrnuje satiru, sarkasmus a nadsázku. Může být hlasitě ženský, pobuřující a kontroverzní.
Na sociální síti TikTok se komunita femcelů taktéž do značné míry spojuje s různými popkulturními odkazy, jako jsou hudebníci jako Lana Del Rey a Marina and the Diamonds, ale i filmy jako Gone Girl a Jennifer's Body.
Společné s muži mají ženy z komunity femcel naopak to, že žijí v celibátu. Ovšem činí tak dobrovolně. Jsou totiž přesvědčeny o tom, že nejsou atraktivní a muži zkrátka upřednostňují jejich pohlednější kamarádky. Dobrovolný celibát jim tak má do značné míry „zachránit“ osobní důstojnost.
Femcelové kladou důraz na atraktivitu
Podobně jako incelové kladou tedy i ženy ze subkultury femcel výrazný důraz na fyzický vzhled. Stejně tak se často prezentují online a internet je tak podle některých názorů v zásadě jediným společným rysem femcelů a incelů. K tomuto tématu je navíc důležité poznamenat, že i tato subkultura byla na Redditu zakázána kvůli podněcování nenávisti.
Celá komunita rovněž sdílí některé názory týkající se patriarchátu s radikálními feministkami. Příčinou vztahových neúspěchů je podle nich především mysogynní nastavení společnosti a nerealisticky vymezené standardy ženské krásy. Ty podle nich mužům velí ženy vnímat jen jako objekty sexuálního uspokojení, nikoli romantických tužeb.
Z tohoto pohledu tak lze celibát vnímat i v tomto směru jako spíše nedobrovolný. Nedostatek romantické nebo sexuální zkušenosti následně ovlivňuje jejich sebehodnotu. Ženy mluví o pocitech studu a o přesvědčení, že už budou do konce života samy. Že pro ně jednoduše dostatečně velkorysý, pozorný a chápavý muž neexistuje. Cítí se postradatelné, mají obavy z interakce s muži a tyto tendence u nich mohou dokonce vyústit v deprese nebo sebepoškozování.
Muži z komunity incelů naproti tomu tvrdí, že ženy jsou jednoduše příliš vybíravé, jelikož sex se ženou chce mít každý a existenci femcelů tak v zásadě přímo popírají. Nelze se tak příliš divit tomu, že v komunitě incelů, stejně jako v tzv. manosféře obecně, jednoduše nejsou ženy vítány, ačkoli se v podstatě nacházejí v obdobné situaci. Pro ženy je toto prostředí vysloveně toxické.
Kde spočívají kořeny komunity incelů
Přestože touží po intimním sblížení s muži, na druhou stranu se některé příslušnice hnutí femcel také obávají ze strany opačného pohlaví sexuálního zneužívání nebo obtěžování. A údajně se stávají terčem sexuálního napadání dokonce častěji než ženy vzhledově atraktivní. Proč? Femcelové jednoduše zastávají názor, že ošklivé ženě, která se stane obětí muže, nikdo neuvěří.
Komunita femcel dosud nebyla spojována s žádným skutečně násilným nebo znepokojivým chováním, ženy se spíše snaží zlepšit svou situaci právními prostředky. Ale patrny jsou v ní tendence k extrémnímu feminismu i anti trans vyjadřování.
Ženy se také v rámci femcel více věnují tématům genderové dynamiky pohlaví i moci a jsou spíše zaměřeny na sebe, na své vlastní frustrace. Je to dáno odlišným přístupem od raného věku. Chlapcům je dovoleno snažit se získat moc i na úkor ostatních, jsou odmala vychováváni jako průbojnější a bojovnější, nemají plakat nebo verbalizovat svůj smutek. Při odmítnutí jsou proto více náchylní ke vzteku, obviňují druhé a mohou svému okolí ubližovat. Ženy jsou naproti tomu spíše smutné.
Tomu odpovídá i fakt, že vykazují ve srovnání s muži více internalizačních poruch, jako jsou například zmíněné deprese, ale i úzkosti. Ti naopak trpí především externalizujícími poruchami, kam se řadí zneužívání návykových látek či impulzivní poruchy.
Nicméně podle některých zdrojů ve skutečnosti panuje ve femcel komunitě i nenávist vůči mužům. Větší pozornost je zatím věnována v tomto směru incelům. Proto je na minimální úrovni dosud i výzkum fenoménu femcel. Z toho plyne i poměrně nejednoznačné vymezení a mnohdy protichůdné charakteristiky.
Zdroje
