Článek
Cestování za socialismu nebylo nikterak jednoduché. Omezeno bylo především směrem na Západ. Směr nepřátelská kapitalistická cizina se mnoho Čechoslováků nepodívalo. Nedílnou součástí výjezdů do nesocialistických zemí se stala takzvaná výjezdní doložka.
Ta byla součástí cestovního pasu a nutnou podmínkou (společně s cestovním pasem a devizovým příslibem) k vycestování na území těchto států. Vydávalo ji ministerstvo vnitra ČSSR. Komplikovaný byrokratický proces mimo jiné zahrnoval i získání souhlasu komunistické strany, zaměstnavatele nebo školy.
Západní, demokratické státy představovaly pro totalitní režim nebezpečí a bylo nutné provést důkladnou izolaci obyvatelstva od tohoto vlivu. Ani cesty na Východ ale nebyly bez komplikací. Potřebovali jste pro ně vízum, bezvízové cestování bylo otevřeno jen pro několik málo socialistických zemí. Zájezdy za minulého režimu tak mířily hlavně do zemí, jako je bývalá Jugoslávie, Polsko, východní Německo či Maďarsko.
O možnostech tedy nerozhodovala poptávka, ale jednoduše to, co režim dovolil. Do několika málo zemí východního bloku se šlo podívat bez komplikací a zájezdy umožnila trvalá výjezdní doložka, která byla od roku 1970 součástí pasu. Otevřené pro cesty tak bylo Německo, Maďarsko a Bulharsko. O něco složitější bylo vycestování do Rumunska, bez „pozvání“ se zájemci nedostali dokonce ani do sousedního Polska. Do zmíněné Jugoslávie se zase většinou nepodívala celá rodina.
Do Sovětského svazu se Čechoslovákům nechtělo
Otevřen byl potenciálním zájemcům na pozvání i někdejší Sovětský svaz. O ten ale Čechoslováci v zásadě moc nestáli. Není divu, především rok 1968 přinesl ve vzájemných vztazích značnou deziluzi a slovům o bratrské výpomoci tenkrát jen málokdo uvěřil. Vpád vojsk Varšavské smlouvy znamenal pro běžné lidi doslova šok.
Ještě ve 20. a 30. letech 20. století mezi československou, zejména levicovou veřejností přitom zájem o bezprostřední poznání Sovětského svazu rostl. Na tyto zájemce se ale samozřejmě sověti pečlivě připravovali. Zájemcům organizovali program cest, jejichž itinerář se i kvůli omezenosti infrastruktury opakoval a měl primárně prezentovat úspěchy sovětské společnosti.
Jakkoli se Sovětský svaz v i v pozdější době snažil přesvědčit potenciální návštěvníky o své atraktivitě, jelikož Čechoslováky a Bulhary Moskva chápala jakožto své nejspolehlivější spojence, výstava úspěchů národního hospodářství SSSR, kterou jste mimo jiné mohli objevit v tehdejších katalozích cestovní kanceláře Čedok zrovna příslibem lákavé dovolené nebyla.
Právě přes tohoto poskytovatele se odehrávala většina tehdejšího cestovního ruchu organizovaného přes cestovky, Čedok v roce 1980 držel zhruba 70% podíl na trhu. Cestovní kancelář ovšem nebyla jedinou variantou, vyjet jste za hranice mohli s ROH, pracovně, ale i soukromě. Jet s cestovní kanceláří přitom mohlo být výhodnější než sólo cesta. Existovaly totiž poměrně striktní limity na to, kolik peněz jste si mohli na cestu vyměnit.
V Československu se směr Sovětský svaz cestovalo i s takzvanými Vlaky družby, které pro své vybrané členy organizovalo právě komunisty ovládané Revoluční odborové hnutí. Cestovatelé si měli v první řadě prohlédnout památná místa bolševické revoluce a druhé světové války, ale navštěvovali i vzorové podniky a kolchozy.
Socialistický režim dovolil turistické zájezdy i výměny pro privilegované studenty
Zájemci si mohli prohlédnout především Moskvu, Kyjev nebo Leningrad. Dlužno dodat, že Kyjev a Leningrad se stávaly cílem i turistických zájezdů, přičemž zejména někdejší Leningrad, dnes Petrohrad, nabízel podle dobových svědectví na svou dobu vlastně zajímavou podívanou. V Moskvě se nabízela především obligátní prohlídka Kremlu.
A samozřejmě si odtud turisté vozili i četné suvenýry, a to především vodku, gruzínský koňak, aparáty či matrjošky. Už po polovině 80. let se díky perestrojce a obecnému uvolnění v SSSR daly koupit za vcelku lidové ceny knihy, tehdy v Československu ještě zakázané, v licenci vyráběné desky západních kapel a podobně.
Jak upozorňují dobové zdroje, svou roli v celkovém nezájmu o cesty do SSSR občanů hrály krom politického pozadí i další faktory. Vycestovat do Sovětského svazu znamenalo nejen vydat se i poměrně daleko, což nebylo zrovna praktické, ale například vypravit se směrem na východ autem znamenalo nejrůznější administrativní omezení a neustálý policejní dohled po cestě, nesmělo se například fotografovat rozestavěné budovy či jiné o režimu negativně vypovídající prvky. Češi, respektive Čechoslováci navíc neměli odlišné priority než dnes: „Dovolenkáři“ mířili hlavně k moři, ačkoli si o teplých jižních destinacích mohli s Maďarskem, Německem nebo Polskem nechat jen zdát.
Objektivně je nutné přiznat, že cesty do SSSR nakonec nebyly jen pověstnou z nouze ctností a výsledkem nedostatku příležitostí pro poznávání jiných cizích končin, v 80. letech jezdili do Sovětského svazu totiž i českoslovenští studenti. Obecně lze říci, že v rámci tzv. družeb se sem podívali ale především ti privilegovaní, na ostatní čekalo obligátní Polsko, Maďarsko a Německá demokratická republika. Studenti na zahraniční výměnu byli vybíráni na základě politické spolehlivosti jejich rodin i jich samých.
Zdroje
Kalendář zahraničních zájezdů Čedok 1969. Praha, Reklama Čedok 1969.
Kalendář zahraničních zájezdů Čedok 1970. Praha, Reklama Čedok 1970.
Kalendář zahraničních zájezdů Čedok 1973. Praha, Reklama Čedok 1973.
FRANC, Martin – KNAPÍK, Jiří: Volný čas v českých zemích 1957-1967. Praha, Academia 2013.
FRANCOVÁ, Eva: Cestovní ruch. Olomouc, Univerzita Palackého 2003.
FRANKE, Antonín: Rukověť cestovního ruchu. Praha, Merkur 1984.
KAČÍREK, Bedřich: Kapitoly o Revolučním odborovém hnutí. Praha, Práce 1979.
KOCIAN, Jiří: Tematická příručka k československým dějinám 1948-1989. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2019.
