Článek
Jednalo se o trestný čin, který byl do legislativy zaveden poprvé v roce 1956 v rámci novely trestního zákona. § 188a zákona č. 63/1956 Sb. Uváděl: „Kdo se živí nekalým způsobem a vyhýbá se poctivé práci, bude potrestán odnětím svobody na tři měsíce až dvě léta.“ Měl sloužit ke stíhání osob, které se neživily poctivě.
K úpravě došlo v roce 1961, kdy při rekodifikaci trestního zákoníku byl trestný čin Příživnictví definován v § 203 následovně: „Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a opatřuje si prostředky k obživě prostitucí, hazardní hrou nebo jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta.“ Tím ale zpřísňování a upřesňování definice tohoto trestného činu neskončilo.
Utahování šroubů proti „příživníkům“
Od roku 1965 byl § 203 Příživnictví upraven takto:
(1) Kdo pokračuje v soustavném vynechávání pracovních směn bez závažného důvodu nebo v předstírání pracovní neschopnosti, ač byl již pro takový čin postižen místním lidovým soudem nebo národním výborem, bude potrestán odnětím svobody až na jeden rok nebo nápravným opatřením.
(2) Kdo se soustavně vyhýbá poctivé práci a dává se někým vydržovat nebo si prostředky k obživě opatřuje jiným nekalým způsobem, bude potrestán odnětím svobody až na tři léta.
Tím v podstatě bylo postaveno mimo zákon soukromé podnikání. Pro občany platila pracovní povinnost a trestána byla „nekalá obživa“. Jenže co konkrétně bylo považováno za obživu nekalou, zákon nijak nespecifikoval. Snad proto, aby se tak mohl trestat kdokoli, o němž se stát rozhodl takový soud vynést. Disidenti tak byli trestáni stejně nebo hůř než třeba prostitutky. Ty donášely na zahraniční turisty STB, takže jim prošlo mnohem víc než třeba chartistům. Paragraf o příživnictví byl zrušen až v roce 1990, ale i když před rokem 1989 porušoval lidská práva a mnoha občanům velmi znepříjemnil život, rehabilitace pro tento trestný čin uzákoněna nebyla.
Jak to fungovalo v praxi
Oficiálně tedy šlo o to, aby stát donutil zločince, prostitutky a jiné nekalé živly poctivě pracovat. Nekalými živly byli míněni hlavně odpůrci komunistického režimu. Na veksláky, prostitutky, šmelináře a další postavičky na hraně zákona byly paragrafy krátké. V občanském průkazu, kam se tehdy ještě musela dávat zaměstnavatelem razítka potvrzující pracovní poměr, vždy nějaký důkaz o svém řádném životě měli.
Lehké děvy byly buď fiktivně vdané a byly ženami v domácnosti, nebo „pracovaly“ jako uklízečky, ačkoliv jejich dokonale upravené nehty se hadru v životě nedotkly. Zcela zdraví pánové postávali před Tuzexem a nabízeli bony, protože oficiálně byli invalidními důchodci, případně pracovali jako vrátní či něco podobného. Samozřejmě jen na papíru, fyzicky tu práci obvykle dělal nějaký důchodce.
Kdo chtěl psa bít, hůl měl v paragrafu o příživnictví
Jenže stejný režim, který tento trestný čin zavedl, uměl trestat ty, kterým chtěl život znepříjemnit. Šlo to snadno, stačilo třeba bránit nepohodlným lidem sehnat slušnou práci. Takže bývalí novináři, právníci, umělci, lékaři a další raději myli okna, pracovali jako topiči, nebo dělníci v pivovaru, případně doma lepili obálky při takzvané domácí práci, jen aby neskončili pro příživnictví za mřížemi. Jedna moje vzdálená příbuzná byla po roce 1969 vyhozena z redakce, kde pracovala jako novinářka. Dlouho pak nemohla sehnat žádnou práci, nakonec byla prodavačkou v galanterii. Byla šťastná, že má aspoň takovou, byť mizerně placenou práci.
Ale o práci přicházeli i manuálně pracující. Jak pro Český rozhlas uvedl historik Tomáš Vilímek, z opravny hodin byl vyhozen hodinář z Opočna, který byl podle komunistů buřičem. Nemohl sehnat práci, i když měl povinnost pracovat. Ale na příkaz strany mu ji nikdo nesměl dát. Že to nemá logiku? Ano, nemá. Ale takových věcí bylo tenkrát mnohem víc. Až vám bude někdo vyprávět, jak bylo za socialismu dobře, nevěřte mu. O většině lidí to neplatí.
Zdroje
1) Příživnictví
2) Chartu 77 nepodepisovali pouze disidenti, ale třeba hodinář z Opočna, říká historik
3) Zkušenosti vlastní a přátel
