Článek
Velmi rychle se společnost rozdělila na ty, kteří měli rudou knížku (dobové označení pro průkaz člena komunistické strany) a mohli v podstatě všechno, a na ty, co ji neměli, nebo dokonce odmítali mít. A těm se rázem zavřely dveře ke studiu, slušné práci a jakémukoliv společenskému vlivu. Jenže se to nesmělo ani naznačovat, natož říkat nahlas, protože oficiální propaganda tvrdila, že všichni občané jsou soudruzi a jsou na tom úplně stejně. Až na to, že vůbec.
Cenzura, propaganda i vyslovené lži
Komunistická propaganda si nijak nezadala s tou fašistickou. Vytvořilo se schéma na téma skvělé lidově-demokratické Československo a další socialistické státy, temný kapitalistický Západ. Socialistické země byly „táborem míru“, který svět bránil před 3. světovou válkou, zatímco zlý kapitalistický Západ se snažil světovou válku rozpoutat. Pokud se už k nám dostaly nějaké informace ze západní Evropy a USA, byly zcenzurovány tak, aby do výše uvedeného schématu přesně zapadly. Pokusy dostat se k informacím jinak byly marné, tiskoviny se zabavovaly, internet nebyl a zahraniční rozhlas a televize měly jen velmi omezený dosah. Pravý ráj každého propagandisty.
I když ani komunisté si netroufli napodobit fašisty. „Poslech zahraničního rozhlasu nebyl v Československu zakázán a nebyl trestný, Podobný zákaz by totiž příliš připomínal nacistická opatření za druhé světové války, kdy se poslech cizího rozhlasu trestal káznicí, nebo dokonce smrtí. Nadto právě zkušenost z doby protektorátu ukázala, že podobné zákazy i při drakonických trestech mnoho nezmůžou. Vysílání ‚štvavých vysílaček‘ bylo ale od počátku rušeno.“1)
Strmý pád dolů
Jenže ani sebelepší propaganda nedokázala lidem vysvětlit, proč u nás není tak dobře, jak se komunisté snaží všechny obyvatele přesvědčit. I když změny v hospodářské oblasti se u nás objevovaly už po válce v důsledku aplikace Benešových dekretů a odsunu německy mluvícího obyvatelstva, plně se zásahy státu do fungování ekonomiky projevily až po komunistickém puči.
„Po nastolení komunistické totality došlo k utužení etatismu v hospodářské sféře signalizovanému zánikem obchodních a živnostenských komor, zejména pak zákonem o státním plánu z roku 1949, který povýšil dosud pomocný orgán vlády na Státní úřad plánovací, jemuž bylo bez výjimky podřízeno celé národní hospodářství. Následně byly rušeny orgány formálně samosprávné (v roce 1950 Ústřední svaz čsl. průmyslu), dokonce i střední články hospodářské správy (generální ředitelství), až se po sovětském vzoru dospělo k institutu hlavních správ jako bezprostředního nástroje centrální moci.“2)
Zlikvidováním soukromého sektoru od velkých firem, které byly znárodněny, až po malé živnosti, se zničila nejen přirozená konkurence, ale také potenciál k rozvoji. Živnostníkům a drobným zemědělcům byl život tak komplikován, že raději sami podnikání zanechali. Vydrželo jen pár nejpaličatějších soukromých zemědělců, vše ostatní řídil stát. A podle toho to také vypadalo.
Fronty na všechno
Důraz na těžký průmysl a zbrojení vedl k naprostému nedostatku téměř jakéhokoli zboží denní spotřeby. Pokud chtěl člověk normálně existovat, potřeboval síť známých v obchodech, ve zdravotnických zařízeních i jinde. Často se jednalo o směnné transakce, kdy řezník nechával kvalitní maso zelináři za banány a ten zase pomeranče prodavači v domácích potřebách za kroužky na záclony. Fronty na věci zbytné, ale i věci naprosto nepostradatelné, jako byl třeba toaletní papír nebo dámské vložky, byly denní součástí života. Absurdní byla i pravidla v rámci celého socialistického tábora, kdy nám sovětští soudruzi diktovali, jak silná auta smíme vyrábět, a co odkud máme dovážet. A co kam máme expertovat. Nejeden Čech si pak jezdil do socialistického zahraničí třeba pro naše kvalitní boty. Tam byly, v Československu je sehnat nešlo.
Z jedné strany propaganda, jak se máme skvěle a jak na západ od nás lidé trpí pod kapitalisty, na druhé straně autobusy německých a rakouských turistů, kteří evidentně nijak netrpěli. Sem tam se někdo dostal i do zahraničí a o svých zkušenostech nemlčel. Všichni tak tenkrát hráli hru „my předstíráme, že vám věříme, a vy předstíráte, že nás platíte“. Životní úroveň se strmě propadala dolů, města šedla a pustla a trvalo dlouho, než se vše vrátilo aspoň k dnešnímu stavu. Ten, kdo tvrdí, že za socialismu bylo lépe, to buď nezažil, nebo lže.
Zdroje:
1) Informační boj o Československo/v Československu (1945-1989)
2) České křižovatky evropských dějin: Únor 1948 v Československu: Nástup komunistické totality a proměny společnosti
3) Komunistický režim v Československu
