Článek
Jan Blažej Santini-Aichel se narodil 3. února 1677 v Praze. Jak napovídá jeho jméno, byl italského původu. Na svět přišel do vážené rodiny pražského kameníka Santina Aichela, který pocházel z Itálie. Matka byla zřejmě Češka, podle dostupných informací její původ musíme hledat v Plzni.
V otcově řemesle měl malý Jan, pokřtěný v chrámu sv. Víta, pokračovat. Kameníkem se skutečně vyučil, nicméně kamenickou dílnu nepřevzal, a to pro svůj fyzický handicap, narodil se totiž s částí těla ochrnutou. V tom, aby se umělecky realizoval, mu ale jeho postižení naštěstí nezabránilo. Zřejmě hoch projevil značný výtvarný talent, otec ho totiž nakonec dal vyučit rovněž malířem a architektem.
Studoval malířství, uvádí se, že u Christiana Schrödera (1655–1702), císařského a královského malíře a rovněž správce obrazárny na Pražském hradě. Podle některých zdrojů se však tomuto uměleckého odvětví věnoval pod vedením Jeana-Baptisty Matheye, který byl nejen architektem, ale i malířem školeným v Římě. Žádné malířské dílo, po nímž je podepsán přímo Santini, však neznáme, ačkoli jeho architektonické portfolio čítá na osm desítek staveb.
Co se týče této oblasti, zde už je umělecký rukopis jeho učitele nesporný. I v tomto případě byl vzorem pro Santiniho právě Mathey, u kterého působil až do roku 1695. Jeho vlastní realizace byly zlomové, neboť zásadně proměnily dobovou architekturu výtvarně i typologicky. Mathey tak ve své tvorbě předznamenal příchod vrcholného baroka, které následně v Čechách úspěšně reprezentoval právě Santini.
Jak se zrodil jeden z nejvýznamnějších architektů českých zemí
U svého učitele především mladý Jan Blažej nabyl smysl pro perfektnost řádových architektonických forem i kompozičních sestav, poučení o aktuálním vývoji římské tvorby a nepochybně i touhu po přímé italské umělecké zkušenosti. A na jeho dílo následně úspěšně navázal. Jeho uměleckém vzorem byl taktéž Francesco Borromini, proslý extravagantním a až bizarním stylem. Jemu samém se ve vlastním výtvarném vyjádření podařilo spojit dva protichůdné styly v podobě gotiky a baroka.
Zatímco gotika se primárně vyznačovala stavbami úzkými, staticky klidnými a přímočaře namířenými do výšky, baroko vsadilo na široce rozkročené a dynamické tvary s dramatickými efekty a barvitými kličkami. V barokní gotice se spojuje barokní architektura s gotickými nebo gotizujícími prvky, jako byla okna, žebroví na klenbách, fiály a další detaily. V Santiniho pojetí ji v současnosti obdivuje celý svět, přestože tento umělec zůstal částečně zapomenut prakticky až do 20. století.
Samostatně vstoupil Jan Blažej Santini-Aichel do světa architektury prakticky již v roce 1700. Jeho první zakázkou se stalo vedení stavby konventu cisterciáckého kláštera ve Zbraslavi. Dodnes se přitom spekuluje nad tím, kdo vlastně tehdy přesvědčil opata Wolfganga Lochnera, aby takto lukrativní realizaci svěřil mladíkovi bez zkušeností. Realizovat se sice podařilo pouze část konventu, výsledek ovšem budí údiv doposud.
A Santini své umělecké kvality potvrdil ještě mnohokráte. Bezprostředně po práci ve Zbraslavi se podílel na obnově cisterciáckého klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory, poničeného za husitských válek. Stalo se tak již v roce 1703 a stále velmi mladý, tehdy teprve pětadvacetiletý, architekt dostal za úkol přestavbu ve své době největšího kostela v českých zemích.
Které stavby patří k nejvýznamnějším dílům
V jeho tvorbě převažují stavby církevní, Santiniho rukopis nesou i Kladruby, Rajhrad nebo Plasy. Zřejmě nejvýznamnější stavbou, na níž se podílel, se však stal poutní kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, památka také zapsaná na seznam světového dědictví UNESCO. Původní podnět na vytvoření této významné stavby vzešel od opata žďárského kláštera cisterciáků Václava Vejmluvy, příprava projektu se datuje do roku 1719.
Opat Vejmluva přinesl představu o ztvárnění symbolu hvězdy. A Santini této vizi dokázal vtisknout velmi neotřelou podobu. Projekt pojal zcela individuálně, bez ohledu na dobové zvyklosti. Byl ostatně navzdory svému tělesnému omezení velice inteligentní, měl brilantní prostorovou představivost a do jeho tvorby se promítala i znalost matematiky, geometrie a numerologie.
A jak už tomu u geniálních umělců nezřídka bývá, jeho dílo se v plné míře naučila ocenit až doba moderní. A to jak z hlediska odborné obce, tak co se týče běžné veřejnosti, u níž se jeho dílo těší v poslední době narůstající oblibě. Byť osud Jana Blažeje Santiniho-Aichela je v tomto směru poněkud paradoxní: Považován je (právem) za naprosto unikátního umělce. A připsáno mu na toto konto bylo autorství celé řady děl, které ovšem následně odborníci zase zpochybnili nebo vyloučili.
Za autorsky nesporné se tak dnes pokládají například zámecká kaple Zvěstování Panny Marie v Chlumci nad Cidlinou, kostel sv. Prokopa v Chotouni nebo klášterní kostel Nanebevzetí Panny Marie, svatého Wolfganga a svatého Benedikta v Kladrubech u Stříbra.
Zdroje
