Článek
Běžnou součástí socialistického nakupování byly všudypřítomné fronty a permanentní nedostatek. Tehdejší zásobování příliš nefungovalo a pro nakupující tak byl západní standard v zásadě nedostižným snem. Před rokem 1989 proto byly nákupy v podstatě permanentním stresem z toho, zda seženete to, po čem toužíte.
Kromě minimálně flexibilního centrálního plánování přispělo k všeobecnému nedostatku i rušení malých obchůdků a přesun obchodníků do továren. To vedlo k likvidaci konkurenčního prostředí, která způsobila nejen zúžení sortimentu, ale i snížení kvality.
Bývalý režim se s tím určitým způsobem vypořádat snažil. Jeho cílem se stalo vybudovat primárně z Prahy výkladní skříň československého socialismu, a tak zejména v centru bylo otevřeno přes 70 přednostně zásobených prodejen (v ČSSR bylo takových podniků celkem 345), kde bylo možné koupit proslulé potravinářské speciality jako pražskou šunku nebo špičkové druhy českého piva.
Dnešní supermarkety ani obchodní centra v současném slova smyslu za bývalého režimu pochopitelně neexistovaly. Žádané zboží se občas dalo sehnat v takzvaných obchodních domech.
Které obchodní domy patřily k nejslavnějším zástupcům své éry
Za socialismu šlo nejen o centra nákupů, ale také o perly architektury. Kdysi se jednalo o stavby plné nejmodernějšího technického zařízení, které v bývalém Československu vyrostly především v 60., 70. a 80. letech minulého století. K nejslavnějším podnikům této éry lze zařadit Kotvu, Máj a Bílou labuť. Všechny najdeme v metropoli dodnes.
Kotva
Obchodní dům Kotva dokonale potvrzuje výše uvedené tvrzení, podle dostupných informací byl v roce 2019 vyhlášen kulturní památkou. Původně na jeho místě stával románský kostel svatého Benedikta. Projekt se realizoval podle návrhu architektů Věry a Vladimíra Machoninových. Výstavba proběhla mezi lety 1969 a 1975 a po architektonické stránce se tato stavba inspirovala světovým strukturalismem a kovovým brutalismem. O realizaci se postarala švédská společnost SIAB.
Kotva byla největším obchodním domem v tehdejším Československu a nelze se tak příliš divit, že šlo i o fenomén své doby. S prodejní plochou 22 160 metrů čtverečních a 2 000 zaměstnanců zvládl tento obchod obsloužit až 75 000 zákazníků denně. Se zásobováním to ale tak slavné nebylo, koupit se tu daly klobouky Tonak i konfekce OP Prostějov, jakmile se ale vyprodaly nejběžnější velikosti, doskladnění se nedařilo. Dostupná nebyla ani západní elektronika.
Máj
I obchodní dům Máj je jedním z nejvýznamnějších zástupců české architektury 70. let 20. století a v roce 2006 došlo k jeho prohlášení za kulturní památku. Byl postaven podle návrhů trojice architektů z ateliéru SIAL, Miroslava Masáka, Johna Eislera a Martina Rajniše. Bezprostředně po svém otevření v roce 1975 si nový prostor získal značnou popularitu.
Několikapatrové budovy s jezdícími schody byly ve své době pro Čechoslováky atrakcí. Se zbožím to ale ani zde nebylo vyloženě slavné. Kotva i Máj sice přetékaly různým sortimentem, ale častěji tím, o který nikdo nestál. Příkladem budiž například legendární kotoučové magnetofony, které Československo hromadně vyrábělo ještě v roce 1987 jako jedna z posledních zemí světa. Dnes budí obchodní dům Máj pozornost svou rekonstrukcí, která z něj učinila obchodní a zábavní centrum a na fasádu umístila kontroverzní plastiku od Davida Černého.
Bílá labuť
I v tomto případě se unikát dočkal zapsání na seznam kulturních památek. Bílá labuť však na rozdíl od svých předchůdců otevírala „brány konzumu“ koupěchtivým Čechoslovákům podstatně dříve, už v roce 1939. V té době byla největším a nejmodernějším obchodním domem ve střední a východní Evropě. Na svou dobu se pyšnila mnoha inovacemi, jako byly například eskalátory, vytápění vedené ve stropě nebo klimatizace či potrubní pošta, kterou lze označit za evropský unikát.
Bílá labuť je od svého založení otevřena nepřetržitě, až do poloviny 70. let byla nejvyhledávanějším obchodním domem u nás. Pozděj jí část zákazníků ubraly novější obchodní domy Kotva a Máj. Po revoluci už definitivně nedokázala konkurenci tak dobře čelit, pověstným hřebíkem do rakve se jí stalo i nedaleké Palladium. Její příběh však inspiroval i tvůrce televizního seriálu Zlatá labuť.
Zdroje
