Článek
K této události došlo 4. června 1989. Tamní armáda krvavě potlačila prodemokratické protesty. Ty zemí zmítaly mezi 15. dubnem a 4. červnem téhož roku ve více než 400 měst. Jejich předobrazem se stalo dění ve střední a východní Evropě, kde rovněž probíhaly demonstrace za nastolení demokratických poměrů.
Kulisami pomyslného posledního dějství se nakonec stal Peking. Vojáci tu začali do lidí střílet hlavně na bulváru Chang An nebo v přilehlých ulicích. Za oběť zde při zásahu nakonec padlo několik tisíc studentů, kteří požadovali v zemi demokratické reformy. Jde ovšem o odhady, Čína oficiální statistiky nikdy neuveřejnila.
Společnost Amnesty International udává nejméně 1 300 mrtvých, britské dokumenty, které se na světlo dostaly až v roce 2022, mluví až o 10 000 obětí. Stovky dalších lidí byly při tragédii zraněni, mnozí další následně emigrovali, a to včetně lídra protestů Šao-Ťianga, který odešel do Velké Británie. Zde žije a pracuje dosud, působí ve společnosti Amnesty International.
Celý proces přitom měl mnohem hlubší kořeny ve snaze o transformaci země a politických třenicích. Teng Siao-pching, čínský komunistický politik a reformátor a faktický vůdce Čínské lidové republiky od konce 70. až do počátku 90. let 20. století, usiloval o to zemi po hospodářské stránce pozvednout.
Co masakru předcházelo
Byla totiž zcela zdevastována vlivem ekonomických a sociálních experimentů diktátora Mao Ce-tunga. Ani to se ale neobešlo bez problémů, jako byla hyperinflace. Obyvatelé začali také nejvyšší představitele státu obviňovat z korupce. Intelektuálové a umělci zase kritizovali nesvobodu v politické a umělecké oblasti.
Komunistický režim pochopitelně příliš výrazné míře liberalizace nepřál. Ve snaze udržet si výsostné postavení a někdejší moc a potlačit vliv Západu tak především vytvářel ideologické kampaně.
Pomyslnou rozbuškou se následně stalo úmrtí Chu Jao-panga, velmi oblíbeného reformátora a bývalého generálního tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Číny. Ten prosazoval některé reformy a byl dva roky předtím odstaven z funkce. Pietní shromáždění se rychle změnilo v protest. Tehdejší vedení nakonec obvinilo demonstranty z kontrarevoluce a snahy o svržení vládnoucí strany. A protesty násilně rozehnalo.
Tím, kdo hlasitě volal po potírání protestů, se stal především premiér Li Pcheng, který navzdory tomu, že demonstranti vyzývali k dialogu, povolal armádu a vyhlásil stanné právo. A nakonec tak nařídil i protesty ukončit za jakoukoli cenu, přestože generální tajemník Čao C’-jang naopak navrhoval smířlivý postup. Li Pcheng je tak považován za nejvýznamnějšího činitele čínské vlády, který podpořil použití síly proti demonstrantům. Vysloužilo mu to také nelichotivou přezdívku „řezník z Pekingu“.
Jaké jsou dopady na současnou Čínu
Dnes historikové soudí, že se jedná o jednu z nejtragičtějších a také nejdůležitějších událostí od ukončení války. Tradičně si tuto událost také připomínají aktivisté napříč světem, věnují se jí i česká média. Svědectvím těchto událostí je dnes již ikonická fotografie muže, který se igelitovými taškami v rukou postavil tankům. Pořídili ji západní zpravodajové a identita dotyčného dodnes zůstává neznámá.
Nicméně v samotné Číně se o této tragédii nemluví a mladá generace onen snímek nezná. O události se mlčí v politických kruzích i ve společnosti jako takové navzdory tomu, že rodiče dnešní mladé generace se stali očitými svědky a část z nich byla těchto událostí i osobně účastna. Neučí se o něm ani ve školách. Pověstnou hradbou mlčení se dnes obrňuje i Pekingská univerzita, centrum tehdejšího dění. Média ovlivněná komunistickou stranou aplikují přísnou cenzuru a o masakru rovněž neinformují.
Vládnoucí čínská komunistická strana se zcela nepopiratelně snaží vymazat stopy brutality - od Mao Ce-tungovy kulturní revoluce a hladomoru přes masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu až po zásahy proti Ujgurům, Tibeťanům a obyvatelům Hongkongu.
Čínský ministr obrany Wej Feng-che se dokonce při příležitosti 30. výročí nechal slyšet, že krvavý zásah armády proti demonstrantům byl správným rozhodnutím a odvolal se na následnou stabilitu země. Je skutečně nutné objektivně přiznat, že země se proměnila výrazně a stala se sebevědomou světovou mocností. Ospravedlnit masakr to však může jen stěží.
Ti, kteří by si snad chtěli události připomenout, nemohou. Hrozí stíhání represivního aparátu. Podařilo se tak už téměř vymazat tento historický milník z čínské kulturní paměti. Jedinou světlou výjimkou je pouze Hongkong, kde se na výročí pravidelně pořádají protestní shromáždění.
Dáno je to ovšem i tím, že pro generaci, která si pamatuje 80. léta, jde o kruté rozčarování. Po masakru se definitivně rozplynuly veškeré naděje na demokratizaci země. Příliš tak ani není důvod ke vzpomínání. Hodnoty jako svoboda slova dál zůstávají v Číně nevyslyšeny.
Zdroje
https://web.archive.org/web/20190331042758/https://blog.boxun.com/hero/201005/wurenhua/1_1.shtml
https://sinopsis.cz/en/anne-marie-brady-remembering-june-4/
https://web.archive.org/web/20071017040654/http://www.beijing1989.com/wordpress/
