Článek
Mnozí si ji ještě sami pamatují jednoduše jako akci Z. Šlo o neplacenou pracovní činnost obyvatelstva. Akce Z byly pravidelnou součástí života Čechoslováků mezi lety 1948 až 1988. Organizovaly je národní výbory. Účastnily se občané, podniky, školy a organizace, a to včetně dětí. Šlo o dobrovolné i nucené brigády. Proto se postup často neúměrně prodlužoval.
Budovala se tak například tělovýchovná zařízení, jako byly tělocvičny, dětská hřiště, kynologické cvičiště, stadiony, tenisové kurty, případné také základní nebo mateřské školy, ale i prodejny smíšeného zboží nebo kulturní domy. Na investiční část přispíval stát, akce dostávaly i prioritu v přídělech stavebního materiálu a čehokoli potřebného. Časem navíc akce Z zahrnovaly i mnohem obsáhlejší činnosti, jako byla výstavba a modernizace bytů nebo stavba kanalizace.
Řadu konkrétních příkladů výsledků této činnosti ostatně dodnes máme před sebou. V metropoli tak je například výsledkem akce Z tramvajová trať vedoucí na Petřiny, v Brně se takto postavila sportovní hala Rondo, dnes Winning Group Arena. Důkazem, že se takto pracovalo po celé České republice je to, že v rámci akce Z se také zrenovoval Tachovský zámek.
Řada těchto objektů slouží zejména společenským organizacím (Sokolu, hasičům) v obcích dodnes, část z nich však obce ztratily z důvodu privatizací. Po roce 1989 ve velkém docházelo k dražbám, zejména dražbám pod cenou, tzv. holandským dražbám.
Občané se povinně podíleli na zvelebování svého okolí
V neinvestiční části byly tyto akce zaměřeny na údržbu domů nebo zařízení sociální péče. Běžně se také lidé účastnili společného úklidu sídlišť či parků. Ono „Z“ v názvu skrývalo ostatně slovo „zvelebování“, což se skutečně dařilo. Kromě úklidu se totiž i vysazovaly v okolí bydliště květiny nebo se stavěla krmítka pro ptactvo. Tedy z dnešního pohledu stále poměrně bohulibá činnost.
Nicméně lidová tvořivost za zkratkou viděla spíše výraz „zdarma“. Jakmile se akce staly součástí státního plánování, byly sice oficiálně dobrovolné, v praxi však spíše dobrovolně povinné. Kdo se nezúčastnil, byl pozván, jak se říká, „na kobereček“ k pohovoru a mohl následně čelit výhrůžkám a obtížím při dalším vzdělávání nebo hledání zaměstnavatele.
Nicméně z propagandistických důvodů byla díla realizovaná v rámci akcí Z označována coby výsledky činnosti dobrovolné. Jejich úroveň nebyla nejvyšší, šlo povětšinou o stavby standardizované a po technické stránce maximálně jednoduché. Amatérismus těch, kteří se na výstavbě podíleli, se taktéž nutně projevil. Měnily se projekty, stavby stagnovaly, nedostatek odborníků byl znát.
Obecně samotní občané museli v rámci akce Z nastoupit tam, kde to nezvládala státní nebo obecní správa. Příčinou bylo zpravidla málo financí, případně i obecně nedostatky v tehdejším plánovaném hospodářství. Ostatně to, že socialistické hospodářství bylo v zásadě poměrně chatrné, dokládají také někdejší pracovní soboty.
Na povinné akce Z lze nahlížet částečně pozitivně
I na akce Z se chodívalo pracovat v sobotu, zpravidla dopoledne, několikrát do roka a odpracovat se musel určitý počet hodin. Jak vnímali tyto brigády samotní účastníci? Mnozí cítili pouhou povinnost, nechuť ke kolektivní činnosti a k proklamovanému budování idylického socialistickému zřízení, byla jim takzvaně proti srsti i neplacená práce, další se chtěli pouze zavděčit režimu.
Autentické vzpomínky pamětníků na tyto akce ve srovnání s mnoha dalšími „výdobytky“ socialistického režimu jsou ale mnohde vlastně pozitivní: Skutečně se podařilo něco užitečného realizovat a navzdory povinnosti často byla na místě legrace, jelikož šlo také o příležitost k setkávání se.
A jistou výhodou akcí Z bylo nakonec i to, že se dal poměrně úspěšně nejrůznější materiál „odklonit“ pro vlastní potřeby. Mnozí si domů odnášeli dokonce květiny určené původně k osázení parku a dalších veřejných prostor. Ty pak jednoduše našly využití na chalupě.
Akce Z navíc znamenala i možnost, jak se zapojit do veřejného života pro ty, kteří takovou potřebu měli, ale nechtěli vstupovat přímo do politiky. Takzvaná veřejná angažovanost mohla hrát roli při posuzování různých žádostí člověka místními úřady. A znamenala tak například to, že se váš potomek mohl bez problémů dostat do školky.
Podle odborníků tak byly akce Z jednou z mála světlých výjimek někdejšího režimu, na níž lze najít i pozitivní rysy. Navíc můžeme říci, že vzhledem k zasazení do lokálního prostředí nenechala tato forma „dobrovolných“ aktivit za sebou ani tak výraznou pachuť jako jiné formy vnuceného dobrovolnictví a dárcovství v průběhu socialismu, které ale až tak dobrovolné nebyly, jelikož občan za ně primárně očekával kariérní postup a byly prodchnuty ideologizací.
Zdroje
