Článek
Naše moderní dějiny jsou mimo jiné dějinami útěků a vyhánění. Historikové nazývají 20. století dokonce „stoletím ztracených domovů“. Po Mnichovu a po okupaci utíkali ze země Židé. Odcházeli intelektuálové, politici, muži odhodlaní bojovat. Následoval holocaust, po válce vysídlení Němců. A ani nastupující socialistický režim nepřinesl změnu: Mnozí raději volili emigraci.
Obecně se termínem emigrace rozumí opuštění (či útěk) ze země původu a přestěhování se do jiné země. Absence svobody a dalších demokratických hodnot v socialistickém Československu byla pro mnohé důvodem, proč se uchýlit právě k takovému rozhodnutí i přesto, že to znamenalo začít od nuly.
A to i navzdory tomu, že opuštění republiky se již od přijetí zákona č. 231/1948 Sb. na ochranu republiky považovalo za trestný čin politické povahy. Pachatel podle bezpečnostního a justičního aparátu nejen že přestupoval zákon, ale dával se odchodem do zahraničí i do služeb nepřítele. Ostatně situaci dokresluje i citát Gustava Husáka, který se nechal slyšet, že hranice nejsou korzo, aby se tam kdekdo procházel.
V období let 1948 až 1989 však opustilo Československo proti vůli režimu asi 200 000 občanů. Stalo se tak prakticky ve dvou masivních vlnách. Ta první přišla po roce 1948, kdy z republiky odešlo asi 25 000 lidí během tří let. A posléze tento odliv pokračoval v letech 1968 až 1969, během nichž statistiky udávají 70 000 uprchlíků. Historikové právě tuto etapu označují za největší uprchlickou vlnu v moderních českých dějinách.
Do emigrace odešel Karel Kryl a mnozí další
K útěku z Československa se tak odhodlaly tisíce Čechoslováků, mezi nimiž byly i mnohé známé osobnosti. Emigraci upřednostili mnozí umělci nebo sportovci. Z vlasti odešel například Milan Kundera, Miloš Forman, ale také Ivan Lendl nebo Ája Vrzáňová.
Jedním z těch, kteří odmítli snášet útlak komunistického režimu, se stal i legendární „básník s kytarou“ Karel Kryl. Jeho píseň Bratříčku, zavírej vrátka se stala hymnou protestu proti okupaci v roce 1968. Sám ovšem z Československa emigroval záhy, už 9. září 1969. Tehdy odjel na festival a domů se nevrátil. Usadil se v německém Mnichově.
Během této doby spolupracoval s redakcí rádia Svobodná Evropa, nahrál další písně a své desky nelegálně šířil do Československa. Přestože prožil dvě desítky let v exilu, nikdy se nechtěl vzdát československého občanství a rodnou vlast vnímal jako místo, kde jednoduše navždy má své kořeny. Hned v roce 1989 byl zpět v Československu, byť o spokojenosti nelze úplně hovořit. Zpěvák hlasitě kritizoval polistopadové poměry i tehdejší politiky. Tato deziluze vyústila v druhou emigraci.
Útěky těch, kteří smýšleli stejně, byly z dnešního pohledu až kuriózní. Na Západ se utíkalo pěšky, na běžkách, na rogalu nebo větroni, letadlem dopravním i práškovacím, vrtulníkem, ale také horkovzdušným balonem, na traktoru, podvozku vlakového vagonu nebo na saních tažených koněm, sanitkou, autobusem, v obrněném transportéru i v barelech na benzin nebo po dně řeky ve vlastnoručně vyrobeném skafandru.
Jak se režim snažil potírat emigraci
Všem přitom hrozilo přísné potrestání. Ten, kdo neoprávněně opustil Československo či se do něj ve stanovené lhůtě nevrátil, mohl být odsouzen k trestu těžkého žaláře od jednoho roku do pěti let. Tresty odnětí svobody však nebylo možné vykonat, protože stát soudil emigranty v jejich nepřítomnosti. Po odsouzení ovšem následovala i tzv. realizace majetku neboli jeho zkonfiskování. Jedinou šancí, jak ho uchránit, bylo převést jej na jiné osoby nebo prodat.
Nejvýraznější riziko přitom představovala už samotná snaha překročit státní hranice. Tam začaly vznikat zátarasy z ostnatého drátu a do pohraničí nastoupili nejprve příslušníci zvláštních oddílů SNB a po nich kolem roku 1951 příslušníci nově vytvořené Pohraniční stráže. S uprchlíky bylo nakládáno jako s nepřáteli státu a při pokusech dostat se pryč šlo o život. Mnoho lidí bylo zraněno, nebo dokonce zastřeleno.
Jaký je reálný stav věci a že ani výše uvedené nebezpečí ty, kteří chtějí pryč, neodradí, to tehdejší představení země samozřejmě věděli. A snažili se tak zamezit útěkům občanů i preventivně. Na Západ se tak mohlo oficiálně cestovat jen zcela výjimečně, úřady navíc málokdy povolily výjezd celé rodiny. A aby se předešlo právě nežádoucí emigraci, musel některý z rodičů nebo (častěji) děti obvykle zůstat doma jako rukojmí.
Zdroje
https://www.totalita.cz/vysvetlivky/emigrace.php
PŘÍBĚHY BEZPRÁVÍ – EMIGRACE A ŽIVOT V EXILU
https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/emigrace-z-ceskoslovenska-a-exil/
