Článek
Nemovitost, finanční prostředky na účtech či hodnotné předměty a veškeré další dědictví patří v současnosti mezi tzv. bezúplatné příjmy, které jsou od daně z příjmů osvobozeny. Dědická daň v Česku v minulosti sice existovala, zrušena však byla již ke konci roku 2013. Úspora je značná, lidé ušetří díky tomuto rozhodnutí desítky tisíc korun.
Už ve fázi, kdy balíček daňových změn definitivně prošel přes poslance, se uvažovalo tom, že to možná úplně moudré rozhodnutí nebylo. Úplné zrušení daně otevírá podle tehdejšího vyjádření ČSSD v první řadě prostor k praní špinavých peněz. Tehdy se její navrácení do daňové soustavy ČR ale prosadit nepodařilo a současné politické špičky o znovuzavedení neuvažují.
Zastánce našla tato daň i mezi některými ekonomy. Dědická daň může být jedním ze způsobů, jak vyřešit rozpočtový deficit, který nastolila především koronavirová pandemie. Podobný přístup ostatně ve světe není ojedinělý. Dědická daň je ve vyspělých zemích standardem. Některé státy jako Jižní Korea, Belgie nebo Francie v určitých případech zatěžují pozůstalost až 80% sazbou.
K obnovení dědické daně se přiklání i Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. OECD zejména v zemích s nižším zdaněním kapitálových příjmů, kam lze zařadit i Českou republiku, doporučila právě větší využití dědických daní. Podle předložených doporučení by měly zavést daňovou progresi znevýhodňující ty, kteří zdědí větší množství majetku.
Co přináší zavedení dědické daně
Zdanění dědictví tak dokáže zamezit kumulaci majetku v rukou úzkého okruhu osob. Navíc může podpořit ekonomickou mobilitu tím, že sníží výhodu, kterou mají děti bohatých rodičů, a poskytne více příležitostí pro ostatní. Dojde tak k odstranění dnes extrémních majetkových nerovností. Organizace uvádí, že právě ty jsou obecně již mnohem výraznější než nerovnost příjmová. OECD, která dříve hájila především zájmy vlastníků kapitálu, dnes uznává, že právě majetková nerovnost představuje závažný problém, který je potřeba řešit.
Obecně platí, že kategorie majetkových daní je jednou z těch, které nemají téměř žádné daňové úniky. Touto svou schopností tak umožňují vyrovnávat určité negativní dopady daní, a tím pádem i nastolit větší spravedlnost ve společnosti. Majetkové daně jsou významné i z mnoha jiných pohledů. Za jeden z nich se udává distorze. Majetkové daně nemají distorzní účinky na práci jako daně důchodové. Nesnižují ochotu pracovat v důsledku vysoké důchodové daně.
Někteří lidé se rovněž kloní k přesvědčení, že je jednoduše spravedlivé, aby ti, kteří zdědí velký majetek, přispěli větším dílem do společnosti, která jim umožnila tento majetek získat. Velké objemy majetku často vznikají za přispění infrastruktury, vzdělávacích systémů a dalších veřejných služeb, které poskytuje stát.
O dědické dani se nemluví jen v Česku, široce diskutované je toto téma v celé EU. Důvodem je podle odborníků primárně to, že se nikdy dosud nerozděloval tak obrovský objem majetku z dědictví, jaký se bude rozdělovat v nejbližších deseti či dvaceti letech. Do HDP jednotlivých zemí tak dědická daň promlouvá výrazně a její význam bude dále narůstat.
Obnovení dědické daně je tématem i v dalších evropských zemích
Například ve Velké Británii je situace již poměrně markantní. V této zemi většinu bohatství drženého v soukromých rukou tvoří to, které je zděděné. Konkrétně statistiky uvádějí plných 60 %. Navíc bude tato otázka v nadcházejících desetiletích nabývat na ještě větší důležitosti vzhledem k předpokládanému nárůstu o 70 % v poměru k HDP do roku 2032.
Norská levicově orientovaná vláda už v podstatě zdvojnásobila daň z bohatství pro nejmajetnější vrstvy. Ve Švýcarsku se momentálně poměrně bouřlivě debatuje o podobném kroku. Předmětem diskusí je dědická daň pro movité obyvatelstvo. Týkat by se konkrétně měla osob s majetkem vyšším než 50 milionů franků. O dědické dani ve Švýcarsku se začalo jednat nejen kvůli obrovským deficitům, ale i kvůli klimatické krizi, která se nyní v zemi intenzivně řeší. Způsobila ji právě nejbohatší třída.
Situace se tak podle odborníků bude nadále vyostřovat a dědická daň reprezentuje téma, které by nemělo být ani v českém veřejném prostoru opominuto. Kromě nalezení potřebných finančních rezerv a saturování rozpočtu by státy mohly i nadále financovat sociální programy, které mohou dále napomoci ke zmírnění výše popsaných sociálních rozdílů. Objevují se tak i úvahy na téma, zda evropský sociální stát zachrání právě dědická daň.
Zdroje
KUBÁTOVÁ, Květa. Daňová teorie a politika. 4., aktualizované vydání. Praha: ASPI a.s., 2006. ISBN 80-7357-205-2.
ANDRLÍK, Břetislav. Transferové daně v zemích Evropské unie. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, 2010, 204 s. ISBN 978-80-7204-716-1.
ŠIROKÝ, Jan. Daňové teorie: s praktickou aplikací. 2. vyd. Praha: Beck, 2008, xvi, 301 s. ISBN 9788074000058.
Lexikon - daňové pojmy. 1. vyd. Ostrava: Sagit, 2001, 626 s. ISBN 8072082655.
VANČUROVÁ, Alena a Lenka LÁCHOVÁ. Daňový systém ČR 2012. 11., aktualiz. vyd. Praha: 1. VOX, 2012, 368 s. ISBN 9788087480052
MINISTERSTVO FINANCÍ ČR. [online]. [cit. 2013-04-15]. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/dc2_dph.html
Zákon č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí. In: Sbírka zákonů České republiky
