Článek
Stráž východní hranice Evropy
Jakožto nejvýchodněji položená evropská velmoc měla habsburská monarchie přirozený úkol střežit východní hranici Evropy před rozpínavostí Osmanské říše. Habsburkové se s Turky střetávali i ve Středomoří, tou hlavní linií doteku však byly Uhry. Již v roce 1529 se šak Turkům pod vedením samotného sultána Sulejmána podařilo proniknout až k Vídni. To se Turkům později povedlo ještě jednou, v roce 1683. A právě druhé obléhání Vídně je považováno za událost, která definitivně rozhodla o dnešní podobě Evropy.
Habsburská monarchie i Osmanská říše si činily nárok na nástupnictví starověké Římské říše. Habsburkové proto, že měli v zádech Řím a vlastnili korunu císaře Svaté říše římské, Turci proto, že v roce 1453 dobyli Konstantinopol a definitivně tak pohřbili Byzanc coby původního nástupce Římské říše. Obě impéria tak cítila historické právo na to být hegemonem v celé oblasti jihovýchodní Evropy i Blízkého východu. Není bez zajímavosti, že Habsburkové nosili titul krále Jeruzaléma a turečtí sultánové se zase titulovali jako „vládci Říma“.
V druhé polovině 17. století byla Osmanská říše na svém vrcholu. Naopak, Evropa se vzpamatovávala z hrůz třicetileté války. Turci proto začali pošilhávat po nové expanzi do Evropy, ke které cítili příhodný čas. Ještě více jim nahrálo protihabsburské povstání v Uhrách, v jehož čele stál Imrich Thokoly. Jedním z hlavních důvodů tohoto povstání bylo náboženství. Thokoly byl protestantem a bojoval proto se silně katolickými Habsburky. Turci byli proto jeho přirozenými spojenci. Na rozdíl od Habsburků totiž projevovali dostatečnou míru náboženské tolerance, a navíc měli dostatečnou moc a sílu na to, aby Habsburky porazili.
Pro Turky bylo zase spojenectví s Uhry výhodné proto, že získali nástupní prostor pro invazi do Evropy. Turecká vojska se dala do pohybu v říjnu roku 1682. V jejich čele stál velkovezír Kara Mustafa, byť na počátku tažení vojska symbolicky doprovázel sám sultán Mehmed IV. Turecká armáda měla i se svými evropskými spojenci 200 až 300 tisíc mužů. Proti nim mohli Habsburkové narychlo nasadit pouhých 40 000 mužů. Snaha zastavit turecký postup ještě v Uhrách selhala, Turci rychle postupovali a v červenci 1683 stál Kara Mustafa a 100 000 jeho vojáků před hradbami Vídně.
Obléhání Vídně
Hlavní město habsburské monarchie (císař Leopold však již v té době přesunul svůj dvůr do Pasova) mohlo bránit pouhých 15 000 vojáků ke kterým se přidalo asi 8 000 dobrovolníků z řad civilistů. Velení obrany připadlo Ernstu Rudigerovi, hraběti ze Starhenbergu. Jedním z jeho přímých podřízených byl potom český šlechtic Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic, který velel civilní obraně. Zdeňku Kašparovi bylo v této době již 72 let, díky tomu měl však bohaté zkušenosti z bojů třicetileté války.
Jak velela tehdejší tradice, Kara Mustafa vyzval obránce, aby buď přestoupili na islám nebo opustili Vídeň a město mu předali. Obránci samozřejmě odmítli, což znamenalo, že v případě porážky by s nimi Turci neměli žádné slitování. Turci na nic nečekali a začali s přípravnými pracemi. Ty zahrnovaly kopání přibližovacích zákopů a dělostřeleckých postavení, ze kterých byli ostřelovány hradby s cílem narušit je natolik, aby bylo pěchotě umožněno proniknout do města.
Obléhání Vídně zachycené na obraze neznémého autora z roku 1589,
O to samé se Turci snažili kopáním podzemních chodeb, jejichž prostřednictvím hodlali hradby podminovat. Obránci proto museli kopat protitunely a v podzemí se tak často odehrávaly kruté boje muže proti muži. Z vídeňských hradeb zase obránci ostřelovali turecké pozice a zásobovací linie. Tato fáze bojů trvala dva měsíce. Vídeňští občané drželi hlídky ve všech sklepeních a snažili se zachytit zvuky hloubení chodeb. Zdeněk Kašpar Kaplíř nakázal část Vídně zatopit a podle kruhů na hladině vody obránci odhadovali, kde Turci hloubí své tunely. Turci se ale přesto pomalu, ale jistě blížili svému cíli prolomení hradeb.
V polovině září 1683 již byla situace Vídně kritická. V hradbách vzniklo několik průlomů při jejichž obraně ztráceli vídeňští obránci stále více mužů. Ani turecká situace ale nebyla ideální. Objevovali se problémy se zásobováním a mezi vojáky se šířily nemoci. Přesto bylo jasné, že Vídeň nemůže vydržet do nekonečna. Záchrana se už ale blížila. Na pomoc Vídni se totiž shromáždila armáda spojenců Habsburků, která se v okolí Vídně konečně zformovala.
Záchrana na křídlech polských Husarů
Posily čítaly asi 75 000 mužů pod velením polského krále Jana Sobieského. Ten měl ze všech velitelů této armády nejvyšší postavení, a navíc tvořili Poláci celkem třetinu všech jejích mužů. V tuto chvíli měl král na své straně všechny výhody. Jeho vojáci byli zkušení veteráni, a navíc na rozdíl od Turků zcela čerství. Armáda osvoboditelů započala svůj útok 12. září. V té době už Vídeň mlela doslova z posledního, velitelé její obrany již neměli žádné další zálohy a Turci stále rozšiřovali své průlomy.
Z okolních kopců však začaly postupovat pěší jednotky Jana Sobieského a na Turky se také valila polská těžká jízda. Právě ta se stala nejznámějším symbolem bitvy u Vídně. Jednalo se totiž o obávané polské Husary, elitní jednotku jezdců vyzbrojených více než 6 metrů dlouhým kopím a dlouhým mečem, navíc v lesklém brnění. Husaři měli ještě často šavli pro boj z koňského hřbetu, případně i luk. Tím nejtypičtějším znakem polských Husarů však byla křídla z ptačího peří. O jejich významu se historici dodnes přou. Šlo buď o čistě estetický projekt a odznak příslušnosti k elitní jednotce, anebo o ochranu před zachycením do lasa.
Situace tureckých obléhatelů se v okamžiku změnila. Najednou bojovali na dvou frontách. Na jedné se zoufale snažili proniknout do Vídně, aby se mohli schovat za jejími hradbami, na straně druhé se bránili drtivému útoku osvoboditelů města. K večeru ale Turci poznali, že se začínají dostávat do obklíčení a vojáci začali prchat. Turecká obrana se tím zhroutila a o výsledku bitvy bylo rozhodnuto. Císařská vojska a jejich spojenci dokonce obsadili kompletní turecké ležení.
Důsledky bitvy
Porážka u Vídně znamenala pro Turky konec jejich nadějí na zničení Habsburků, stejně jako zhatila plány Imricha Thokolyho. Již o rok později bylo navíc uzavřeno spojenectví habsburské monarchie s dalšími státy jako bylo Španělsko či Rusko určené právě pro obranu proti Turkům. Ti se již nikdy nepokusili proniknout do střední Evropy, byť v Řecku či na Balkáně drželi své pozice až do První světové války. Velitel tureckých vojsk Kara Mustafa byl za své selhání na rozkaz sultána uškrcen. Naopak polský král významně posílil svůj vliv.
Evropa byla zachráněna před islamizací alespoň tak vnímají vítězství u Vídně někteří dnešní lidé. Skutečnost je ale jako obvykle složitější. Je třeba vzít v potaz, že turecký útok na Habsburky nebyl jen náboženským soupeřením, to hrálo až sekundární úlohu. Turecké tažení ve skutečnosti podporoval například francouzský král, který zcela vědomě vázal svými vojsky velkou část habsburské armády na západě. Stejně tak je faktem, že na straně Kara Mustafy bojovalo velké množství křesťanských jednotek, a naopak, v polské armádě byli krymští Tataři, tedy muslimové. Tato fakta jako obvykle lidem, kteří mají ve zvyku interpretovat historii podle povrchních faktů, zcela unikají.
Bez ohledu na to je však jasné, že historie Evropy by se v případě tureckého vítězství odehrávala úplně jinak, než jak ji známe. Co by to konkrétně znamenalo pro střední a západní Evropu nelze s určitostí říct, stejně jako to, jak by pád Vídně dopadl na České země. A nakonec zmíníme ještě jednu zajímavost, která se k bitvě váže. Jako mladý dvacetiletý šlechtic se jí zúčastnil i Evžen Savojský, později jeden z nejvýznamnějších vojevůdců evropské historie.
Zdroje
1) Siege of Vienna
2) THE BATTLE OF VIENNA (1683): THE CLASH THAT SAVED EUROPE
3) The Siege of Vienna: 1683’s Winners and Losers
4) Bitva o Vídeň. Den kdy se rozhodovalo o osudu Evropy
