Článek
Jan Kaplický byl český architekt. Označován je různými přídomky, nicméně nechybí mezi nimi poměrně silné výrazy jako génius nebo vizionář. Ve světě si získal nebývalé renomé, v Česku si ho širší veřejnost všimla až díky kontroverznímu návrhu nové budovy Národní knihovny, která měla vzniknout na pražské Letenské pláni.
Život tohoto muže však byl více než známá „chobotnice“. Jan Kaplický se narodil 18. dubna roku 1937 v Praze. K umění měl ty nejlepší předpoklady již od raného věku. Pocházel z umělecké rodiny, matka Jiřina byla kreslířkou, otec Jiří malířem, architektem a sochařem. Navrhoval poštovní známky, mince i skleněné vitráže Gočárova kostela sv. Václava ve Vršovicích.
Mladý Jan vystudoval nejprve gymnázium na Hládkově (pozdější Gymnázium Jana Keplera). Posléze mezi lety 1956 a 1962 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Po škole nějaký čas pracoval na volné noze jako architekt. Z této etapy pochází jedna z mála realizací v domovském Česku – malý dům s ateliérem na pražském Braníku. Kromě ní stihl ještě lávku do zahrady pro dům Jaroslava Dietla a projekt domu malíře Františka Dvořáka, který se realizoval po jeho emigraci.
Kaplický se ve své tvorbě inspiroval přírodou
Určující však pro jeho život byl rok 1968, kdy se rozhodl, že Československo opustí. Usadil se ve Velké Británii. První architektonickou kanceláří, ve které působil, se v letech 1969 až 1971 stala Denys Lasdun and Partners. Posléze byl zaměstnán v ateliéru Renza Piana a Richarda Rogerse, kde se podílel na projektu pařížského Centre Georges Pompidou (realizováno mezi lety 1971 až 1977).
Následně začal působit ve svém vlastním architektonickém studiu založeném v Londýně. To se svým společníkem Davidem Nixonem nazvali Future Systems. Většinu svého profesního života tak spojil s britskou metropolí. Jeho kancelář se stala známou zejména svým inovativním přístupem, aplikací nových technologií a netradičním designem.
Kaplického návrhy byly inspirovány různými zdroji od letadel a aut až po přírodu, která se později stala hlavním zdrojem jeho typického autorského rukopisu. Používal moderní materiály a zhlédl se v hi-tech architektuře. Svým přístupem k tomuto oboru a odvážnými projekty se nesmazatelně zapsal do jeho dějin coby „neofuturistický“ architekt s optimismem hledící do budoucna.
K jeho nejvýznamnějším dílům patří třeba plovoucí most Docklands v Londýně, mediální centrum Nel Lord's tamtéž či nákupní středisko Selfridges v Birminghamu. Sám Kaplický za nejdůležitější moment své kariéry ovšem považoval projekt, který ho zavál opět domů. Domov pro něj skutečně byl stěžejní hodnotou a celý život se osobně považoval za Pražana. A to i přesto, že v rodné České republice futuristicky laděný návrh budovy určené pro pražskou Národní knihovnu příliš pochopení nenalezl.
Poslední chvíle poznamenaly spory o Národní knihovnu
Jan Kaplický byl obdivován, kopírován, kritizován, mnohdy nepochopen. Podle těch, kteří ho znali, miloval pozornost, kritiku však nesl těžce. Miloval také ženy. Což se ostatně promítlo i do toho, že poslední léta života strávil po boku své druhé ženy Elišky, za svobodna Fuchsové, která byla o čtyři dekády mladší než on. Společně měli jediného potomka.
Dcera Johanka se narodila 14. ledna 2009 v Praze. Stalo se tak v den, kdy její otec Jan zemřel. Slavný architekt zkolaboval na ulici nedaleko Vítězného náměstí v Praze. Přivolaní záchranáři už mu nedokázali pomoci. Zlí jazykové tehdy tvrdili, že Kaplický, kterého smrt zastihla při natáčení filmu Oko nad Prahou, duševně utrpěl hlavně spory ohledně návrhu zmíněné knihovny, které se pejorativně přezdívalo „chobotnice“. A to mu zkrátilo život.
V roce 2007 se svým návrhem zvítězil. Tehdejší ředitel knihovny Vlastimil Ježek o novostavbu stál, stávající prostory totiž nebyly (a stále nejsou) kapacitně vyhovující. Soutěž, ač původně posvěcená Mezinárodní architektonickou unií, se dostala k u soudu kvůli tomu, že se v jejím průběhu měnila pravidla. Proti stavbě se ale především postavili někteří politici, kteří pak ovlivnili i veřejné mínění. Vůči žluto-fialové architektuře atypického tvaru se vymezil i tehdejší prezident Klaus.
Zdroje
