Článek
Zdeňka Varhulíková se narodila 19. března 1914. Na svět přišla do rodiny bývalého legionáře, její raný život však není podrobně znám. Ví se, že vystudovala gymnázium. Inklinovala především k dětem. Profesně se chtěla realizovat jako učitelka a působila také jako organizátorka dětských táborů a dětské tělovýchovy.
Skutečně také získala post učitelky (praktikantky) na měšťanských školách a učila dějiny. Ty vykládala podle pamětníků, kteří ji měli možnost poznat, velmi poutavě, dokázala druhé nadchnout. Dobová svědectví ji hodnotí celkově jako vynikající a obětavou pedagožku, která byla doslova zapálena pro ostatní. Svou obětavost ostatně později prokázala vrchovatě.
Stát se chtěla středoškolskou profesorkou, tento sen si ale už splnit nemohla. Nacisté totiž uzavřeli na podzim 1939 vysoké školy a Zdeňce tak zabránili dokončit potřebné studium na Filozofické fakultě Karlovy univerzity. Dále o ní víme to, že se stala členkou levicově orientované Učitelské unie, která vznikla v roce 1934, ale zanikla již v roce 1936. A v roce 1936 vstoupila tajně do komunistické strany.
Záhy se zapojila do protinacistického odboje. Zprvu tiskla a šířila ilegální tiskoviny, a to ve spolupráci s Františkem Pekáčkem, který byl jejím sousedem v pražské Bubenči. Poté pašovala náboje z muniční továrny, riskantně přímo na vlastním těle a opatřovala také zbraně.
Dopisy na rozloučenou z vězení
Zatčena gestapem byla v roce 1943. A jak objasňuje historička Pavla Plachá, paradoxně se tak nestalo kvůli zmíněné distribuci tiskovin a pašování nábojů. Varhulíková doplatila na zátah proti Učitelské unii. Šlo o organizaci pokrokově smýšlejících učitelů, která, jak dnes už víme, ale nesdružovala pouze komunisty. Tato unie byla za války zakázaná, ale kontakty i nadále fungovaly.
Z pobytu ve vězení se dodnes dochovalo svědectví v podobě dvou dopisů adresovaných rodičům a bratrovi. Ten první byl oficiální, nacisté totiž tuto formu rozloučení odsouzeným umožnili. Druhý už měl charakter listu utajeného. Někdy se uvádí existence tří dopisů. Třetí list skutečně vznikl, dochován je v přepisu a lze jej rovněž považovat za dopis na rozloučenou. Zdeňka Varhulíková ho adresovala své přítelkyni Anně Horníkové.
Onen tajný dopis na rozloučenou určený pro rodiče a bratra mohl být díky spřízněné dozorkyni rodině rovněž doručen, byť až po válce a nejprve se dostal do rukou sovětských orgánů. Z jeho řádků je patrno, že se Zdeňka ve vězení obrátila k Bohu. Její texty mají až esejistický charakter s řadou pozoruhodných obratů i myšlenek. Apeluje v nich mimo jiné na to, ať rodina nezapomíná, že ne všichni Němci jsou nepřáteli…
Dopisy byly objeveny již před rokem 1989 a ve známost vešly už v té době, jelikož Varhulíková byla členkou komunistické strany. Patřila tak k těm, kteří komunisté i po roce 1948, přestože po svém, glorifikovali. Teprve v době porevoluční však odborníci z Ústavu pro studium totalitních režimů nechali zaznít její myšlenky v plném znění – bez cenzury.
Smrt a odkaz Zdeňky Varhulíkové
Absolvovat musela Zdeňka Varhulíková ve vězení kruté výslechy a mučení, jejichž cílem bylo získat další informace a odhalit spolupracovníky. Podle dostupných výpovědí se z nich vracela ve zbědovaném stavu. Odsouzena byla k nejvyššímu trestu. Popravena byla 26. července 1944, bylo jí pouhých 30 let. Stalo se tak v Drážďanech. Společně s ní byl popraven také František Pecháček.
Pohřbena byla na hřbitově svatého Jana v Drážďanech. V roce 1976 došlo k přemístění jejích ostatků do společného pohřebiště s památníkem na témže hřbitově. Její symbolický hrob (kenotaf) se nachází na Bubenečském hřbitově v Praze, kde jsou pohřbeni také její rodiče.
Dva měsíce po Zdeňce byl kvůli podezření z ilegální protinacistické činnosti zatčen také její otec Antonín Varhulík. Soudní řízení ale v tomto případě bylo pro nedostatek důkazů zastaveno. Antonín Varhulík měl více štěstí než jeho dcera. Prošel si sice koncentrační tábory Flossenbürg a Dachau, přežil však a s koncem války se dostal na svobodu.
Odkaz pozapomenuté bojovnice tak dnes připomíná kromě autentických slov z dopisů již jen pomník před starou čistírnou odpadních vod v Papírenské ulici v Bubenči a stejnojmenná ulice v pražské čtvrti Holešovice. Zřejmě ani řada Pražanů netuší, po kom byla pojmenována a jak vysokou cenu Zdeňka Varhulíková nakonec za svou osobní statečnost zaplatila.
Zdroje
https://www.ustrcr.cz/ „Tento dopis si nechte na památku na mě“ BIRGIT SACK – PAVLA PLACHÁ
