Článek
Spousta lidí si stýská po tom, jak za socialismu měl každý kde bydlet a žádná bytová krize jako teď nebyla. Což ale není tak úplně pravda. I za minulého režimu byl bytů nedostatek a získat státní byt nebylo až tak snadné. Prominenti režimu měli kde bydlet a měli lepší bydlení, ale bylo to často něco za něco a mnohdy se to neobešlo bez úplatků.
Faktem ale je, že v době socialismu v Československu vyrostla obří panelová sídliště, bytů přibývalo a bydlení bylo (aspoň z dnešního pohledu) cenově dostupnější – ostatně, v 60. letech se byty prodávaly za 2,50 Kčs za 1 metr čtvereční. V současnosti platíte v Praze asi 126 050 Kč za 1 metr čtvereční podlahové plochy bytu, v Brně je to asi 110 000 Kč, v Plzni něco přes 80 000 Kč. Neboli, byt o ploše 60 metrů čtvereční vás v Praze vyjde v průměru na 7,5 milionu korun.
Vydělat si na byt je nemožné
Z toho všeho plynou stesky nejmladší generace, která s ohledem na nedostatek bytů a jejich prudce rostoucí cenu jasně vidí, že vydělat si na vlastní bydlení je skoro nemožné. Průměrná hrubá mzda byla v roce 2023 v Praze sice 53 347 Kč, ale spousta lidí na takový výdělek zdaleka nedosáhne. Navíc jsou ve městech i vyšší výdaje na živobytí. Takže našetřit si na byt je skoro nemožné. A hypotéku si sice můžete vzít, ale musíte mít našetřeno už nejméně 15 procent z celkové částky, plus mít dostatečné příjmy. A ani to není snadné.
Po 2. světové válce se rozjel trend vlastního bydlení a v rámci Evropy platí, že svou vlastní nemovitost má bezmála 70 procent Evropanů. Starší generace lpějí na vlastním bydlení a snaží se kupovat si buď starší nemovitosti a ty si svépomocí opravovat, případně si berou hypotéku a až do stáří splácejí vysoké splátky.
Mladí lidé, kteří po škole nastupují do prvního zaměstnání, jsou ale často realitou nepříjemně zaskočeni. Zaměstnavatelé, kteří jsou zpravidla výrazně starší, po nich chtějí pracovat od nevidím do nevidím a očekávají od nich věrnost a bezmeznou pracovitost. Dříve to tak často bylo, protože lidé si zkrátka potřebovali vydělat, aby měli na bydlení. Jenže mladí často žijí ve spolubydlení nebo v nájmu a chtějí si vydělat jen tolik, aby si mohli užívat života.
Proto se zaměstnavatelé a mladí zaměstnanci často dostávají do křížku a mezigeneračního neporozumění – mladí často mění práci, nechtějí pracovat víc, než je nutné, odmítají přesčasy i nátlak zaměstnavatelů. Odpracují si to své, pak vyrazí na party, nákup, do kavárny, na výlet. Zkrátka, často to, co vydělají, zase utratí.
Spoření není moderní
Ještě donedávna bylo běžné, že si lidé spořili na horší časy. Utrácelo se obvykle jen za nezbytnosti a zbytek peněz se ukládal na spořící knížky, investoval do nemovitostí a tak dále. To se samozřejmě děje i dnes a je to velmi moudré řešení, jak nakládat s penězi.
Jenže mladí lidé se v tomto ohledu opět vymykají. Nejen, že nemají vidinu, že našetří na vlastní bydlení. Nemají ani vidinu důchodu. Pravděpodobně budou pracovat až do 70 let, pokud dřív nezemřou. Tak proč si neužívat teď hned? Na spoření peněz na horší časy přece bude dost času i později.
Právě v této otázce tak dochází k dalšímu generačnímu střetu. A rozhodně se to netýká jen České republiky, jde o globální trend. Mladí lidé hodně cestují, často mění práci, mnoho z nich pracuje na dálku a přes počítač – a za vydělané peníze si užívají života. Nevidí důvod, proč se teď omezovat, od rána do noci pracovat a nic ze života nemít.
Zlom typicky přichází až ve chvíli, kdy založí rodinu. Najednou pochopí, že podpora od státu je velmi nízká, a to nejen co se týká rodičovské dovolené. Chybí školky i jesle, zaměstnavatelé nejsou ochotni dávat matkám částečné úvazky, leckdy je pro ně vůbec těžké sehnat zaměstnání. V tu chvíli mladým lidem vstupuje do života frustrace nad současným stavem státu a světa. A v tom okamžiku se obvykle rozhodnou začít více spořit a vytvořit si finanční polštář nejen pro sebe, ale i pro své děti – nedávná vysoká inflace, prudké zdražení potravin a zdražení energií ukázalo, že ani vysoké výdělky totiž dnes nemusí stačit na spokojený průměrný život.
Svět se mění podle mladých
Fakt, že stará generace jen těžko rozumí té mladé, není nijak nový. Tak to bylo odedávna. Dnes se ale svět čím dál více přizpůsobuje mladým a nutně to tak musí být – zatímco starší lidé postupně odejdou do penze, mladí budou dál řešit, kde budou bydlet a jestli se o ně stát dokáže ve stáří postarat. I proto se nejspíš nadále bude proměňovat trh práce i trh s bydlením. A je i na vedení jednotlivých států, aby se víc pokusily vycházet vstříc nastupující generaci a život jí ulehčily.
K tomu všemu se připočítávají i starosti s globálním oteplováním. Starší lidé to často opět neřeší a největší starost mají o „své“ spalovací motory. Mladí se do budoucnosti často dívají mnohem pesimističtěji a zjišťují, že svět, který jim jejich rodiče zanechali, není vůbec v dobré kondici. I to je pak vede k tomu, aby si víc užívali života právě teď, kdy se ještě mají dobře, než aby jen dřeli a čekali, jak to s nimi jednou bude.
Ne každý s takovou životní filozofií souhlasí, ale faktem je, že každý z nás má svůj vlastní život a má právo prožít ho po svém. Jestli se rozhodl správně nebo ne, ukáže až budoucnost. Co myslíte vy?
Zdroje:
1) Český statistický úřad
https://www.czso.cz/csu/xa/prumerna-hruba-mzda-v-praze-4-ctvrtleti-2023
2) Realitymix - Průměrná cena za 1 m² bytu
https://realitymix.cz/statistika-nemovitosti/byty-prodej-prumerna-cena-za-1m2-bytu.html
3) Money Habits of the Millennial Generation
https://www.investopedia.com/articles/personal-finance/021914/money-habits-millennials.asp
