Článek
Jaderná elektrárna Černobyl se nachází na severu Ukrajiny zhruba 110 km severně od Kyjeva. Její výstavba započala v roce 1970 a do provozu byla oficiálně uvedena v roce 1977. Ve své době byla považována za výkladní skříň tehdejšího sovětského režimu. Ne ovšem na dlouho.
K havárii Černobylské jaderné elektrárny došlo 26. dubna 1986. Pomyslnou rozbuškou katastrofy se stal rutinní test záložního chladicího systému, který probíhal v reaktoru číslo 4. Zařízení se vymklo kontrole a výkon reaktoru v několika málo vteřinách dosáhl tisícinásobku nominální hodnoty. To vedlo k explozi.
Událost měla tragické následky a bez nadsázky zasáhla celý svět. Bezprostředně si vyžádala 30 lidských životů. Z toho 28 obětí zemřelo na následky z ozáření a další dva lidé zahynuli v důsledku zranění, která utrpěli při výbuchu. Akutní nemocí z ozáření různého stupně bylo taktéž postiženo 203 lidí.
Podle české jaderné vědkyně Dany Drábové se alespoň díky nezměrnému nasazení lidí zainteresovaných v řešení krize podařilo snížit právě tyto její bezprostřední dopady. A to navzdory těžkopádnosti tehdejšího sovětského systému. Počet obětí mohl v této fázi nakonec být mnohem vyšší. To ale dopad nehody neumenšuje.
Definitivní počet obětí dodnes totiž je předmětem dohadů. Některé odhady mluví dokonce až o milionu lidí, o něco střízlivější je údaj zveřejněný organizací Greenpeace, který mluví o přibližně 200 000 obětí. Nejčastěji se uvádí mezi 4000 (odhad Světové zdravotnické organizace) a 93 000 obětí. Tyto ohromující počty jsou následkem uvolněné radiace.
O dopadech nehody se začalo mluvit se zpožděním
Následky ozáření má dodnes asi sedm milionů Ukrajinců, Bělorusů i Rusů. V nejpostiženějších oblastech došlo ke zvýšení počtu případů rakoviny štítné žlázy a dalších onemocnění. V tuzemsku sice rovněž bylo zaznamenáno zvýšení počtu případů této nemoci, nicméně to nesouvisí přímo s havárií a můžeme se přiklonit spíše k logicky znějícímu vysvětlení, že vyšší míra záchytu souvisí s lepšími diagnostickými metodami a preventivními prohlídkami.
Takovéto dramatické selhání, které mělo vliv na životy řady lidí, způsobily hlavně nedostatky v projektu, a to nikoli kvůli práci projektantů, ale kvůli soudruhům tajemníkům a plněním různých socialistických závazků. Selhal ale i management, a to na všech úrovních řízení elektrárny. Důležitější totiž byla, jak už dnes můžeme objektivně zhodnotit, spíše partajní legitimace než kvalifikace pro konkrétní pozici.
Pakliže by k něčemu podobnému došlo dnes, v době internetu bychom se o nehodě takových rozměrů kdekoli na světě dozvěděli prakticky v reálném čase. Čechoslováci ovšem podobné štěstí neměli. Kromě několika „vyvolených“ nikdo netušil, k čemu nedaleko od hranic země došlo. Nic netušili představitelé obcí, šanci dozvědět se pravdu neměli ani lékaři. Mlčelo se i v odborných kruzích, vzpomínal po letech i dnešní ředitel Státního ústavu radiační ochrany Zdeněk Rozlívka.
Teprve v dalších letech se prokázalo, že zemi radioaktivní mrak zasáhl, a to dokonce třikrát. Došlo k prokazatelnému kontaminování kontaminováno ovzduší, půdy, ale třeba i kravského mléka. Naštěstí bez možných závažných zdravotních dopadů pro obyvatelstvo. Samotní Sověti dopady usilovně tutlali. To, že se něco stalo, se zjistilo se zpožděním dokonce 48 hodin, a to v okamžiku, kdy se ve Švédsku podařilo pomocí měření potvrdit zvýšenou hladinu radioaktivity.
O černobylské katastrofě mlčelo i Československo
Nicméně i vládnoucí režim v Československu pověstné máslo na hlavě měl. Událost doprovázelo zatajování a propaganda. Rétorika v duchu toho, že se vůbec nic neděje, vydržela „soudruhům“ podle historiků hned několik dní. Teprve se zpožděním došlo ke zřízení vládní havarijní komise, která se ale sešla až po pěti dnech od havárie.
Dnes odborníci poukazují na to, že se musely konat tradiční povinné oslavy 1. máje, cyklisté dokonce měli odstartovat na Závodu míru v Kyjevě. Účast odmítl přitom pouze jediný závodník. Občané Československa se šli s klidem slunit ven. Zájem dozvědět se skutečnost ovšem byl. Objektivní informace mohlo poskytnout Rádio Svobodná Evropa, ale i vysílání rakouské nebo německé televize, pokud ji měl někdo možnost sledovat.
I Rudé právo, deník a ústřední tiskový orgán Komunistické strany Československa, který hrál důležitou roli v propagandě režimu, ale nakonec přece jen musel s „barvou ven“. Celé události věnoval v úterý 29. dubna 1986 krátký článek na straně 7. Televize a rozhlas také přinesly několik dní po nehodě jen okrajové zmínky.
Bagatelizování a zastírání problémů ze strany vládnoucí garnitury ostatně dokládá i tato citace zprávy, která se objevila v tehdejším oficiálním zpravodajství. Rudé právo k tomuto tématu doslova napsalo:
„Nedávná havárie jednoho z reaktorů jaderné elektrárny v Černobylu se stala v západních zemích podkladem ke lživé kampani různých stoupenců antisovětismu a antikomunismu, ale zasáhla i oblast sportu.“
Dnes tak můžeme říci, že se havárie černobylské jaderné elektrárny změnila svět a stala nejen zosobněním neštěstí doslova apokalyptických rozměrů, jehož následky navíc dodnes nejsme a možná ještě dlouho ani nebudeme schopni adekvátně vyhodnotit, ale i symbolem tvrdé cenzury.
Zdroje
https://cnn.iprima.cz/co-s-nami-udelal-cernobyl-jinde-hrozila-rakovina-my-jsme-byli-nastesti-daleko-24104
https://plus.rozhlas.cz/jak-chranilo-ceskoslovensko-sve-obcany-pri-havarii-cernobylu-bohuzel-jen-7192526
https://olomoucky.denik.cz/zpravy_region/cernobyl-vybuch-olomucky-kraj-radiokativita-jeseniky-2021.html
