Článek
První nesporný předek dnešního člověka, který byl schopný vzpřímené chůze, se na Zemi objevil před necelými 4 miliony let. K člověku dnešního typu však bylo třeba urazit ještě dlouhou cestu. V průběhu milionů let se na Zemi objevila řada dalších lidských druhů. V dnešní době již však Zemi obývá jeden jediný: Homo sapiens.
Poslední z našich bratranců, neandrtálci, vyhynuli před 30 000 lety a Homo sapiens zůstal jediným z lidských druhů. V době asi před 150 000 lety však nechybělo mnoho a Homo sapiens se mohl zařadit do dlouhého seznamu vyhynulých forem člověka. Kdo ví, možná že by to o 120 000 let později umožnilo přežít právě neandrtálcům, kteří se s Homo sapiens střetávali. Debatu o tom, zda Homo sapiens přispěli k vyhynutí neandrtálců teď ale nechme stranou a soustřeďme se na okamžik, kdy celá naše existence visela doslova na vlásku.
První fosilní nálezy člověka druhu Homo sapiens pochází z doby před více než před 200 000 lety z oblasti dnešní Etiopie. V této době podmínky na africkém kontinentu lidem přály. Klima bylo příznivé a naši předci měli dostatek možností k nalézání potravy. Netrvalo ale dlouho a na obzoru se začala objevovat mračna. Planeta totiž vstoupila do periody, kterou vědci nazývají kyslíkové izotopové stadium. Z poměru dvou kyslíkových izotopů v nálezech v určitém časovém období lze odhadovat, kdy dochází ke zvětšování ledovců a kdy naopak k jejich zmenšování. Tyto informace jsou pro nás velmi cenné a my tak víme, že před 195 000 lety vstoupil svět do takzvaného glaciálu. Co to znamená? Tímto slovem je označována doba, kdy je i v rámci doby ledové největší rozšíření ledovců a nejnižší teploty.
Zhoršující se životní podmínky
Na afrických pláních žádné ledovce nerostly, přesto se leccos změnilo. Průměrné teploty klesly a krajina se stávala čím dál vyprahlejší. Pouště se rozšiřovaly na úroveň mnohem významnější, než jakou známe dnes. Stále větší a větší část afrického kontinentu přestávala být obyvatelnou a lidé byli vytlačováni stále více a více na jih. Není třeba dodávat, že lidí také stále ubývalo, neboť hledání potravy bylo složitější a podmínky tvrdší.
Zdá se, že nejhorší situace nastala v době před 150 000 lety, kdy v Africe zbyla jedna jediná skupina lidí o velikosti 500 až 600 jedinců. Jen proto, že tato skupina přežila, můžeme dnes existovat my. My všichni pocházíme z předků, kteří byli součástí této skupiny zoufale bojující o přežití. Není náhoda, že genetická rozmanitost lidského druhu je v porovnání s mnoha dalšími druhy včetně například šimpanzů velmi nízká. Udává se, že všech osm miliard na světě si je geneticky podobnějších než dvě šimpanzí tlupy. Zbývá ale odpovědět na otázku, jak se naším dávným předkům povedlo přežít.
Boj o přežití
Zhoršující se podmínky zatlačily zbývající lidi až na nejjižnější část kontinentu. Přímořská oblast na území dnešní Jihoafrické republiky byla pro naše předky skutečným rájem na Zemi. Úzký pruh země u mořského pobřeží nabízí v této oblasti tu největší rozmanitost rostlinných druhů, jakou lze na Zemi vůbec najít. A co víc, typické jsou pro tuto oblast tzv. geofyty. Jde o rostliny, které si ukládají energii pod zem v podobě cibulek nebo hlíz s vysokým obsahem sacharidů. Pro strádající příslušníky druhu Homo sapiens to bylo pravé požehnání. Mohli tady také navíc najít řadu měkkýšů a korýšů. Stáda antilop a zeber jim zase poskytovala zdroj masa a tím i cenných bílkovin.
V této rozlohou velmi malé oblasti mohlo oněch 500 posledních lidí přežít a ve chvíli, kdy se podmínky po konci glaciálu začaly zlepšovat, mohli lidé vyrazit na sever, začít se opět rozšiřovat po celém kontinentu a následně i na kontinenty další.
Když měli lidé namále podruhé
V době před 70 000 lety již měli lidé to nejhorší za sebou a na pláních Afriky opět dobře prosperovali. Přišla však další katastrofa, díky které naše řady opět značně prořídly a naše budoucnost se stala nejistou. V oblasti ostrova Sumatra v dnešní Indonésii explodoval supervulkán Toba. Nelze si přitom představovat, že šlo o nějakou běžnou sopku. Můžeme si tuto erupci srovnat třeba s tou největší, kterou známe z historické doby.
V roce 1815 došlo k erupci sopky Tambora, shodou okolností také v Indonésii. Do ovzduší vychrlila 80 krychlových kilometrů popela a výsledkem bylo, že na celé planetě o rok později prakticky neproběhlo žádné léto. A nyní si představte, že Toba do ovzduší napumpovala nikoliv 80, ale 2800 krychlových kilometrů sopečného materiálu. Celou planetu pokryl prach a podle odhadů se v ovzduší držel až šest let, po které se teplota snížila na některých místech až o 20 stupňů. Hynuly rostliny, spolu s nimi zvířata a nepochybně i lidé. I v důsledku této přírodní katastrofy opět klesl počet příslušníků rodu Homo sapiens asi na tisíc jedinců.
Závěr
Jak je vidět, lidstvo mělo ve své historii minimálně dvakrát skutečně namále. Naštěstí ale dokázali naši předci přežít a nám tak umožnili existenci. V dnešní době jsou extrémní přírodní katastrofy stále hrozbou, která by mohla ohrozit naši existenci. Přibyla však hrozba nová, člověk se stal nebezpečný sám sobě a drží v ruce moc celý svět zničit.
Zdroje
1) When the Sea Saved Humanity
2) Human Evolution 101
3) The 5 times humans almost went EXTINCT - as scientists reveal the date our species could finally be wiped out
