Článek
Úcta ke stáří je široce přijímanou hodnotou, která je vlastní mnoha kulturám. Základem této úcty je to, že starší lidé jsou obecně považováni za zdroj moudrosti a zkušeností. Silně zakořeněná je tato tradice v Asii, v Africe i jinde. V poslední době se ale zdá, že především v západní společnosti, tedy v Evropě a v Severní Americe, nabývá na síle spíše opačný trend. Stáří přestává být pro mladé lidi hodnotou. A je třeba říct, že je to pravda. Otázkou ovšem je, zda je to dobře nebo špatně. Až příliš často se totiž zdá, že tato úcta není zasloužená.
Stáří dnes
V západních kulturách se úcta ke stáří vyvíjela v průběhu staletí různými směry. V minulosti šlo určitě o hodnotu automatickou tak, jak jsme jí zmiňovali v předchozím textu. Důvodů je několik. Bylo to dáno jistě i tím, že běžné bylo mezigenerační bydlení, tempo společenských změn bylo výrazně pomalejší než dnes a je třeba také zmínit i to, že naši předci čerpali hodně z učení církve.
S modernizací, sekularizací a nástupem individualismu se rodinné vazby často oslabují a senioři ztrácejí svoje výsadní postavení. Na jednu stranu to vede k tomu, že mohou být vystaveni sociální izolaci. To je jistě špatně a rodina ani společnost jako celek by seniory neměly odstrkovat a izolovat. To je ale něco jiného než automatická úcta.
Senioři a jejich chování
Asi každý bude souhlasit s tvrzením, že v tramvaji by měl člověk mladý a plný síly pustit sednout seniora, kterému činí potíže se vůbec udržet. Co ale říci ve chvíli, kdy takový senior vidí v tramvaji několik volných míst, ale automaticky si to namíří k prvnímu obsazenému a dožaduje se jeho uvolnění?
Co říci o seniorovi, který považuje to, že jej celá fronta v obchodě pustí dopředu, za takovou samozřejmost, že si bez optání stoupne do čela fronty. Ale rozhodně nejde jen o to předbíhání ve frontě. Jistě se řada z nás setkala se seniory, pro které jsou vulgární nadávky běžnou součástí slovníku. A co pokud takový senior zastává názory, které jsou v rozporu se snahou o zdravý a demokratický vývoj společnosti?
Cokoliv z výše uvedeného a nespočet dalších špatných vlastností si sebou mohou senioři nést a také mnohdy nesou. Koneckonců, proč by tomu mělo být jinak? Stáří není žádná zásluha. Staří budeme jednou všichni a nemusíme proto hnout ani prstem. A pokud je někdo nevychovanec, hrubián a sprosťák, proč by se to mělo v průběhu stárnutí jakkoliv měnit?
Časy se mění
V předchozí kapitole jsme se věnovali situaci, kdy jsou senioři vyloženě hrubí a neslušní. Je ale třeba probrat ještě situaci, kdy jsou senioři prostě slepí k tomu, že se svět mění. Jak již bylo zmíněno dříve, úcta ke stáří plynula historicky z toho, že zkušenosti seniorů byly důležité aplikovatelné i pro dobu jejich potomků. To ale dnes platí mnohem méně než v minulosti.
Samozřejmě, svědectví o dobách minulých je velmi důležité, již jen proto, aby se neopakovaly. Dnes se ale svět mění takovým tempem, že zkušenosti získané minulou generací jsou dnes v mnoha případech nepoužitelné. Ba naopak, jejich následování může být kontraproduktivní či dokonce nebezpečné. Je proto třeba, aby i senioři byli schopni poznat, že jejich rady jsou již často nepoužitelné a byli naopak schopni naslouchat mladší generaci a učit se od ní. Nekompromisní trvání na svém světonázoru bez ohledu na to, že se pro dnešní svět již nehodí, je další špatnou věcí, ze které úcta rozhodně automaticky neplyne.
Závěr
Co říct na konec? Stáří není žádná zásluh a čeká nás všechny. Úctu si zaslouží jen v případě, že je spojeno se skutečnou moudrostí, slušností a vědomím, že svět se mění a s ním i relevance našich názorů a zkušeností. Jinými slovy, pro seniory platí to samé jako pro teenagery. Úctu si zaslouží jen slušní a moudří lidé.
Zdroje
1) Úcta ke stáří je trvalejší, pokud si ji generace přirozeně zaslouží, říká Cyril Höschl
2) Neslušnost k seniorům a neúcta ke stáří? Každá mince má dvě strany
