Článek
Dětská psychiatrie je samostatným lékařským oborem, který diagnostikuje a léčí duševní poruchy u dětí. Dětští psychiatři se v rámci své specializace zaobírají řadou závažných stavů. Nejčastěji musejí tuzemští odborníci řešit konkrétně úzkosti, deprese a poruchy chování.
Děti přitom podle expertů skutečně patří ke zranitelným cílovým skupinám. Asi polovina duševních poruch se manifestuje již ve školním věku. Asi 50 % se projeví už do 14 let, celkem 75 % do 25 let. Tento fakt přitom nelze podceňovat, neboť z něj může vyplývat celá řada rizik.
Zanedbání duševního zdraví u dětí zvyšuje pravděpodobnost neprospívání ve škole, šikany, užívání návykových látek, sebepoškozování či narušených vztahů. Stejně tak může přehlížení těchto problémů vést k sebevražedným tendencím. Současná realita je ale taková, že kapacity příslušných specialistů nestačí, ordinace jsou přetížené a čekací lhůty na vyšetření neúměrně dlouhé.
Podle oficiálního vyjádření ministerstva zdravotnictví není stát tak pasivní, jak by se mohlo zdát. V uplynulých letech jednak došlo k navýšení financí za výkony v rámci dětské a dorostové psychiatrie. Zároveň díky změně kompetencí lékařů bylo umožněno, že i akutní a neodkladnou péči dětem s duševním onemocněním může kromě lékaře s odborností dětské psychiatrie poskytnout i lékař s odborností psychiatrie. Dostupnost a kvalita péče je v Česku na dobré úrovni a máme vynikající kvalitu vzdělávání lékařských kapacit v tomto oboru. Přesto to stále nemusí stačit.
Dětí s psychickými problémy je stále více
Dětí s těžkými psychickými potížemi totiž přibývá. Výzkum Národního ústavu duševního zdraví potvrdil, že čeští školáci a adolescenti jsou na tom z hlediska duševní kondice hůře než jejich vrstevníci v západní Evropě a jinde ve světě. Více jsou přitom zasaženy dívky, depresivními i úzkostnými příznaky jich oproti chlapcům trpí více než dvojnásobek.
Podle dat Českého statistického úřadu z roku 2022 přitom ročně spáchá sebevraždu 1 600 dospělých a 60 dětí. Jedná se o zcela alarmující čísla. Za poslední tři roky zaznamenali odborníci nárůst počtu sebevražd mladistvých o víc než 110 %. Klesá dokonce i věk, kdy se mladí lidé k tomuto krajnímu řešení uchylují.
Počty dětí, u nichž se objevily psychické problémy, nebývale vzrostly po pandemii koronaviru. Statistici udávají až desetinásobný nárůst. Hlavním motivem přitom nebyl strach z nákazy, ale spíše o to, že karanténa umožnila vyhnout se tzv. sociálním stresorům. Svou duševní odolnost si tak děti nemohly přirozeně posilovat.
To odhalilo i další důvod, jímž je podle odborníků to, že děti jsou stresujícím faktorům obecně vystaveny velmi málo, neboť současní rodiče jsou často tzv. hyperprotektivní. K tomu patří i zdánlivě „nevinné“ situace, kdy má dítě naplánovaný veškerý svůj čas. Nemá tak šanci průběžně být vystaveno nárokům okolního světa, což v něm vytváří narůstající frustraci a úzkost, pakliže už ke konfrontaci musí dojít.
Svoboda a možnosti se jednoduše stávají ohrožujícími a s běžnou mírou autonomie si odrůstající dítě nedokáže poradit. Určitá zdravá dávka frustrace je přitom jednoduše normální a prospěšná. Musí být úměrná k věku. Nelze tedy nesouhlasit s postojem řady matek, které zastávají názor, že dítě je potřeba chránit, jelikož život ho později ponaučí dostatečně.
Hyperprotektivní výchova děti na život nepřipraví
Stejně tak nelze tvrdit, že nadměrně ochranitelský přístup je symptomem rodičovské lásky. Rodiče tím naopak podle psychologů sledují vlastní egoistické cíle. Dělají vše ve snaze získat lásku svého potomka. Hyperprotektivními se tedy sice stávají nevědomky, nicméně se jedná o formu emocionálního zneužívání.
Ostré vymezování se vůči těm, kteří tvrdí, že děti je potřeba jednoduše „zvykat“ na to, že okolní svět není vždy zcela idylický a nefunguje tak, jak si přejeme, tak reprezentuje nikoli uvědomělé rodičovství těch, kteří konečně přeťali pouta chladné socialistické výchovy a svým potomkům dávají dostatek lásky, ale spíše fatální výchovné selhání.
Podle expertů však skutečně v tomto případě může jít i o kompenzaci vlastní deprivace z dětství. Rodiče uplatňující hyperprotektivní styl výchovy velice často sami trpí přehnanou úzkostlivostí a úzkost následně přenášejí i na své potomky.
U dítěte přitom podle světově uznávaného českého dětského psychologa Zdeňka Matějčka mizí vlivem hyperprotektivní výchovy přirozená potřeba aktivity, volnosti, poznávání a podnětů získávaných vlastním popudem. K dalším dopadům, které jsou patrny, patří nepřiměřená pokora až rezignace, plachost či snížená schopnost socializace, ale právě i rozvoj depresí.
S následky vlastních traumat je tak potřeba se nejprve umět vyrovnat. Přenášet je na dítě znamená, že se nepodaří vychovat adekvátně zdravou a dostatečně odolnou osobnost, jak to v mnoha případech současná generace potvrzuje. Nelze se tak příliš divit tomu, že někteří zodpovědnější jedinci mají dojem, že by dobrými rodiči nebyli a rozhodli se tak raději vlastní potomky nemít. V mnoha případech je to jednoznačně přínosné rozhodnutí.
Zdroje
Bc. Michaela Tauchmanová, Dopad hyperprotektivní výchovy na vnímání třídního klimatu u žáků 2. ročníku střední školy
