Článek
Samotný termín shibari označuje vázání. Naproti tomu označení kinbaku pak pojmenovává aktivitu jako takovou. V některých případech se pak pod pojmem shibari rozumí jakákoli východní bondáž a údajně se jedná o nepřesný japanismus vytvořený západním světem, zatímco kinbaku mluví o vázání, které je založeno na emocích. Z tohoto důvodu bývá také pociťováno jako původní pojmenování, které je tradičnější.
V současné době bývá některými lidmi shibari vnímáno také v erotickém kontextu jako jedna z praktik spadajících do sféry BDSM. Vůči tomuto vnímání se však některé definice též vymezují s odkazem na to, že kinbaku je sexuální, zatímco shibari nikoli.
Nutné je každopádně akcentovat skutečnost, že ať už shibari přisoudíme jeho erotický podtext, či nikoli, jedná se ponejvíce o formu umění. Model vznikající pod rukama profesionálního riggera (svazovače) připomíná oživlou sochu. Důraz se klade primárně na emoce, intimitu a odhalování nejniternějších pocitů, sexualita je skutečně v zásadě až druhořadá.
V shibari je důležitý i sám proces vázání, který je velkolepou show. Má tak až divadelní efekt, který je jednoznačně působivý i pro přihlížejícího. V Evropě se tak například typicky do shibari začleňují dokonce taneční prvky, jako jsou různé otáčky či změny poloh v provazech.
Jaká je historie shibari
Původně pochází tento fenomén z Japonska. Poprvé se s ním zde setkáváme prakticky již v éře starověku, kdy se objevují zmínky o užití provazů v podobě otisků na keramice. Nedostatek železné rudy způsobil, že se provaz v této zemi používal místo pout při zatýkání i při mučení namísto jiných pomůcek běžně známých na západě.
Největší rozmach nastal v období Edo mezi lety 1600 až 1868. Právě tehdy dosáhlo svého vrcholu starodávné japonské bojové umění hojojutsu, kdy sloužily provazy ke znehybnění a spoutání protivníka nebo k transportu zajatce. Používaly se konkrétně provazy konopné, při tréninku pak hedvábné. Cvičení se neodehrávalo na živých lidech, spoutání se pokládalo za ponižující akt.
Ve 19. století však na povrch vystoupil estetický aspekt svazování. Jedním z nejznámějších projevů umění, kde se toto téma objevuje, je ikonická kresba z roku 1885 s názvem Opuštěný dům na Adachigahara. Zobrazuje těhotnou ženu, která je svázaná a zavěšená hlavou dolů. U ní je ježibaba s nožem, která podle legendy láká ženy do opuštěného domu, kde je zabíjí.
Shibari se tak dostalo mezi umělce a stalo se součástí i lidového divadla. Tradiční bondáž se projevovala zejména v silně stylizované formě divadla nazývané kabuki. Po druhé světové válce bylo svazování v rámci policejní práce navíc zakázáno. A 20. století tak definitivně stvrdilo primárně umělecký ráz shibari.
Za otce moderní japonské bondáže bývá považován malíř Seiu Ito. Ten se se svazováním poprvé setkal v rámci nového divadla, což je jakási vyšší forma kabuki. Sám začal vázat a své modelky fotografoval. Šlo mu o působení trýznění svázanému objektu a o zachycení autentických emocí.
Může být shibari praktika bolestivá a nebezpečná?
Podle těch, kteří se tomuto specifickému umění věnují, zní v obou případech odpověď ano. Jedná se o specifickou formu bolesti, která je však označována vyznavači BDSM jako příjemná a je tedy žádoucí.
Utrpení však může mít i psychický ráz. Model v rámci svazování zakouší silné emoce, které si nemusí přát prožít v reálném životě, jako je například smutek nebo strach z opuštění. Svazování je tak spojeno primárně se submisivitou. Někteří lidé obě role střídají, tedy svazují a nechávají se svazovat, jiní ale setrvávají výhradně v submisivní roli.
Role se navíc mohou i otočit, tedy shibari model či modelka mohou být těmi, kteří riggerovi přikazují, jak je má svázat. Zpravidla je v roli svazovaného žena a váže muž, ale omezení nejsou, svazování vyhovuje také některým mužům a profesionálními riggery se stávají naopak i ženy. U nás ostatně k nejznámějším představitelům patří také riggerka, která si říká Edna.
Důležitým vjemem během svazování je také odplavení stresu a vnímání emocí a přítomného okamžiku. Vzhledem k tomu, že v úvazu může být model či modelka poměrně dlouho, dokonce řádově hodiny, měl by být dotyčný rovněž v dobré fyzické kondici. Vyznavači svazování tak s jistou nadsázkou přiznávají, že jejich koníček je jim svého druhu i sportem.
Zcela zásadní je důvěra mezi svazujícím a svazovaným. Vše se tak odehrává za souhlasu svazovaného. Klíčem je otevřená komunikace ohledně fyzického i mentálního rozpoložení. Podstatné z hlediska bezpečnosti i stanovení míry intimity, celkových pravidel fungování a také případné stopky.
V krajním případě při svazování hrozí jak psychická, tak i fyzická újma. Svazovaný se může potýkat například s nevolností, kdy cítí pocity na omdlení. V takovém případě je nutné neprodleně přestat a závěs uvolnit. Proto bývají součástí výbavy pro tyto hrátky také nůžky umožňující rychlé vysvobození ze sevření provazů. Někteří také svazují sebe samotné, to lze ale pokládat za velmi riskantní.
Zdroje
