Článek
Tehdejší škola v duchu komunistické rétoriky především usilovala o potírání jakékoli jinakosti. Za nevhodné oblečení nebo účes mohl žákům dokonce být vystaven špatný posudek. Za skutečnost, že dotčený porušuje „zásady socialistického soužití“, se dalo umně skrýt mnoho „nepohodlných“ projevů.
Škola byla tedy institucí prodchnutou ideologií, do vzdělávání intenzivně pronikaly myšlenky marxismu-leninismu. Prakticky všudypřítomná byla obava z jaderného útoku „imperialistických mocností“. Povinný nácvik chemických poplachů v plynových maskách a pláštěnkách mají pamětníci v živé paměti doposud.
Intenzivně se dbalo na dodržování kázně, ale z dnešního pohledu se tyto požadavky vyháněly až do absurdna. Žáci a studenti museli například mít perfektně uklizené lavice. Školství tak bylo poměrně jasně nalinkované a nevyžadovalo zvláštní přemýšlení. A to nejen po dětech, ale ani po rodičích. Existovala pouze jedna učebnice, jedna metodická příručka a jediná správná forma výkladu. Hodily se hlavně nekvalifikované pracovní síly pro těžký průmysl, snažit se dětem předat co nejvíc vědomostí tak nebylo vlastně ani potřeba.
Ne že by si snad ovšem dospělí, ale ani děti neuvědomovali realitu, v níž žili. Potvrdil to i průzkum realizovaný na jaře roku 1989 o vztahu tehdejších mladých k socialismu. Šlo o reakci na sérii protestů v rámci tzv. Palachova týdne. Školákům tehdy podle závěrů této sondy vadily špatné vztahy mezi lidmi, alkoholismus či nedostatek zboží, ale i zatajování role americké armády při osvobozování jihozápadních Čech.
Děti tedy věděly o režimu své a pro vládnoucí stranu šlo o natolik šokující závěr, že už se žádný takový výzkum raději neopakoval. Svého druhu tak byl život v tomto zřetelně vykolíkovaném myšlenkovém rámci jednodušší. Ono zjednodušování má také v kontextu s určitou přirozenou nostalgií vliv na to, že si mnozí myslí, že tehdy bylo všechno zkrátka lepší. Děti přitom jednoznačně nebyly chytřejší, nýbrž pouze poslušnější. Ve skutečnosti navíc nebyly ani určitým způsobem morálnější.
Děti nejsou v současnosti lepší
Šikana podle psychologů bujela vždy, a to v minulosti i dnes. Mnohem složitější je ale před rokem 1989 její mapování, první studie se objevila až v roce 1994. Samotná existence tohoto fenoménu jednoduše nebyla připuštěna, přestože bezpochyby existovala. V jaké míře? Například renomovaný dětský psycholog Zdeněk Matějček zásadně nesouhlasil s tvrzením, že agresivita dětí postupně narůstá. Podle něj jsou tyto projevy podobné nezávisle na dějinné etapě.
Chování rušivé a nezvládnutelné neboli agresivní skutečně popisovali kantoři i za dob socialismu. Zásadní rozdíl však spočíval v tom, že se tehdy věnovalo jen malé úsilí nalézt účinné metody a opatření, které by takovým projevům zabránily. Vše popřít a tvářit se, že v dokonalé socialistické společnosti se nic podobného neděje, se jevilo jako nejméně namáhavou strategií.
Některé důvody k závisti, žárlivosti nebo šikaně komunistický režim sice promptně odstranil, ale šlo spíše o jakýsi vedlejší nezamýšlený efekt. Kvůli omezeným možnostem jednoduše nebylo příliš co si navzájem závidět. Několik málo vyvolených mělo přístup k tuzexovému zboží, ostatní se ale museli spokojit s omezenou socialistickou nabídkou.
Tužba po hezkých věcech se přitom rozhodně nevyhýbala nejen dospělým, ale ani tehdejším dětem. Děvčata prahla po „bárbínách“, kluci si přáli angličáky Matchbox nebo stavebnici Lego. Nedá se tak ani říci, že dnešní děti by byly výrazněji rozmazlenější svými požadavky na značkové oblečení nebo elektroniku. Měl-li vrstevník více štěstí a jeho rodiče sehnali vysněné „podpultovky“, mohl se těšit stejné závisti ostatních jako dnešní školáci s telefony nejmenované „jablečné“ značky.
Se šikanou ve škole se potkaly i známé osobnosti
Se šikanou ve školském kolektivu se s největší pravděpodobností nesetkalo dítě s handicapem, opět však primárně kvůli tomu, že tito žáci se svými zdravými vrstevníky do vzdělávací instituce vlastně vůbec nechodili.
Děti se tak nechovaly lépe, jen jejich chování rámovaly jiné okolnosti. Dokládá to například autentické svědectví skladatele a zpěváka Michaela Kocába. Jako dítě byl podle vlastních rodičů citlivý, dobrosrdečný a důvěřivý, neboť byl takto právě jimi veden. Tedy ideální „terč“ posměšků i z dnešního pohledu.
Kocáb pro pořad České televize 13. komnata uvedl, že jeho otec byl farářem. On sám tak docházel na náboženství namísto do oddílu Jisker a Pionýra. Přál si sice zapadnout, ale rodiče mu podobné aktivity zakázali. Následně se tak stal terčem brutální šikany, která přetrvávala po celou dobu základní školy. Jeho vrstevníci mu prý i přezdívali „kostelní krysa“.
Děti si zkrátka nepřály víc než najít si své místo mezi vrstevníky, což je stejné jako dnes. I když to v některých případech mohlo znamenat svůj standard dokonce adekvátně snížit na úroveň okolí. Takovou zkušenost utržila spisovatelka Daniela Fischerová a sdílí ji v knize Mé dětství v socialismu: V jejich domácnosti tehdy byla lednička, televize i auto, tedy výdobytky na tu dobu nevídané.
Malou Danielu rodiče nutili nosit svetříky z Tuzexu, ačkoli si po vzoru svých spolužáků přála pouhé tepláky. Svou odlišnost si tehdy velmi dobře uvědomovala. Kostkované kalhoty z anglické vlny, kvůli nimž jako desetiletá prožila konflikt s ředitelkou školy a posměch spolužáků, ale i klíče na krku, které původně nedostala, protože to nebylo důležité, jelikož její matka byla na rozdíl od matek spolužáků v domácnosti, ilustrují, jak žádoucí bylo kráčet s davem.
Zdroje
GRECMANOVÁ, H. Klima současné školy. In CHRÁSKA, M. ; TOMANOVÁ, D.; HOLOUŠOVÁ, D. Klima současné české školy - Sborník příspěvků z 11. konference ČPdS Brno : Konvoj, 2003. s.ISBN 80-7203-064-5.
GREEN, GEORGE, H ; COTTER, C. Přestaňte být manipulováni. Praha : Pragma, 2000. ISBN 80-7205-694-8.
HANZLÍKOVÁ, I. Šikana, to není jen fyzické násilí. Česká škola. 4. 5.2000
CHYLEK, S. Výchova k prosociálnosti, mravnosti a charakteru. Moderní vyučování. 22. 6. 2005
KOLÁŘ, M . Bolest šikanování. 2. vyd. Praha : Portál, 2005. ISBN 80- 7367-014-3
