Článek
Smrt je předmětem zájmu každé kultury nezávisle na dějinné epoše. Zásadní rozdíl mezi moderní dobou a středověkou realitou tkví především v tehdejší všudypřítomnosti smrti. Lidé tak jednoduše měli mnohem více příležitostí k tomu, aby se s ní setkali.
Středověk se nesl ve znamení křížových výprav, rovněž rozvíjející se inkvizice či narůstajícího počtu poprav souvisejících s útrpným právem. Zřetelně více lidí umíralo vlivem hladomorů, válek i různých onemocnění. Morové epidemie si sice spojujeme právě s etapou středověku, která pro nás nese obraz určitého temna, ve skutečnosti se však na našem území objevily až ve 14. století. Ta vůbec první zasáhla naše území konkrétně v roce 1349.
Umíralo se tak častěji na jiné choroby. Jednou z nich byl například takzvaný oheň svatého Antonína, ve středověku poměrně častý. V tomto případě si však doposud nejsou odborníci jisti, o jaké onemocnění se jednalo. Zřejmě šlo o tzv. ergotismus, otravu způsobenou houbami přenášející se pozřením nakaženého zrna, kterou doprovázelo charakteristické zarudnutí a puchýře.
Určitou bezútěšnost bezesporu středověku přiřkla i vysoká úmrtnost dětská. Výrazná dětská mortalita přitom lidstvo doprovázela velmi dlouho, až do 19. století se pohybovala v řádech desítek procent. Zodpovědná za to byla mizivá úroveň hygieny, ale samozřejmě i minimální zdravotní péče, řada dětí umírala už při porodu nebo krátce po něm.
Středověký pohled na smrt ovlivnilo náboženství
Ostatně známý český psychiatr Radkin Honzák v jednom z rozhovorů doslova prohlásil, že medicína nám smrt „vzala“. Jak konstatuje, dnešní společnost přirozené umírání do značné míry vytlačila na okraj zájmu. Přitom však řada lidí paradoxně horuje za možnost důstojného odchodu formou eutanázie. Jak dále uznávaný odborník na lidskou psychiku podotýká, sice se tímto způsobem skrze určité popření můžeme „vyrovnat“ se smrtí samou, už ale ne se strachem z ní.
Tehdejší lidé ji tak vnímali tak mnohem samozřejměji a pokládali ji za cosi přirozeného. Spíše se obávali smrti náhlé, protože ta vzala umírajícímu možnost rozloučit se a žádat o odpuštění hříchů. Hřbitovy a kostnice byly pokládány za veřejná místa ke schůzkám i hrám. Povšimnout si zde můžeme zejména toho, že v raném středověku ještě nebylo zvykem pojmenovávat hroby zemřelých. Způsob pohřbívání však už tehdy odlišoval vrstvy privilegované.
Důvody k této vyrovnanosti jsou ale mnohem hlubší než to, že se člověk v té době se smrtí jednoduše smířit musel. Stěžejním pilířem života středověkého života se stalo náboženství, konkrétně pak křesťanství. Vnímání, myšlení i veškeré konání středověkého člověka se opírá právě o víru. Navíc žil středověký člověk začleněn pevně do určité hierarchie feudálního systému. Byl tedy pod značným vlivem systémových norem.
Lidé ve středověku nevnímali svět jako roztříštěnou realitu, nýbrž jako určitou jednotu. I prostor a čas se staly součástí tohoto rámce. To následně předurčilo i postoj ke smrti a umírání. Společnost hleděla do budoucna a konec fyzického bytí jednoduše nemusel znamenat konec bytí jako takového.
Středověk měl péči o duši i o majetek
Raný středověk tak, můžeme říci, dokonce na smrt nahlížel prismatem určité vlídnosti. Od 12. a 13. století převažuje duchovní hledisko, kdy v okamžiku smrti nastává odloučení duše a těla, po němž je mrtvý předvolán k poslednímu soudu.
Proměny tak doznaly i samotné pohřební rituály. Ty se jednak staly zcela nepostradatelnou součástí konce života. Vnímány byly dokonce jako zcela nutný pro o zachování, přežití a fungování společnosti. V pozdním středověku se zvýraznilo vědomí individuální smrti. To se promítlo na vzhledu a průběhu těchto obyčejů, pohřební obřady se staly slavnostnějšími.
Smrt byla líčena naturalisticky, aby vyvolala v obyčejných lidech pocity úzkosti a marnosti lidského života a tím zdůraznila potřebu pokání. Takovýmto způsobem se umenšoval význam života pozemského ve prospěch života věčného.
Nicméně musíme ještě také v rámci objektivity dodat, že středověký jedinec se rozhodně nestaral jen o své věčné blaho. Nezajímalo ho tedy jen to, co se stane s jeho duší, jakmile opustí tělesnou schránku, ale také to, co bude s pozemským majetkem. Právě na něm totiž lidé v tomto období na rozdíl od starověku značně lpěli.
Zdroje
DAVIES, D. J. Stručné dějiny smrti. Praha: Volvox Globator, 2007.
BREUERS, D. Na hradech, v klášterech, v podhradí: středověk, jak ho neznáte. Praha: Brána, 2012.
BURDA, F. O násilí a kultuře. Ostrava: MORAVAPRESS, 2013
GUREVIČ, A. J. Jedinec a společnost středověkého západu. Praha: Argo, 2016.
