Článek
Máte pocit, že snaha nalákat na falešné slevy a přítomnost nekvalitních výrobků v regálech jsou smutnou výsadou dnešních obchodů? Ve skutečnosti i v dobách dávno minulých zákazníci byli šizeni, a to notně vynalézavými způsoby. Máslo se tak například nastavovalo lojem, tlučený pepř chlebovou kůrkou a sůl vápnem. Uhynulí lososi se dokonce barvili krví jiných ryb.
A podobně jako dnes se těmto praktikám snažily tehdejší autority zabránit. Za práva běžných nakupujících se stavěl jednak panovník. V českých zemích to konkrétně byl Přemysl Otakar II., který již v roce 1268 vydal tzv. královské míry. Nepoctivce se snažily dohánět také profesní cechy. Existovala dokonce i určitá forma záruky. Pakliže se u koně do tří dnů projevila dýchavičnost nebo namožení, měl jeho majitel nárok na vrácení peněz.
Přesto se ale podvody samozřejmě děly. Už středověk tak pochopitelně znal i sofistikované tresty pro přistižené „hříšníky“. Oficiální závazná forma trestního práva však stovky let neexistovala, soudilo se na základě místních zvyků a uvážení konkrétního soudce.
Ještě při prvním prohřešku mohl odejít přistižený trhovec s pokutou. Byl-li obchodník při činu přichycen opakovaně, už musel počítat s tím, že tak lacino zkrátka nevyvázne. Vůbec nejčastěji putovali dopadení šejdíři na pranýř. Tento nástroj měl podobu sloupu, klády, klece, kozy, vyvýšeného lešení či jiného pevného uchycení, k němuž byl trestaný člověk připoután zachycením za hlavu a ruce a prezentován široké veřejnosti. Pokud se obchodník dopustil závažnějšího přestupku, mohl na pranýř být i přibit za ucho.
Na provinilce čekaly i tresty tělesné
Kromě nepoctivých řemeslníků a obchodníků se stejným způsobem trestaly i hádavé ženy. Skončit na pranýři mohli i různí drobní zlodějíčci, ale i osoby politicky nepohodlné. Trest zpravidla trval několik hodin a v lepším případě skončil „jen“ psychickou újmou. Kromě ponížení však potrestaní odešli často i s fyzickým zraněním, případně pobyt na pranýři rovnou nepřežili.
A věděli jste, že ve Francii 15. století tuto formu trestu následně „vylepšili“ tím, že trhovkyně, které šidily máslo, musely s hroudou másla na hlavě na pranýři stát tak dlouho, dokud se nerozpustilo? Odtud ostatně pochází i české úsloví „mít máslo na hlavě“.
Zpravidla pak také následovalo i vyloučení z cechu, které mohlo být rovněž spojené i s vyhnáním z města a propadnutím majetku. Obdobou pranýře pak mohlo být i usazení na tzv. parohovou stolici, což mělo ovšem účinek obdobný, tedy provnilce ponížit, vystavit ho posměchu a širší veřejnosti tak zřetelně ukázat, že se dotyčný dopustil nepoctivého jednání.
Jedním z často aplikovaných trestů bylo též useknutí končetiny, trest z ranku tělesných. Trestaly se jím nejen podvody a krádeže, mezi něž se počítalo právě i okradení zákazníka, ale také násilná trestná činnost a křivá přísaha. Končetina se stínala na špalku sekyrkou. A pro výstrahu se pověsila na veřejném místě. K dalším tělesným trestům se zařadilo užití knuty (kožený bič), pálení palců či dlaní, cejchování a vrtání ušních lalůčků.
Hrozil i trest smrti
Nicméně hrozit mohl i trest smrti, který byl ve středověku poměrně častý. Nejčastěji se exekuce vykonala oběšením, typicky se tak trestali ti, kteří byli dopadeni a usvědčeni z krádeže. Šlo ale o nejméně čestný způsob popravy na rozdíl od stětí vyhrazeného především příslušníkům šlechtického stavu. Špatná závaží a míry trestu podrobného obchodníka byly vždy zabaveny a zakopány pod šibenici. Stejně tak se užívalo utopení, upálení nebo uvaření k smrti a stlačení k smrti.
Ne ve všech případech se ale středověk vyznačoval pověstnou až extrémní krutostí. V Čechách se ujal zajímavý zvyk máčet nepoctivé pekaře v řece. A to bez ohledu na to, zda venku panovala zima. Jistě se tak nejednalo o příliš příjemnou „koupel“ a nelze se divit ani tomu, že ji vykonával kat.
Ve výsledku však většinou pod vlivem toho, že mohl dopadnout mnohem hůře, postižený nikterak neprotestoval. A to i přesto, že navíc zaplatil i pokutu. Bdělé pozornosti konšelů a biřiců, kteří kvalitu chleba hlídali, nepoctiví pekaři zkrátka neunikli. Navíc zde asistoval písař a rychtář, který měl rovněž právo zatýkat. Vážnější přestupky pak řešili právě konšelé.
Sledovala se kvalita mouky, ale i míra a váha prodávaného chleba. Kromě pekařů byli pod přísným dohledem i řezníci. U masa se kontrolovala váha a důležitá taktéž byla zdravotní nezávadnost. Zkoumal se ale i slad. Kontrole podléhalo i luxusnější zboží, jako byly kožichy a zlato. Díky úřednímu žejdlíku si dokonce i host v hostinci mohl ověřit, zda dostal správnou míru.
Zdroje
Středověké trestní právo v českých zemích, Diplomová práce, Miroslava Sládková
Codex Carolinus – Maiestas Carolina. In: ADAMOVÁ, Karolína, SOUKUP, Ladislav, Prameny k dějinám práva v českých zemích, Plzeň 2010
Dekreta Břetislavova. In: ADAMOVÁ, Karolína, SOUKUP, Ladislav, Prameny k dějinám práva v českých zemích, Plzeň 2010
KOLDÍN, Pavel Kristián, Výtah z Artikulů Práv městských Království Českého. In: JIREČEK, Josef (ed), Práva městská Království českého a Markrabství moravského spolu s krátkou jich sumou od Pavla Kristiána z Koldína, Praha 1876
Statuta Konrádova. In: ADAMOVÁ, Karolína, SOUKUP, Ladislav, Prameny k dějinám práva v českých zemích, Plzeň 2010
ADAMOVÁ, Karolína, RIEGROVÁ, Běla, SKŘEJPKOVÁ, Petra, SOUKUP, Ladislav, ŠOUŠA, Jiří, Dějiny českého soudnictví od počátků české státnosti do roku 1938, Praha 2005
KNOLL, Vilém, Vybrané instituty středověkého trestního práva (konkrétní případy z Chebska), In: SALÁK, Pavel, TAUCHEN, Jaromír (eds), Československé trestní právo v proměnách věků (sborník příspěvků), Brno 2009
MALÝ, Karel, Trestní právo v Čechách v 15.–16. století, Praha 1989
ŠINDELÁŘ, Vladimír, Cesta na popraviště, Písek 2001
