Článek
Evropa a Asie spolu nějakým způsobem spolupracovaly již od pradávna. Vzhledem k obrovské vzdálenosti, ale každé spojení trvalo velmi dlouho a bylo nutné se spoléhat na různé prostředníky. Hedvábná stezka byla v té době nejschůdnější obchodní cestou pro početné karavany, které táhly z východu na západ a naopak. Má řadu odboček a je sítí několika cest, které se rozchází do všech koutů a metropolí. Je dlouhá přes 8000 km a řada obchodníků trávila život přejížděním po Hedvábné stezce, projít ji celou trvalo téměř tři roky. Byla potřeba fyzická i psychická odolnost a přizpůsobivost různým podmínkám, jelikož cesta vedla přes hory i pouště, žárem i zimou. Složitost a nebezpečí dlouhých cest po hedvábné stezce dalo vzniknout také prvním hostincům neboli karavanserájům, kde bylo možné něco pojíst, přespat či vyobchodovat. Bylo nutné cestou i měnit zvířata, která vezla náklad, jelikož podmínky se velmi různily. Po poušti byli nejvíce využíváni velbloudi, v horách pak koně či osly.
Některé zachované části hedvábné stezky jsou dodnes památkou. Od roku 2014 je v seznamu UNESCO síť cest západní a centrální Číny zasahující až do Kazachstánu a Kyrgyzstánu a v roce 2023 připojilo UNESCO i koridor vedoucí přes Tádžikistán, Turkmenistán a Uzbekistán. Ačkoli bylo hedvábí nejužívanější, název Hedvábná stezka poprvé použil baron Ferdinand von Richthofen až v 19. století, ve století 13. jí jako první Evropan popsal Marco Polo.
Celá síť cest a přitom jedna
Cílem stezky bylo propojení východní Asie se Středomořím. Dlouhá cesta vedla přes Čínu, Indii, Persii, Mezopotámii a Římskou říši. Ačkoli se používala převážně k obchodu, byla vhodná i pro politické cesty nebo vzájemný rozvoj. Jednotlivé říše byly díky ní propojeny a měly možnost se navzájem poznávat a vzdělávat. Nejspíš i proto se starověké kultury vyznačují až neuvěřitelnou vyspělostí a nečekanými vynálezy. Po Hedvábné stezce se totiž přenášela i moudrost, náboženství, ale také smrt. Ve středověku po ní do Evropy přišel z Asie černý mor, který málem zlikvidoval celou Byzantskou říši.
V západní Asii stezka kopírovala Velkou čínskou zeď a jižní hranice pouště Gobi, načež se napojovala na severní nebo jižní stezku po poušti Taklamaken. Jen tato část zabrala putujícím celý jeden rok. Po přechodu Tarimské pánve přišlo pohoří Pamír, přes jehož vrcholky Hedvábná stezka pokračovala. Za Pamírem se opět hlavní cesta dělila na jižní, kde se dalo odbočit směrem do Indie anebo pokračovat do Baktry, dnešního Afghánistánu, a severní, která byla více využívaná. Severní stezka se za Pamírem dostávala do Fergánské kotliny (Kyrgyzstán, Uzbekistán) a odvíjela se z ní cesta do Chivy, kde se čile obchodovalo s otroky, a dále do Ruska. Obě stezky se pak opět spojily v Mervu. Zde byl důležitý uzel, odkud proudilo zboží k Černému moři, do Persie a Mezopotámie. Celá cesta končila v Palmyře, která ležela v dnešní Sýrii a byla západním koncem Hedvábné stezky. Jen díky této cestě se kultury prolnuly a bylo možné se dostat ke zboží, které bylo nové, neznámé a jinak nedostupné.
Z Evropy do Asie putovali koně, psi a další domácí zvířata, jejich kožešiny a kůže, len, vlna, med, koberce, zlato, stříbro, slonovina a také Čínou oceňovaný nefrit. Oblíbenou komoditou byli také otroci, často slovanského původu, a sklo, které Asii doslova uchvátilo. Opačným směrem pak proudil čaj, koření, drahokamy, barviva a léčiva. Evropa touto trasou poznala papír, porcelán, rýži a střelný prach. Nejvíce však hlavně v Římské říši toužili po hedvábí. Používalo se i jako platidlo či dar a západ Římské říše kvůli hedvábí téměř zkrachoval. Objevily se proto snahy obchod nějakým způsobem regulovat, ale vzhledem k tomu, že hedvábí značilo luxus a mnoho vysoce postavených Římanů se ho nechtělo vzdát, neměla omezení valné výsledky. Stezkou se navíc přenesla i technologie výroby, a tak se hedvábí již od 6. století n.l. vyrábělo i v Evropě a obchod lehce pohasl ve své slávě.
Ne vždy bylo bezpečno
Každá obchodní trasa, ať už je jakkoliv dlouhá, naráží na různé překážky. V počátcích Hedvábné stezky byla ohrožována hlavně íránským národem Perthů, se kterými sjednal mír až římský císař Augustus. Perthové a později Peršané sice obchodníkům zaručovali bezpečný průchod, na oplátku ale bylo potřeba zaplatit něco jako clo za převážené zboží. Na hedvábí se tak bohatlo nejen v Asii.
Zánik Římské říše pomohl čínské dynastii Tchang získat kontrolu nad Hedvábnou stezkou. Došlo k jejímu opětovnému rozvoji a obchod opět vzkvétal na obě strany. Potíž byla jen s Mongoly, kteří byli velmi dobyvační a agresivní. Ve 13. století se jim podařilo stezku ovládnout, ale kupodivu se o ni Mongolové starali dobře, zrušili poplatky a pravděpodobně profitovali z obrovského množství zlata, které se tudy převáželo. Stezka tím zažila poslední plodné časy.
14. století na hedvábné stezce ovládla opět Čína. Obchod byl na vzestupu, ale přišla také doba prozkoumávání mořských cest. Logicky se lodě začaly brzy využívat k převozu zboží. Obchodovat po moři bylo rychlejší a často mnohem pohodlnější. Definitivní ránu této cestě, která sloužila 1600 let lidem napříč tehdy známým světem, zasadil Timur Veliký. Ten se z chudoby dostal až do nejvyšších politických a vojenských kruhů i přes to, že byl chromý na jednu nohu. Jeho armáda plenila a vraždila nevinné lidi, vypalovala vesnice a byla postrachem. Na Hedvábné stezce už nebylo bezpečno a snaha přesunout obchod na vodu nabrala na intenzitě. Posledním hřebíčkem bylo pak století 15., kdy se Čína pro okolní svět zavřela a z mezinárodních kruhů tak zmizel silný a vlivný hráč.
Z Hedvábné stezky se stal pojem
Právě moře dalo v roce 1514 vzniknout prvnímu zámořskému hedvábnému spoji, ke kterému se přidávaly stále další. Slávu trasy, která nosila všemožné artikly včetně moudrosti různých kultur, nechce nikdo zapomenout a Čína se proto rozhodla ji přenést na železnici. Nová hedvábná stezka vede z Číny, využívá Transsibiřskou magistrálu a pokračuje skrz Evropu. Původně končila v Německu, později se protáhla až do Londýna. Tato trasa je dlouhá 12000 km a její první průjezd byl zvládnut za 18 dní, což byl i plán. Zdržení nastávala hlavně ve chvíli, kdy se zboží muselo překládat do jiných vlaků, kvůli jiným rozchodům kolejí. Celkově ale tato obnova Hedvábné stezky nemá moc zastánců a její dávná sláva už nejspíš navždy zůstane minulostí.
Zdroje
1) Hedvábná stezka - National geographic
2) Hedvábná stezka: Do Číny kromě zboží a zvířat putovali i slovanští otroci
