Článek
Být hodný a poslušný není cesta ke štěstí
Prošel jsem si něčím, co by se asi dnes dalo moderně označit jako toxické chování rodičů. Rodiče mě vychovávali autoritativně, pro facku bohužel nešli daleko. Nemohl jsem téměř nikdy projevit své emoce a potřeby. Pláč, vztek, ale i hlasité projevy radosti byly brány jako obtěžující. Došlo mi, že od té doby své pocity potlačuji, získal jsem pocit, že projevit svůj názor je nežádoucí a je nejvýhodnější držet krok s okolím a moc se neprojevovat. To mě ale dostávalo do tenze a stresu, který mě dovedl až na pokraj vyhoření.
Řekl jsem si dost. Mé názory jsou přece stejně hodnotné jako názory ostatních, stejně tak moje pocity a emoce. Začal jsem na sobě pracovat a uvědomil jsem si, že je normální neomlouvat se za:
- svoje pocity,
- své emoce i slzy,
- , ale ani necítit vinu nebo smutek za pocity a chování ostatních.
Dát volný průběh svým pocitům je osvobozující, dává mi to možnost upustit páru a udržet si psychické zdraví i ve vypjatých situacích. Pokud tuto možnost nemám bezprostředně, hledám další možnosti, jak tzv. vypustit páru, například sportem nebo meditací.
Mít se rád není hřích
Za svůj život jsem se naučil mít se rád a znát svou sebehodnotu. Vedla k tomu však trnitá cesta plná výčitek a pocitů viny. Že tu nejsem pro ostatní, když mě potřebují, nebo že musím nejprve dávat, abych něco dostal. Nicméně. Obětovat se na oltář vlasti nebo druhé osoby mě mnohdy extrémně vyčerpalo. Nejdříve je potřeba správně zaopatřit potřeby své a až potom myslet na ostatní. Bez toho nelze dlouhodobě existovat. Proto už se dnes neomlouvám ani za to, že:
- potřebuji pauzu.
- jsem pro sebe ta nejdůležitější osoba.
- na sobě pracuji a stávám se pro sebe lepším.
- dávám své potřeby na první místo a až poté tu mohu být plně pro ostatní.
Jak jsem se naučil říkat ne
Moje sebedůvěra byla na bodu mrazu. Kvůli slepě převzatým vzorcům z dětství jsem neměl kuráž říci ne i v situacích, které mi nebyly příjemné. Díky tomu jsem trávil svůj volný čas přesčasy, nepřetržitou péčí o svou matku, nebo pomocí přátelům i přesto, že já sám už jsem neměl z čeho brát energii. Neměl jsem žádný čas pro sebe a péči o svou vlastní psychickou pohodu. Cítil jsem se každý večer i ráno bez energie a motivace začít další den plný činností, které vlastně dělat nechci.
Nyní se neomlouvám ani za to, že:
- mám pevně nastavené hranice
- nezvedám telefon, když se mi nechce, nebo se na to necítím
- nedělám věci, které nejsou aktuálně předmětem mého zájmu
- se mnou ostatní nesouhlasí
Nastavení hranic mi pomohlo se nadechnout a vnést do činností pro druhé a své povinnosti více energie, kterou jsem si díky péči pro sebe vyhradil. I když svým přímým jednáním mohu někoho uvést v rozpaky, neomlouvám se. Nejsem zodpovědný za to, co ostatní cítí, nebo jaká mají očekávání.
Závěrem
Umění říkat ne a necítit pocit viny je překvapivě těžká disciplína. Cesta k dokonalé argumentaci a umění komunikovat své potřeby je trnitá. Zdravé sebevědomí a snaha o dodržení zásad asertivní komunikace vám však při této cestě může pomoci.
Zdroje:
1) Naučte se říkat ne: https://www.topvision.cz/blog/naucte-se-rikat-ne
2) Jak se naučit říkat ne: https://pavelrataj.cz/kafarna-2/kafarna-texty/jak-rici-ne/
