Článek
Prarodiče hrají podle psychologů stěžejní roli v tzv. širší rodině, do které patří i další příbuzní, jako jsou tety, strýcové a bratranci či sestřenice. Model soužití těchto příbuzných byl typický do přelomu 19. a 20. století. Role starší generace nicméně stále více upadá. Sociologové za tím vidí především trend individualizace.
Ten se přitom ani zdaleka netýká jen sobeckých mladých, kteří budují kariéru. Ani babičky a dědečkové už nespatřují jedinou náplň podzimu života v péči o vnoučata. Stále více především žen si uvědomuje, že socialistický model soužití prakticky situoval ženy do pozice bezplatné pracovní síly, která kdykoli pohlídá děti nebo uvaří večeři.
Stále více žen tak na svá vnoučata jednoduše nemá čas a nechce jim být vzorem. To přitom neznamená šablonovitou představu bělovlasé stařenky v šátku. Moudří rodiče totiž ví, že ačkoli mohou mít prarodiče odlišný výchovný styl, dětem tento pomyslný střet s realitou nikterak neublíží. I „moderní“ babička, která cestuje po světě a rozumí si s digitálními technologiemi, je pro dítě velkým přínosem. Emocionální a výchovná funkce rodiny jsou jedny z nejdůležitějších aspektů, které tato jednotka má naplnit.
Podle psychologa Petra Šmolky představuje ten nejdůležitější vklad do dětí především pocit bezpečí a to, že existují mezi lidmi i pozitivní vztahy. Jednoduše je důležité ukázat vzájemnou toleranci, trpělivost a vůli k poklidnému soužití. Důležitými projevy se stávají především solidarita, demokracie a láska.
Mnozí senioři ztrpčují život svému okolí
A právě poklidné vztahy napříč generacemi mnozí senioři jednoduše sami sabotují. Takový starší člověk pak může notně ztrpčit život nejen své vlastní rodině, ale i širšímu okolí.
Idylický obraz moudrého stařečka nebo stařenky s laskavým pochopením pro svět a jeho potíže se pak rozpadá pod tíhou věčně reptajícího důchodce, který si zvládá jen stěžovat, spěchá, ačkoli k tomu nemá důvod a chová se vůči svému okolí neomaleně, bezohledně a hrubě. Vzájemné nepochopení a neschopnost vcítit se do potřeb druhých tak jednoduše nelze přičíst na vrub výhradně mladým.
Psychologové pro podobné chování nicméně mají odůvodnění. Ukrývá se za ním podle nich především úzkost, zklamání, strach z budoucnosti, samoty, nedostatku, bolesti a smrti. Zvláště těžce pak nesou senioři nejen otázky kolem vlastní smrtelnosti, ale především přímé setkání s úmrtím. Velmi bolestivě je může zasáhnout především ztráta životního partnera, obtížné jsou ale i definitivní odchody přátel, spolužáků a dalších vrstevníků.
Tzv. psychologické stárnutí se dále vyznačuje změnami psychických funkcí a osobnostních rysů, emoční labilitou, nedůvěřivostí vůči okolí a sníženou sebedůvěrou, složitým osvojováním si nových poznatků atd. Staří lidé si tak náhle připadají zbyteční, nedocenění, nepochopení a na druhou stranu sami neprojevují pochopení pro své děti a vnoučata. Nejsou ochotni si připustit, že mladá generace rovněž řeší zásadní životní otázky, jen jiného charakteru. A mají pocit, že v pohodlné době dostávají zástupci mladších ročníků vše naprosto zadarmo.
Dnešní důchodci se narodili v kapitalismu, svoje dětství prožili v německé okupaci, žili v „socialismu“, střední věk strávili v sovětské okupaci, stáří a smrt je pak zasahují v globálním kapitalismu Evropské unie. To je zkrátka na některé z nich až příliš společenských změn, s nimiž se nedovedou vyrovnat.
Měla by být úcta ke stáří automatická?
I na mezigeneračních vztazích je tak zapotřebí intenzivně pracovat. A to z obou stran. Úcta ke stáří rozhodně nemusí být automatická. Také známý český psychiatr Cyril Höschl potvrzuje, že je trvalejší a hodnotnější, pakliže si ji konkrétní generace svým postojem a činy přirozeně zaslouží.
Proč se ale vlastně kolem tohoto fenoménu neustále vedou bouřlivé diskuse? Úcta ke stáří je dána především historicky. V dobách minulých jednoduše nebylo příliš pravděpodobné dožít se vysokého věku. Stáří se tak stávalo jevem vzácným a na takové jedince bylo nahlíženo s patřičným respektem. Staří lidé byli zdrojem pro předávání zkušeností a znalostí pro další generace, neboť byli spojováni s moudrostí či laskavostí.
V 19. století pak nastal ve společnosti myšlenkový obrat, který si povšiml spíše negativních jevů pokročilého věku. A začal upřednostňovat na toto konto naopak mládí a zdraví. Kult mládí tedy jednoznačně není výsadou doby moderní.
Pro mnohé seniory jsou projevy úcty vůči věku do jisté míry tradiční záležitostí. Mladí lidé je v sobě mají rovněž přirozeně zakořeněny, vyrostli totiž v tradici stejné. Mnohem méně ale bývají ochotni je projevit navenek. A to je starší generací neseno nelibě a může tak docházet ke konfliktům.
Příprava na stáří by přitom měla být součástí výchovně-vzdělávacího působení na celou populaci, neboť jde o celoživotní úkol. Stáří je neoddělitelnou součástí života, který má každý jedinec ve svých rukou. Lze tak říci, že senior do značné míry prožívá takové dny, o jaké se sám aktivně zasadil.
Za důležité pro úspěšné zvládnutí stárnutí považují odborníci především zachování si široké škály zájmů a celkové udržení aktivního životního stylu. Doporučují rovněž využít například etapu odchodu do důchodu k tomu, k čemu je primárně určena, tedy k odpočinku. Senioři mohou v pozdějším období života svůj život zkvalitnit dokonce i tak, že například začnou dbát na kvalitní spánek.
Zdroje
1) Důvody vyjadřování úcty seniorům: respekt k hrdinům nebo soucit se slabými?
2) Postavení seniorů ve společnosti
3) Problematika vztahů mezi seniory a mládeží očima adolescentů
