Článek
V odpovědi na první čtenářský dopis, obsahově totožný s textem Respekt a kolonie, přišla z redakce velmi rychlá reakce, na kterou jsem obratem odpověděl.
Redakce:
„Vážený pane Zamazale,
Moc Vám děkuji za zajímavé psaní. V některých ohledech by se dalo rozporovat, ale přijde mi to zajímavé a nechci polemikou vzbuzovat dojem, že to přecházím. Snad jen jednu věc, každé médium musí v nějaké míře spoléhat na to, že píše pro obeznámené čtenáře. Jinak by každý text musel mít sto stran. A bylo by to málo.
Ještě jednou děkuji a hezký den.
Erik Tabery“
Má odpověď:
„Vážený pane Tabery,
děkuji za reakci, i když s jejím obsahem si dovoluji nesouhlasit.
1. Polemiku nepovažuji za výraz přecházení, ale naopak za výraz zájmu. Proto bych rozhodně nebyl dotčen rozporováním mých argumentů. Chápu, že redakce nemá kapacitu takto reagovat na každého jednotlivého čtenáře, nicméně, kdyby toto rozporování mělo být námětem k novému článku, jistě bych si ho se zájmem přečetl.
2. Spoléhání se na obeznámené čtenáře zajisté umožňuji autorovi vystačit si v článku s menší kvantitou předkládaných argumentů a důkazů a detailů, nicméně jej to nezbavuje etické povinnosti tyto argumenty, důkazy a detaily prezentovat vyváženě a bez jednostranné zaujatosti.
S pozdravem
Jaroslav Zamazal“
A tím korespondence bohužel skončila. Jelikož je v kontaktu s časopisem Respekt takto intenzivní oboustranná komunikace spíše výjimkou než pravidlem, stala se pro ilustraci předmětem tohoto textu a níže uvedeného krátkého zamyšlení.
Komentář:
Zajisté lze pozitivně kvitovat vstřícný tón odpovědi z redakce, jakož i její samotnou existenci, neboť přirozeně (jak se vícekrát potvrdilo i v budoucnu) na odpověď na zaslaný dopis přirozeně není právní nárok a zvídavý čtenář by tedy měl se patrně cítit poctěn a neremcat.
Na druhý pohled je však těžké se ubránit dojmu, že odpověď je sice přátelská, ale poněkud, respektive poněkud hodně, diplomatická až generická, asi jako když po půlhodině marné snahy na zákaznické lince proklikat se stromem automatických odpovědí uslyšíme přátelským tónem: „Vaše zpětná vazba je pro nás důležitá, děkujeme za zavolání, na shledanou a hezký den.“
Na třetí pohled pak zaujme absence jakékoli konkrétní reakce na uvedené faktografické výhrady v kombinaci s blahosklonným „Vaše výhrady bychom mohli rozporovat (ale neřekneme jak) a važte si tedy toho, že nijak konkrétně nereagujeme.“ Plus k tomu vágně obecná, genericky univerzální a hlavně věcně mylná zmínka o „psaní pro obeznámené čtenáře“, kdy je zcela ignorováno, že kritika nemířila na kvantitu prezentovaných argumentů, nýbrž na jejich selektivní výběr a jednostrannou interpretaci.
Při pohledu s odstupem se pak vynořuje pozoruhodná podobnost s oblíbenou tezí: „Zpochybňování prezentovaného názoru je nepřijatelné násilí/mikroagrese, a proto nereagování na faktografické výhrady by měl čtenář chápat jako velkorysé prominutí svého nevhodného chování.“ Podobně k pochopení celé situace přispívá uvědomění si moderního názoru, že „základem prezentovaných skutečností jsou pocity autora, a pokud on své teze vnímá jako správné, tak je nevhodné vyžadovat jejich soulad s logikou a fakty“.
Tyto nevyslovené, ale podvědomě projevované „woke“ postoje mě v roce 2020 ještě poněkud překvapily, nicméně v tomto kontextu lze zpětně porozumět, proč byly i další podobné texty, které všechny původně vznikly jako dopisy redakci a z nichž pak neplánovaně vznikl Rok s Respektem (první text zde a zde), přijaty většinově s posupným mlčením.
A zvídavý čtenář ještě aby byl rád, že mu lpění na faktech a logice nebylo přičteno k tíži a nebylo označeno za „útlak, rasismus a kolonialismus“. :-)
