Článek
Když se chcete vyhnout bouři, funguje jednoduché pravidlo - matky ostatním matkám do výchovy nemluví. To se zkrátka nikdy nevyplatí, abyste komentovali chování druhého. Jenže, kde je ta hranice, kdy chráníte nevinné dítě?
Mají to jinak
Zažila jsem mnoho známých, ale i příbuzných, kteří pro ránu nejdou daleko. Stačí jen malá chyba, a už se jejich dítě dočká fyzického trestu. Neschvaluju to, odsuzuju to, ale co mám v takovém případě dělat? Jak nejlépe zareagovat, aby se z té situace nestala učiněná katastrofa?
Protože radit někomu, to skončí vždy hádkou. Každý rodič má obvykle pocit, že to dělá nejlépe, jak může. Zkrátka v naší hlavě je podle mě patent na výchovu. Máme pocit, že jsme našli to, co funguje. Jenže ono se s tím pojí mnoho dalších věcí - když je člověk na děti sám, vyletí snáz. Když nemá hlídání, práci, náročné období. Když řeší nedostatek peněz, když už toho má zkrátka plné kecky. Pak stačí maličkost a člověk reaguje podle toho, jak byl zvyklý třeba ze své výchovy.
Jakou máte zkušenost?
Je to jiné, když vidíte, že se děje křivda malému dítěti, které se nemůže samo bránit. A bezmezně důvěřuje tomu, kdo ho vychovává.
Ale už jste někdy poučovali někoho, kdo je uprostřed svého největšího vzteku? A máme vůbec právo poučovat druhého o tom, jak má vychovávat své dítě? I ve chvíli, kdy víme, že používá špatné metody?
