Článek
Rozešli jsme se na dva měsíce. Předtím jsme spolu byli šest let, ale vlastně jsme spolu nikdy nebydleli. Radek totiž často létal pracovně do zahraničí, měl rád své pohodlí. Nevadilo mi to, ještě před rokem jsem si dodělávala druhou vysokou školu a klid na učení mi svědčil. Nikam jsem nespěchala.
Nezvládali jsme domácnost
Když jsme se sestěhovali, náš vztah začal být diametrálně jiný. Hádali jsme se, kdo umyje nádobí, kdo zaplatí nákup, kdo koupí prací prášek. Jako bychom spolu snad nebyli ani schopni žít. Bylo to najednou tak jiné.
Oba jsme velmi pracovně vytížení, takže prostě přijdeme domů a chceme svůj klid. Každý z nás má svůj rituál, způsob stravování, uklízení. Překvapilo mě, že se po šesti letech neshodneme, a když už to gradovalo do extrémů, šli jsme prostě od sebe, nebylo zbytí. Řekli jsme si, že si dáme krátkou pauzu. Radek měl ještě volný svůj malý byt, který do té doby nepronajal, tak se tam na nějaký čas vrátil a já zůstala v tom, co jsme si společně pronajali.
Co mám dělat?
Už ani nevím, jak jsem se dali zpátky dohromady, ale asi po dvou měsících jsme zašli na nějaké to romantické randíčko, slovo dalo slovo, byl sex, úžasné. Rychle jsme se stěhovali zpátky a byli přesvědčení, že teď už nás nic nerozdělí.
Jenže za další měsíc přišel Radek s tím, že během našeho odloučení si s někým jednorázově užil. To bych překousla, byli jsme od sebe. Jenže slečna je těhotná a o potratu nechce ani slyšet. Radek s ní prý být nechce, ale zase se nechce chovat jako zbabělec. A já teď nevím, jak na to mám reagovat! Budeme jí platit alimenty? Bude za ní chodit si dítě "půjčovat"? Budou chtít být jednou rodina? Zvládneme to my? Mám zdrhnout? Mám pocit, že mi praskne hlava, tolik otázek…
