Článek
„Vždy jsem toužila po dvou dětech, třech, nejlépe. Jenže jsem si to vlastně nikdy neuměla představit. S první dcerou to bylo snadné, spala celou noc, moc neplakala, nikdy jsme neměli žádné problémy, nemarodila nám - ťukám. Tak proč si neudělat druhé, že jo,“ vzpomíná na první úvahy Klára, která loni oslavila krásné třicetiny a pochází z Jičína.
Výčitky, stres a neznámo
“Když se narodil Ben, bylo to vymodlené dítě. Vážně, protože nic jsem si nepřála víc, než porodit dvě děti, které se budou přátelit, budou si oporou, parťákem. No jo, jenže jak se k tomu postavit, když mně to miminko prostě nic neříkalo? “ svěřila se Klára.
Čekala, že se to spraví, všichni v jejím okolí totiž často mluvili o tom, že na dvě děti je třeba si zvyknout. I tak se ale bála někomu přiznat, že to skvělé vymodlené dítě, o které tolik stála, se jí vlastně zdálo úplně cizí.
Nepřešlo to
Jenže ani po dvou měsících od narození Bena se nic nezměnilo. „Postarám se o něj, dám mu najíst, nekojím, to mi ani nešlo. Ale, že bych si s ním hrála, mazlila se s ním, chtěla s ním trávit čas, to ne. Nejraději jsem, když si ho nikdo vezme a já mám klid. A nejlíp i s dcerou, abych si mohla jít na chvíli lehnout. Nic jiného mě nezajímá, než to, kdy si ho zase někdo vezme, abych měla svatý klid a pokoj,“ říká sklesle.
Na otázky, zda by nebylo lepší zajít k nějakému terapeutovi, Klára jen krčí rameny. „Zajímalo by mě, jestli to má někdo stejně. Jestli to někdo cítil stejně jako já, že byl zoufalý, přál si své dítě milovat a nešlo mu to…“
Zdroj: autorka vycházela z rozhovoru s Klárou (30), Jičín
