Článek
Žil, byl žáček základní školy, na něhož dopadly životní těžkosti, až z nich přestal chodit do školy. Ráno ho bolelo bříško, někdy dokonce přišel až před samotnou školu, ale nějak se mu nepodařilo vejít dovnitř. Rodiče s ním mluvili, pátrali, i psychologickou pomoc vyhledali. Když se žáčkovy absence začaly kupit, škole to přišlo podezřelé a zasáhla. Zavolala si rodiče na kobereček a tam to přišlo…
Přišel šok. Poté, co rodiče vysvětlili, že se dítku nedaří přijít do školy, že je asi něco trápí, škola jim nabídla pomoc! A ne jen tak ledajakou, žádné poradny, OSPODy, žádné výhružky, o nichž člověk občas slýchává. Ne, ne, skutečnou a účinnou pomoc. Škola navrhla pedagoga, kterému dítko důvěřuje, aby se s dítkem setkal mimo školu. Popovídají si a pokusí se společně překonat žáčkovy těžkosti. Rodiče souhlasili, dítko taky. A ono to fungovalo. Po pár dnech neformálního potkávání se dítko zase spokojeně zapojilo do školy. Jeho těžkosti byly pryč.
Poučení? Ono to jde! Školy mohou, a naštěstí mnohé opravdu umí, dětem a rodičům skutečně aktivně pomáhat. A my, rodiče, se nemusíme bát si o pomoct říct. Dělejme to. Vycházejme si vzájemně vstříc, říkejme si navzájem o pomoc, spolupracujme spolu, mluvme spolu. Rodiče a škola jsou na jedné lodi, lodi, která naše děti připravuje na jejich život. Na každé lodi je pasažérům lépe, když posádka spolupracuje. Ta posádka jsme my rodiče a školy, tak spolupracujme.
Jménem rodičů onoho dítka rád vyřizuji poděkování škole za jejich přístup: Děkujeme.
Podobná škola jistě není jediná. Mluvme spolu, ať jsou takové všechny.
(Příběh je skutečný, osobní údaje zúčastněných byly na žádost rodičů upraveny.)
