Článek
V éře carského Ruska byla výchova do velké míry v rukou konkrétní rodiny, stejně jako vzdělání potomků. Ačkoliv život i tehdy uměl zvlášť v chudších společenských vrstvách být tvrdý, jedna věc byla po vzniku Sovětského svazu ještě horší.
Zatímco v monarchii si poddaní obvykle žijí životy dle vlastního uvážení, dokud plní své povinnosti vůči koruně, diktatura postupuje odlišně. Snaží se obsáhnout veškeré aspekty života jednotlivce a mít v nich pokaždé poslední slovo. A právě to se dělo v SSSR.
Vychovávat k socialismu bylo nutné již v útlém věku
Vláda dbala na to, aby již nejmenším dětem byly vštěpovány socialistické myšlenky a byly vedeny k angažovanosti. Díky tomu měly být v představách tehdejších pohlavárů skutečně prospěšné své vlasti.
Strana si velmi dobře uvědomovala, že v jedné rodině se mohou vyskytovat lidé s velmi rozdílnými politickými postoji, ačkoliv by si je nikdy netroufli dát veřejně najevo. Za zdmi domova to ale bylo něco docela jiného, a tak bylo nutné, aby se k dětem dostaly ty „správné“ socialistické ideje.
Kromě toho byla úroveň vzdělanosti většiny obyvatelstva nevalná, což způsobovalo, že jejich možnosti na lepší život byly značně omezeny. V duchu socialistických ideálů bylo proto nutné vytrhnout je z jejich obvyklého prostředí a dopřát jim takové vzdělání, které jim umožní vyšší sociální mobilitu.
V Sovětském svazu byla zavedena povinná školní docházka. Ta se pochopitelně neobešla bez propagandy.
Poprvé v historii Ruska byla školní docházka povinná
Před revolucí v roce 1917 fungovalo školství dost svérázně. Rodiče se mohli rozhodnout, zda své děti pošlou do školy, nebo je budou vzdělávat doma. Zvlášť na venkově to byla často ta druhá možnost. Starší děti se staraly o mladší sourozence a všichni společně pracovali v hospodářství. Chudí rodiče mohli dokonce pronajmout své potomky na práci bohatším sedlákům, což byl v podstatě jen vznešenější popis otroctví. Není proto divu, že pokud takové dítě vůbec umělo číst, mohlo mluvit o štěstí.
Kromě toho, že neexistovala povinná školní docházka, byly existující školy značně dezorganizované. Zodpovědnost za ně měly jednotlivé okresy a provincie, navíc neexistovalo kurikulum, které by bylo závazné pro všechny. Do velké míry tak záviselo zcela na libovůli a zkušenostech každého učitele.
Mateřská dovolená měla ženám umožnit budovat socialismus
Sovětský svaz se ale rozhodl ovlivňovat životy dětí i jejich rodičů již od prvních dní. Oproti předchozím zvyklostem byla zavedena placená mateřská dovolená, která trvala nejprve dva měsíce a později byla prodloužena na jeden rok. Následně dítě začalo docházet do denních jeslí, které byly často zřizovány přímo ve fabrikách. Kojící matky poté mohly mít každé tři hodiny přestávku, aby děti nakrmily.
Z dnešního úhlu pohledu to pochopitelně vypadá příšerně, protože díky vědě víme, že zejména první roky života dítěte jsou velice důležité a zdaleka ne každé batole je na docházku do instituce skutečně zralé. Pro řadu tehdejších rodin to ale byla vítaná změna, protože dříve byly ženy po narození dítěte obvykle nuceny odejít ze zaměstnání, což často znamenalo propad do ještě větší chudoby.
V SSSR začaly vznikat denní jesle. Ženy se tak mohly vrátit do práce a budovat socialismus.
Pionýr převzal roli církve vštěpovat morální zásady
Ve třech letech pokračovalo dítě do školky a v šesti letech na základní školu. Rodiče, kteří by své dítě do školy neposílali, mohli být penalizováni a v krajním případě hrozilo dokonce odebrání dítěte. Ve věku deseti let pak všichni žáci začali navštěvovat mládežnickou organizaci Pionýr, která byla jakousi alternativou skautingu.
Stejně jako skauti byli pionýři vedeni k pomoci slabším a morálním hodnotám. Tuto roli před revolucí zastávala církev, avšak nyní se stala politickou. Kromě etiky tak byla součástí programu také výchova k socialistickým hodnotám a výuka znalostí z této oblasti.
Prázdné regály a nuda na sídlišti
I přes veškeré snahy budovat světlé socialistické zítřky se ale velké části rodin nežilo dobře. Běžný byl nedostatek potravin a obchody s poloprázdnými regály. Například kvůli ovoci byli někteří rodiče ochotni cestovat do jiného města a poté několik hodin stát ve frontě. Mnoho rodin žilo v nevyhovujícím bydlení bez kanalizace a na příliš malém prostoru.
Možnosti volnočasového vyžití pro děti byly v zásadě dvojího typu. Buď se mohly účastnit různých kolektivních organizovaných aktivit, které byly dostupné zdarma a nesly se v duchu marxisticko-leninistických hodnot, nebo se mohly zkrátka potloukat mezi domy na sídlišti a hrát si na pískovišti.
V televizi toho příliš mnoho zajímavého k vidění nebylo - buď šlo o domácí tvorbu, která byla též prodchnuta propagandou, nebo o zahraniční filmy. Protože ty západní byly pochopitelně tabu, mnoho lidí vzpomíná na to, že v dětství zhlédli mnoho snímků z indické produkce.
O dětské bezdomovce se stát nedovedl postarat
Zmínit je nutné také jeden děsivý fakt. Zvlášť v první polovině 20. století na území SSSR žilo kolem sedmi milionů dětských bezdomovců. Jejich rodiče buď padli v První světové válce, podlehli hladomoru, skončili ve vězení nebo se zkrátka někde vypařili. Tyto děti se většinou bezprizorně potloukaly po ulicích a nezřídka se uchylovaly k trestné činnosti. Stát neměl možnost je všechny zajistit, což bylo důvodem, proč se velmi propagovanou stala možnost adopce.
Ne každý si ale mohl dovolit poskytnout střechu nad hlavou dalšímu dítěti. Oproti rodinnému životu před revolucí, kdy žily mnohdy tři generace pospolu, hlavou rodiny byl muž, žena byla v domácnosti a rodilo se mnoho dětí, tak došlo k podstatným změnám. Moderní sovětská rodina obvykle sestávala ze dvou pracujících dospělých a dvou dětí. V jistém slova smyslu se tak začala podobat tomu, jak rodinu chápeme dnes.
Zdroje:
