Článek
Naše nejstarší a nejznámější pověsti jsme již dost podrobně rozebrali v minulých číslech časopisu. Příběhy o praotci Čechovi a Přemyslu Oráčovi s Libuší, o nichž jsem už na Seznamu psal (viz Libušin soud povolal Přemyslovce k vládě a Praotec Čech na posvátném Řípu), mají pro bližší zkoumání tu výhodu, že získaly pro náš středověký stát a národ zakladatelský až státoprávní význam. Praotec Čech přivedl náš lid ze slovanské pravlasti do našich končin a od bájného Přemysla Oráče odvozoval svůj původ náš první vládnoucí rod. Jeho orba měla rituální význam a Libušin soud mu dal právo vládnout nad veškerým českým lidem. To proto je zaznamenal náš nejstarší kronikář Kosmas ve 12. století velmi podrobně a zůstalo nám o nich relativně dost informací.
Naopak pověsti, na něž se podíváme tentokrát, patří spíše k zajímavostem a doplňkům našich dějin. Bivoj je bohužel smyšlenkou pozdějších kronikářů, takže v něm budeme těžko hledat jakékoliv původní historické zdroje a můžeme se jen podívat, odkud vypravěči čerpali pro svůj příběh inspiraci. Na druhou stranu třeba dívčí válka má nějaký svůj historicko-mýtický podklad, proto je zaznamenána i v Kosmově kronice.
1. Bivoj a kanec
Buzici spojení s Přemyslovci
Začneme pověstí smyšlenou od prvního písmenka. Její nejstarší známý zdroj, z nějž čerpal i Jirásek, pochází totiž až z 16. století a není jím nikdo jiný, než známý fabulátor Václav Hájek z Libočan: „Muž jeden velmi silný z rodu Strošova, jménem Bivoj, syn Sudivojův, aby sobě kratochvíl učinil, na Kačí horu šel, a tu svini divokou utkav, za uši ji lapil, a vzav ji na se, na Libín hrad ji přinesl.“ Stalo se prý roku 716. Na Libíně (či Libušíně) sídlila tehdy ještě vládnoucí kněžna Libuše (předtím, než si vzala Přemysla) a statečný silák, jenž unesl na zádech zhruba 200 kg živé váhy, prý zaujal její sestru Kazi. Ta si ho následně vzala. Tolik legenda. Ale odkud Hájek čerpal inspiraci?
Jakýsi vzor můžeme najít ve 14. století u takřečeného Dalimila, který popisuje osudy bájného předka rodu Buziců, jenž měl ve znaku právě kančí hlavu. Žil prý v dobách krále Vladislava, tedy ve 12. století: „V českém vojsku sloužil v ony dny / jinoch smělý, jinoch způsobný. / Jetříšek (či jinak Dětříšek) Buškovic, hezký hoch, / jemuž říkali též Tuří roh. / Že za uši kdysi kance chyt, / zdobil kančí rypák jeho štít.“
Proč spojil Hájek tento příběh právě s Kazi a dal „kancobijci“ jméno právě Bivoj, syn Sudivojův, to se můžeme jen dohadovat. Prostě se mu to zrovna hodilo do krámu, neboť měl rád barvité hrdinské příběhy. Zhruba o půl století později spojil tuto pověst Bartoloměj Paprocký z Hlohol při „pátrání v pramenech“ s erbovní pověstí Buziců. Ti tak získali předka pokrevně spojeného s Přemyslovci a praotcem Čechem. Všichni byli spokojeni.
Ozbrojená dívka po vzoru řeckých Amazonek držící stráž před hradem Děvínem na ilustraci Věnceslava Černého
2. Dívčí válka
Lstivá bojovná Vlasta
Druhá z řady pověstí má mnohem starší kořeny. Alois Jirásek ji převyprávěl téměř přesně podle vzoru takřečeného Dalimila. Ten ve své kronice líčí všechny podrobnosti o tom, jak se po Libušině smrti vzbouřily dívky, které ztratily svůj vliv ve vládě nad kmenem. Vedla je jakási Vlasta a všechny je svolala na hrad Děvín, kde je dlouho a poctivě cvičila v boji. Muži tomu prý jen s posměchem přihlíželi a po nějakém čase se vypravili své ženy a dcery ztrestat, ale kníže Přemysl je varoval: „Ten boj nemá šance. / Kdyby můj rod dívky smělé / porazily, nepřátelé / vyženou mě jako štvance.“ V první části se nemýlil. Dívky rozmetaly zástupy mužů u Děvína a začala se regulérní válka, v níž především Vlasta používala různé lsti. Obvykle vyslala nějakou sličnou dívku, ta prosila nějakého sličného urozeného jinocha, ať ji zachrání z Vlastiných spárů, že prý ji tam ostatní dívky odvlekly proti její vůli. Jinoch se tam vypravil i s družinou, načež dívky lstivě vyskákaly z úkrytů a bez milosti muže pobily.
Známý příběh o Ctiradovi a Šárce není vůbec ojedinělým případem a Dalimil ho zaznamenal jen proto, že Ctirad byl vážený vladyka, jenž prý dívkám ve válce napáchal mnoho škod. Kronikář zmínil i všechny podrobnosti o tom, jak našel Šárku v poutech, osvobodil ji, popil dostatek medoviny a pak zpitý zatroubil na roh, načež ho v okolí ukryté dívky zajaly. Dovlekly ho až k Vyšehradu, tedy hlavnímu sídlu mužů a pro výstrahu ho před branou vpletly do kola.
Líčením ženských lstí si Dalimil připravil půdu, aby ospravedlnil tvrdou odvetu mužů pod vedením knížete Přemysla. V závěrečné bitvě prý muži krvavě zmasakrovali své protivnice, sama Vlasta tam padla a Ctiradův syn zaživa pohřbil Šárku i její blíženku Darku. Teprve pak zavládl klid a mír.
Proč muži vládnou ženám
Kde však v této pověsti hledat nějaké historické jádro? Všechny postavy jsou nejspíš smyšlené – Vlasta, Šárka i Ctirad vznikly pouze ve fantazii lidových vypravěčů, až je Dalimil zaznamenal. Snad chtěl kronikář zdůraznit, jak je blahodárné uspořádání společnosti, v níž vládnou mužové, protože ženy by přinesly jen zmatek a lsti. Marxističtí historikové reprezentovaní Zdeňkem Nejedlým hledali v pověsti údajně zaznamenaný přechod od pradávné slovanské vlády žen, matriarchátu, k vládě mužů – tedy patriarchátu. To je ovšem taky pouhá nepodložená fantazie.
Moderní historikové se více obracejí k o dvě století staršímu Kosmovi. Ten pověst zaznamenal mnohem stručněji a nutno říct, že v mnoha ohledech odlišně. Zasadil jej do doby za panování Libuše (tedy nikoliv po její smrti), kdy si údajně „…dívky této země, dospívajíce bez jha, usilujíce jako Amazonky o vojenské zbraně a vůdkyně si volíce, vojensky sloužily stejným způsobem jako mladí mužové a po mužsku si hleděly lovu v lesích, nebrali si muži jich, nýbrž ony si samy braly muže, které a kdy chtěly…“ Shoduje se pouze v tom, že si vystavěly hrad Děvín, zatímco muži sídlili na nově vystavěném Vyšehradě, jenž se však prý tehdy nazýval Chvrasten (podle chrastí). Oba hrady stály od sebe na doslech polnice. Pak prý mezi nimi trvala válka, jejíž podrobnosti nezmiňuje, jen že „…často dívky uměly chytřeji obelstít jinochy, často zase jinoši bývali statečnější než dívky, brzo trvala válka mezi nimi, brzo mír.“ Tedy žádná trvalá nenávistná válka, spíše taková hra na válku s přestávkami na oddych. Je tu ovšem zjevné poselství, že dívky vynikají spíše lstivostí, zatímco hoši statečností.
Rituál a bujará slavnost
Celý spor měl skončit třídenní slavností, kdy se obě strany dohodly na dočasném příměří, aby všichni společně hodovali, pili medovinu a beze zbraní pořádali „slavné hry“. Sexuální motiv Kosmas přímo nezmiňuje, ale ukazuje na něj formulace: „Jinoši dají se do hodování s dívkami nejinak než jako draví vlci, hledající žrádla, aby vpadli do ovčína.“ A na konci třetího dne pak jeden z hochů zatroubil na roh a dal ostatním znamení říkajíc při tom: „Již jste si pohráli dost, již dosti jste jedli a pili, vzhůru již, Venuše zlatá vás zvučnou polnicí budí.“ Nato každý z hochů popadl jednu dívku a unesl si ji pro sebe. Tak byl mír navždy uzavřen a „…od té doby po smrti kněžny Libuše jsou naše ženy pod mocí mužů.“
Dušan Třeštík i jiní moderní historikové už nepochybovali o tom, že Kosmas popisuje starý pohanský namlouvací rituál. Ten měl trvat tři dny a mládež v něm napodobovala různé formy války, přičemž si obě strany mohly vystavět jakýsi dočasný dřevěný hrad a vzájemně si ho dobývat. Pak se konaly různé formy her a vše bylo zakončeno hostinou, pitkou a pravděpodobně i sexem. V Kosmově době zjevně rituál ještě přežíval, pravděpodobně po sklizni v době dožínek a hodů, byť v nějaké pozměněné podobě částečně už přizpůsobené křesťanství.
Vladyka Ctirad přijíždí ke spoutané Šárce, osvobodí ji, podlehne jejímu kouzlu a medovině a upadne do Vlastiny léčky na ilustraci Věnceslava Černého
__________________________________
Další literatura a prameny:
Kosmova kronika česká, Paseka Praha 2005
Kronika tak řečeného Dalimila, Paseka Praha 2005
Václav Hájek z Libočan: Kronika česká, Academia Praha 2016
Jirásek, Alois: Staré pověsti české, vydání z r. 2013 s ilustracemi Věnceslava Černého
Třeštík, Dušan: Mýty kmene Čechů, Praha 2003
Sadílek, Josef: Kosmovy staré pověsti ve světle dobových pramenů, Praha 1997
Lutovský Michal: Po stopách prvních Přemyslovců, I. zrození státu (872–972), Praha 2006
