Bývalý otrok Čingischán pokořil obří civilizace, ale jeho následníkem se stal nezdárný syn, opilec

Příběh mladého Mongola Temüdžina (asi 1162–1227) jsem popsal v předchozím článku Z mongolského otroka Temüdžina se stal Čingischán. Jelikož jsem psal, že v případě zájmu a spokojenosti čtenářů uveřejním i pokračování, máte ho zde. Děkuji všem za lajky (srdíčka) i vesměs pozitivní komentáře k článku.

Roku 1206 se stal prvním skutečným Velkým chánem (Čingischánem) Mongolů, což může nám znít vzhledem k nízkému Temüdžinovu původu jako neuvěřitelná pohádka. Z obyčejného pastevce v neurozené mongolské rodině se během 65 let života stal jedním z nejmocnějších vládců světa. Pouze pomocí svých schopností (nikoliv rodovým předurčením) dosáhl takových úspěchů, že jeho činy svou věrohodností připomínají snad jen fantastického barbara Conana. Na rozdíl od něj je však Temüdžin alias Čingischán reálná historická postava. Podobně jako on si nebral servítky v boji s nepřáteli, neváhal tvrdě potrestat viníky, ale stejně tak se nevyžíval ve zbytečném vraždění nevinných.

Možná se příznivcům svalnatého barbara připomenou i tyto věty: „Největší radost, jakou může poznat muž, je porazit nepřátele a hnát je před sebou. Jezdit na jejich koních a vzít si jejich majetek. Vidět v slzách tváře těch, kdo jim byli drazí, a sevřít v náručí jejich ženy a dcery.“ Tento výrok připisovali doboví muslimští kronikáři právě Čingischánovi. Ten ho sice zřejmě nikdy nepronesl, ale zato podporoval šíření tohoto tvrzení. Proč to dělal? Chtěl totiž budit strach. Promyšlená mongolská propaganda záměrně pomáhala zvěstem o krutosti, protože Čingischán dobře věděl, že když se ho budou nepřátelé bát, snadněji se mu podvolí a on potom bude mít vítězství mnohem snazší. A o vítězství šlo Mongolům především. Na rozdíl od evropských rytířů nehledali čest v boji, ale právě ve vítězství, pro nějž byli ochotní použít jakýchkoliv prostředků. Není divu, že se tato legenda udržela v povědomí všech národů, které se s Mongoly střetly, až do dnešních dnů. Naopak v samotném Mongolsku je Čingischán pochopitelně dodnes uctíván jako hrdina.

Zmíněný příběh Temüdžinova mládí vypovídá o tom, proč se později při dobývání okolních říší choval tak pragmaticky, cílevědomě a v případě nezbytí i nemilosrdně. Navážu na něj v okamžik, kdy ho nakonec po velkých bojích s bývalým přítelem a pokrevním bratrem Džamuchou zvolil churultaj (kmenový sněm) Velkým chánem. Tak se zrodil Čingischán, jen připomenu, že Čin znamená mongolsky pevný, silný, neotřesitelný. Roku 1206 se tedy stal bývalý otrok Temüdžin nezpochybnitelným vládcem všech Mongolů i několika okolních kmenů. Dobývání říší mohlo začít.

Ani v této chvíli ještě okolní svět nebral Temüdžina vážně a nemohl tušit, že se stane jeho příštím vládcem. Sousední dynastie Džürčedů, která ovládla Mandžusko a velkou část Číny, se považovala za nadřazené vládce Mongolů, proto mladý Zlatý chán, který v roce 1210 usedl na trůn v Čung-tu (nynějším Pekingu) rozkázal Čingischánovi, aby mu přijel složit slib poddanství. To se Temüdžinovi nemohlo líbit a vytáhl proti nim do boje. Byla to pro něj zcela nová zkušenost, protože dosud bojoval proti divokým kmenům, zatímco nyní stál proti pevným hradbám měst. Džürčedé tehdy prohlásili: „Naše říše je jako moře, vaše jen jako hrst písku. Jak bychom se vás mohli bát?“ I s nimi si však dokázal poradit. Používal osvědčené taktiky vyhladovění, když města odřízl od přísunu potravin, případně někdy odvedl rameno Žluté řeky a nechal je vyplavit. Začalo mongolské dobývání civilizací a šlo to nečekaně snadno.

Čingischán totiž znovu používal osvědčenou taktiku. Když se mu město vzdalo, začlenil je do své říše, nechal je odvádět poplatek, vojáky zařadil do své armády a obyvatelům nijak neublížil. Dokud mu zůstali věrní, nemohlo se jim nic stát. K dobrovolně odevzdaným městům byli Mongolové nečekaně mírní, na rozdíl od jiných dobyvatelů tehdejší doby. Když viděli měšťané tuhle mírnost, mylně si ji vykládali jako slabost a slíbili věrnost jen na oko. Jakmile armáda odtáhla, vyvolali vzpouru a strhli město zpět pod svou nadvládu. Tehdy se však Mongolové vrátili a srovnali město se zemí – zradu prostě nesnášeli. I tehdy však potrestali na životě především zrádné urozence ve vedení města, zatímco obyčejné obyvatele nechali žít, protože věděli, že ti nemohli rozkazu velitelů oponovat.

Při tažení proti říši Džürčedů, v níž žilo několik podmaněných kmenů, navíc Čingischán záměrně šířil svou pověst osvoboditele, takže například Království Kitanů, do té doby poddané Zlatému chánovi, se k němu přidalo dobrovolně. A spousty dalších obyvatel je následovalo. Viděli v Temüdžinovi lepšího a spravedlivějšího pána než ve vládci Džürčedů.

Když poprvé dobyl Čingischán Čung-Tu (Peking), nechal si pouze zaplatit bohaté odškodné a ponechal u vlády Zlatého chána, který s ním pod nátlakem uzavřel dohodu. Temüdžin neměl vůbec zájem nechávat v zemi mongolské vojsko a kontrolovat její správu. Stačilo mu, když se vládce poddal a podpořil mírový obchod s Mongolskem. Jenže Zlatý chán to nedokázal ve své hrdosti „skousnout“. Utekl z Čung-Tu, vypověděl Čingischánovi poslušnost a nechal město bráněné jen slabou posádkou. Tehdy se Velký chán opravdu naštval a když dobýval město podruhé, odvezl odtud tak bohatou kořist, že jurty všech Mongolů se naplnily drahým nábytkem a jiným luxusním zbožím. Džürčedské území pak připojil přímo ke své říši.

Sám Temüdžin však do měst nevstupoval. Měl zájem pouze na obchodu a zboží z něj získaném. Netoužil osobně vládnout cizím krajinám. Povolával k sobě vzdělance cizích národů a využíval jejich moudrost (viz dodatky na konec – Inženýři ve službách nájezdníků). Chtěl hlavně kontrolovat větší část Hedvábné stezky, odkud proudil neustálý přísun luxusního zboží z největšího tehdejšího státu na území Číny – dynastie Sung (džürčedský Zlatý chán ovládal druhé největší území).

Pověst ukrutnosti získal Čingischán především při dobývání druhé velké říše postavené na základech rozvinuté starověké civilizace – sultanátu Chorezm v někdejší Persii. Rozprostíral se od dnešního Afghánistánu až k Černému moři. I zde toužil Čingischán pouze po mírové obchodní výměně, ale sultán Muhammad II. přijal dohodu s „divokým válečníkem“ jen nedůvěřivě, načež jeden z jeho místodržících přepadl hned první mongolskou karavanu a její vůdce nemilosrdně pobil. Čingischánova pomsta byla strašlivá. Využil zde svých zkušeností s dobýváním měst a pověst o krutosti ho předcházela.

Přitom vládce Mongolů nechal po pokoření hradeb pobít „pouze“ vojáky a šlechtice (opět se ukázalo, jak tento typ lidí už od mládí nesnáší), zatímco učence přijal do svých služeb. Běžné měšťany zase nechal žít a pak Mongolové město opustili. Nicméně navzdory předchozí pověsti i v sultanátu došlo asi ve dvou případech ke zradě už jednou poddaného města. V Níšápúru při tom zemřel chánův milovaný zeť, načež následovala krutá pomsta. Dle muslimských kronikářů nechal Čingischán na přání své ovdovělé dcery navršit tři pyramidy z lebek vyvražděných obyvatel Níšápúru. Ale pravděpodobně je to stejně nesmyslná legenda tradovaná v muslimských kronikách, jako ony „conanovské“ věty o pokořených nepřátelích, které pocházejí ze stejné doby.

Při dobývání sultanátu Chórezm se odehrál ještě jeden příběh, který měl výrazný vliv na pozdější dobývání Evropy. Nejschopnější mongolský generál Sübetej táhl na Čingischánův příkaz s velkým vojskem obchvatem směrem na západ, odkud se měl obrátit na jih a překvapit sultána útokem z druhé strany. Ale do jeho panství se nikdy nedostal. Narazil totiž cestou na gruzínské království, s jehož nečetnými vojáky si roku 1221 snadno poradil. Pak postupoval dál a dostal se až k ruským knížectvím. Takzvaná Kyjevská Rus byla tehdy roztříštěnou říší, kde sice nejmocnější kyjevský vládce teoreticky stál nad ostatními, ale fakticky tam fungovalo spoustu malých nezávislých městských států jako Smolensk, Halič, Černigov, Volyň, Kursk či Suzdal, jimž vládla suverénní knížata.

Přesto se dokázali Rusové zpočátku sjednotit proti cizí invazní armádě. Předvedli své spojené síly Sübetejovi a ten si uvědomil, že tady nejde jen o malý stát jako Gruzie. Jenže když ke knížeti Mstislavovi z Kyjeva dorazili mongolští vyslanci od Sübeteje s nabídkou spojenectví za určitých podmínek, nechali je zpupní Rusové popravit, což byla z mongolského pohledu těžká urážka.

Sübetej se proto rozhodl ukázat Rusům sílu. Pustil se s nimi do šarvátky, ale po chvíli nařídil ústup, což byla oblíbená nomádská taktika psího boje, kterou Rusové ještě neznali. Nadšeně pronásledovali mongolské vojsko v touze po kořisti, ale to zůstávalo na svých rychlých koních vždy kousek před nimi a nakonec je po dvou týdnech únavné jízdy přivedlo až do pasti poblíž řeky Kalky, kde je roku 1223 přes početní oslabení na hlavu porazili. A skončilo to brutálním zabíjením. Novgorodská kronika připomíná, že se z Rusů jen „každý desátý vrátil domů“.

Za vítězství nad Východoevropany vděčil Sübetej samozřejmě i tomu, že mongolští vojáci byli všichni profesionálové zvyklí dlouhá léta čistě na válčení, zatímco v ruském vojsku bojovala převážná většina špatně vyzbrojených odvedenců z vesnic. Pouze ruští šlechtici (bojaři) a jejich nevelké družiny měli pořádné zbraně, zbroj i válečné koně, ale těch byla značná menšina.

Nicméně Sübetej tehdy sledoval jiný cíl a nechtěl se pouštět do Evropy. Navíc se zjistilo, že vzdálená východní Evropa je podstatně chudší, než bližší Čína či Persie, a tak se Mongolové po svém vítězství prostě stáhli a Rusové je považovali za zlý přízrak z pekel, který udeřil, potrestal hříšníky a zase zmizel.

Několik let před svou smrtí řešil Čingischán problém následníků. Měl čtyři syny, přičemž původ nejstaršího Džočiho byl pochybný, protože se narodil podezřele brzy poté, co jeho matku osvobodil Temüdžin ze zajetí nepřátelských Merkitů. Není tedy jisté, zda byl Velký chán skutečně jeho biologickým otcem, přesto ho veřejně přijal za vlastního.

Chtěl každému synovi dopřát vládu nad vlastním panstvím, protože mu bylo jasné, že celá ohromná mongolská říše se stejně centrálně uřídit nedá. Přesto měl být jeden z nich Velkým chánem, který bude nadřazený svým bratrům a pokládaný za vládce, aby se říše udržela pohromadě.

Původně chtěl Temüdžin svým nástupcem jmenovat Džočiho, jenže na jedné rodinné hostině proti němu vystoupil druhý syn Čagataj: „Byl mezi merkitskými parchanty! Jak mu můžeme svěřit vládu?“ Džoči chtěl bránit svou čest a vrhl se na bratra pěstmi, načež se strhla bitka. Otec je oba okřikl, ujistil je, že miluje všechny syny a hájil čest své první manželky Börte, matky všech chlapců: „Neutekla z domova… Nezamilovala se do jiného muže. Ukradli ji muži, kteří přišli zabíjet.“ Nakonec se mu podařilo vášně uklidnit, ale zároveň si uvědomil, že pro budoucnost říše by nebylo dobré jmenovat Velkým chánem někoho, kdo by byl vzápětí pro jeho smrti odmítnutý. Proto nechtěl určit ani Čagataje, když věděl o rivalitě mezi nejstaršími bratry.

A tak nakonec jmenoval následníkem třetího syna Ögödeje. Samozřejmě ho musel zvolit churultaj, ale v té době by si nikdo z Mongolů nedovolil vzdorovat přání Velkého chána. Bohužel ani Ögödej nebyl charakterově zrovna ideálním vládcem. Říkalo se o něm, že nadmíru užívá alkoholu, liboval si v divokých hostinách a nedokázal si odříct omamující látky ani při oficiálních ceremoniích. Na druhou stranu si ho nesmíme představovat jako podobně postiženého českého krále Václava IV., který se ukázal jako neschopný slaboch a snadno manipulovatelná figurka na trůně (více v článku Neschopná figurka na českém trůně). Třetí Temüdžinův syn byl při všech svých chybách poměrně rozhodný a autoritativní vládce, který dokázal dosáhnout svých politických cílů, když si něco předsevzal.

Ve srovnání se svými současníky nevzbuzovali Mongolové hrůzu ani tak zuřivostí či krutostí svých činů, jako spíše neuvěřitelnou rychlosti a účinností svých akcí. Nevídaná efektivita přinesla Čingischánovi tak hrůznou pověst, kterou on pak s gustem podporoval. Nicméně je pravda, že mongolská armáda zabíjela při svých taženích v neslýchaných rozměrech a používala smrt téměř jako politickou strategii. Přesto Mongolové v Čingischánově době nikoho nemučili, nemrzačili ani nezohyzďovali. Číselné údaje o milionech mrtvých, které dodnes citují mnozí historici jsou nesmyslně nadsazené. Podle nich by musel každý Mongol zabít alespoň 100, nebo dle jiných zdrojů i 350 lidí, protože Mongolové bojovali ve výrazné menšině oproti svým nepřátelům.

Jenže Čingischán zemřel roku 1227, tedy zhruba pět let po podmanění sultanátu Chórezm. Na rozdíl od většiny velkých světových vojevůdců umíral poklidně na svém loži ve stanu. Nikdy ho nezradil žádný z jeho věrných spojenců a přátel. Bohužel však jeho následovníci zdaleka nedodržovali takové zásady jako on sám. Zatímco Temüdžin zůstával i při své nesmírné moci skromným válečníkem v jurtě a po osobním bohatství nikdy netoužil, jeho potomci už si stavěli kamenná města a dopouštěli se krutých činů. Mongolská říše se udržela pohromadě jen několik desetiletí, aby se následně rozpadla na čtyři nezávislé celky, z nichž nám je nejznámější Zlatá horda, která dlouho ovládala Rusko.

____________

Dodatky na konec

Krátce po svém zvolení Velkým chánem vydal Temüdžin zákoník, který měl zajistit mír mezi čerstvě sjednocenými mongolskými kmeny. Vycházel v něm ze zvyků a tradic udržovaných po tisíciletí pasteveckými kmeny, ale zrušil z nich ty, které překážely poklidnému fungování jeho nově vytvořené společnosti. Především zakázal únosy žen, s nimiž měl sám díky únosu matky i manželky neblahé zkušenosti a věděl, že jsou častou příčinou svárů. Dále zakázal zajetí a zotročení kteréhokoliv Mongola, k čemuž ho také vedla vlastní bolestná zkušenost. Zakázal i kupování žen pro manželství a definoval zvláštním způsobem i cizoložství. To se nevztahovalo na sexuální styky mezi ženou a blízkými příbuznými jejího manžela. Také styk muže s více ženami či služebnými v domácnosti nebyl trestný. Trestný byl vlastně jen sexuální styk s vdanou ženou z jiné domácnosti, pokud to vyvolalo mezi rodinami veřejný spor. Inu, jiný kraj, jiný mrav.

Za krádež zvířat stanovil Čingischánův Velký zákon propadnutí hrdlem, protože zvířata byla ve stepi velmi cenná a časté krádeže vyvolávaly kmenové války. Lovit divokou zvěř bylo povoleno jen od listopadu do února, a to ještě pouze k nasycení, nikoliv zbytečně.

Naprosto nezvyklá v Čingischánově době byla vyhlášená náboženská svoboda. Temüdžin uznával a chtěl povzbudit všechna různorodá náboženství ve svém národě. Mnozí Mongolové byli křesťané, muslimové či buddhisté a on jim nechtěl v jejich náboženství bránit. Přestože sám až do smrti uznával jen Věčně modré nebe, věděl, jak je duchovní život pro lidi důležitý.

Velký chán si od počátku svých tažení uvědomoval důležitost informací, technických i obchodních znalostí, i když sám po celý život bydlel ve své plstěné jurtě, do dobytých měst odmítal vstoupit a vyznával přírodní způsob života. Přesto se po každé porážce nepřítele sháněl po inženýrech (technicích) a jiných lidech se zvláštními znalostmi. Těm potom nabídl přechod do svých služeb, takže brzy ovládl technologie nepřátelských civilizací, které vzápětí použil proti nim. S pomocí inženýrů se pak například naučil správně odklonit rameno řeky, aby voda zatopila, co on zamýšlí.

Přitom dokázal tyto znalosti skvěle kombinovat s vlastním úsudkem a zkušenostmi stepního válečníka. To ve výsledku vytvořilo neporazitelnou vojenskou mašinerii, které nikdo nedokázal odolat.

__________________________________

Další literatura:

Tajná kronika Mongolů, NLN Praha 2011

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa, BB art Praha 2006