Z mongolského otroka Temüdžina se stal Čingischán. Zajali mu manželku, osvobodil ji, byla těhotná

Když na začátku 13. století povstala ve východní Asii nová mocnost vedená zvoleným Velkým chánem Mongolů, vládcové okolních zemí se tomu nejdříve jen usmívali. Nedokázali si představit, že by spojené kmeny kočovných pastevců dokázaly ohrozit jejich prastaré civilizace. Podcenili Temüdžina a jeho odhodlání, které z velké části vycházelo z traumat prožitých v dětství, a vůli, s jakou překonával obtíže, které mu osud kladl do cesty.

Jeho příběh zůstává ve světových dějinách jedinečný. I v Evropě jsme měli schopné vůdce, kteří dokázali vybudovat mocné říše, ale všichni pocházeli z urozených rodů, čímž dostali možnost k budoucímu vzestupu. Ne tak Temüdžin z chudého mongolského kmene Taičiutů, jenž za jediný život dokázal nejen spojit nesourodé a věčně válčící pastevecké kmeny, ale navíc je úspěšně vést k dobytí sousedních velmocí.

Už na příběhu Temüdžinova narození je vidět, jak divoce fungovaly mongolské kmeny. Jeho matku Höelun z kmene Merkitů unesl od jejího čerstvého novomanžela bojovník jménem Jesügej z kmene Taičiutů. Přivedl si ji do svého stanu jako druhou manželku a zplodil s ní syna, který při příchodu na svět svíral v dlani chuchvalec krve z matčiny dělohy. Dodnes se vyprávějí legendy, že šlo o znamení, které mělo zvěstovat velikost, do níž dítě doroste. Pojmenovali ho Temüdžin podle válečníka z kmene Tatarů (podle tohoto kmene se dodnes někdy nazývají všichni Mongolové), jehož Jesügej zabil na válečném tažení v době Höelunina těhotenství. Nicméně přes čestné válečnické jméno k chlapci otec nikdy nezískal vřelý vztah. Byl synem jeho druhé ženy, takže se bál, že by mohl ohrozit pozici staršího nevlastního bratra Bektera, jenž se měl stát hlavou rodu. Chtěl se Temüdžina zbavit a odvezl ho pryč z tábora, když mu bylo zhruba devět let. Našel mu u náhodného kmene, u nějž cestou odpočíval, manželku jménem Börte a dohodl vzájemné zasnoubení. Podle mongolského zvyku měl chlapec zůstat na místě několik let, aby si svoji manželku odpracoval službou pro její rodinu.

Jenže všechno dopadlo úplně jinak. Cestou zpět zabili Jesügeje Tataři. Když se to Temüdžin dozvěděl, okamžitě sedl na koně a vyjel na pomoc matce. Börte nechal její u rodiny, aby se pro ni později vrátil. Budoucí Velký chán měl doma šest sourozenců, matku a nevlastní matku (první Jesügejovu ženu). Kmen Taičiutů je však po smrti Jesügeje odmítl živit. Stali se z nich vyvrženci ve stepi, kteří se o sebe museli postarat sami. Lov měli na starosti tři chlapci – vedle Temüdžina ještě nevlastní Bekter a mladší vlastní bratr Chasar.

Právě na lovu se potkal Temüdžin s Džamuchou, chlapcem zhruba stejně starým jako on sám. Stali se z nich přátelé na život a na smrt. Pili navzájem svoji krev a při tom si přísahali věrnost. Tak se stali „pokrevními“ bratry, protože pro Mongoly stojí rodina vždy na prvním místě.

Nicméně se začaly komplikovat vztahy mezi Bekterem a Temüdžinem, který nenalezl zastání ani u matky Höelun, protože ta předpokládala, že by si Bektera jednou mohla vzít za muže, až ten dospěje. U Mongolů se to tak dělalo často i přes velký věkový rozdíl, protože tak mohl mladý chlapec získat do domácnosti zkušenou hospodyni.

V takovém případě by Bekter převzal vládu nad rodinou a Temüdžin by mu musel v podstatě sloužit. Na to ovšem mladý lovec nechtěl ani pomyslet, a tak vzal osud do vlastních rukou. Mongolové neradi zabíjejí zblízka, protože lidská krev je pro ně odporná a nechtějí se jí ušpinit. Proto Temüdžin zabil Bektera šípem do zad, zatímco jeho bratr Chasar střílel zepředu. Nám se to může zdát nečestné a zbabělé, u Mongolů to berou jako čin sice zákeřný, leč chytrý. Teoreticky tak vlastně Temüdžin získal poprvé vládu nad nějakými lidmi, byť se zatím jednalo jen o pár členů jeho rodiny. Nicméně přesto se jednalo o zločin a Taičiuté, kteří už dříve celou rodinu zavrhli a opustili, chtěli Temüdžina potrestat. Než stihl utéct do hor, dopadli ho.

Uvěznili ho za trest do dřevěného obojku, v němž mohl sotva chodit, ale ne jíst a pít bez cizí pomoci. Zatímco bohatší Taičiuté se k němu chovali přezíravě, chudší rodiny (v podstatě služebné) mu naopak dávaly občas tajně najíst a napít. Někdy mu dokonce na noc sundaly obojek. Celkově se k němu chudší lidé chovali lépe, což pro Temüdžina znamenalo do budoucna poučení, že charakter prostých mužů i žen je často mnohem čistší než nafoukaných urozenců. Zvláště jedna skromná rodina mu velice pomohla. S její pomocí se mu podařilo utéct, protože někdo z rodiny sundal obojek, když se většina Taičiutů opila a Temüdžin uprchl k řece. Ale pak se tajně vrátil a ona rodina ho ještě na den ukryla u sebe, aby zmátli pronásledovatele. Nakonec utekl definitivně.

Krátce poté dosáhl Temüdžin šestnácti let a rozhodl se najít svou dávnou snoubenku Börte. Kupodivu na něj i po osmi letech odloučení stále čekala a neprovdala se za jiného. Vzal si ji za ženu a když se dostal z dosahu Taičiutů, mohl prožít relativně klidný život jako hlava rodinného klanu. Jenže pak mu do života vstoupil kmen Merkitů, z nějž pocházela jeho matka. Po mnoha letech se jeho vůdci rozhodli požadovat náhradu za Höelun, již kdysi dávno unesl Temüdžinův otec. Nicméně nyní už Höelun zpátky nechtěli, protože pro ně byla moc stará, a tak požadovali místo ní Börte. To Temüdžin samozřejmě odmítl, ale Merkité je přepadli a chystali se je pobít.

Tehdy musel budoucí chán učinit těžké rozhodnutí. Když viděl, že nemá šanci v nerovném boji zvítězit, ponechal Börte Merkitům jako návnadu, zatímco sám s několika dalšími muži uprchl, aby mohl svou ženu později zachránit.

Sám neměl na takový čin dost mužů, proto se spojil s mocným Ong-chánem z kmene Kerejtů, jemuž kdysi daroval uloveného sobola na znamení přátelství. Požádal ho o pomoc, kterou mu silný vládce mohl klidně odmítnout, ale zrovna se mu to hodilo do krámu, protože měl sám s Merkity nevyřízené účty. Tak začala první skutečná válka Temüdžinova života, předtím šlo spíše o potyčky a přepady.

U Ong-chána potkal svého přítele z dětství Džamuchu, jehož klan Džadaranů byl také chánovým spojencem. Znovu obnovili starou přísahu přátelství a spolu s Ong-chánem na hlavu porazili Merkity, takže se Börte se vrátila ke svému manželovi. Zahynuly při tom sice jiné ženy, Börtiny společnice, ale hlavní cíl byl splněn a Temüdžin se i v opravdovém boji nadmíru osvědčil. Ukázalo se navíc, že je schopný organizátor a především vůdce. Jediný, kdo se mu mohl rovnat, byl Džamucha.

Jedinou kaňkou na celé příhodě zůstalo, když se brzy ukázalo, že Börte je těhotná a její nejstarší syn Džuči se narodil dříve než devět měsíců po osvobození. Pozdější Čingischán se sice k Džučimu vždy hlásil a nikdy nenechal nikoho veřejně pochybovat, že by to snad mohl být jeho vlastní syn. Přesto se pomluvy i klepy šířily a neutichly ani poté, co se Temüdžin stal mocným vládcem a jeho synové měli převzít moc. Černá skvrna nejistého původu na Džučim zůstala, navíc měl velmi prudkou povahu a ukázalo se, že nemůže zdědit otcův post. Jeho mladší bratři to vždy používali jako osten proti němu, a nebyli sami.

Temüdžin po příhodě s Merkity poznal, že jako samostatný klan bez záštity kmene nemůže fungovat, a tak převedl svou rodinu k Džadaranům, které vedl jeho přítel Džamucha. Zůstali tam všichni pohromadě několik let a Temüdžin vyjížděl na lov i do boje po Džamuchově boku. Svým kouzlem osobnosti si našel mezi Džadarany mnoho přátel a obdivovatelů, takže ho začali respektovat více než Džamuchu. Přítel však začal žárlit, protože měl pocit, že ho chce Temüdžin svrhnout a stát se vůdcem místo něj. Tehdy mu dal pocítit svoji moc. Vyčetl Temüdžinovi nízký původ a chtěl z něj udělat obyčejného pasáčka, aby ho ponížil, což si hrdý mongolský válečník samozřejmě nemůže nechat líbit.

Tehdy mu prý Börte poradila, aby od Džadaranů rychle prchli, než je bude žárlivý Džamucha chtít zabít. Tak také udělali a ještě s sebou při útěku vzali všechny své přátele z kmene. Náhle se ukázalo, že Temüdžin má více následovníků, než zůstalo Džamuchovi. A tak z nich vytvořil nový klan, jehož se stal vůdcem. Bývalý přítel se urazil a okamžitě vyhlásil Temüdžinovi válku, ale k rozhodujícímu boji došlo až za nějaký čas.

Oba dva byli sice vůdci nezávislých klanů, ale zachovali jistou loajalitu vůči Ong-chánovi, jemuž Temüdžin často pomáhal v boji proti Tatarům. V této nové válce Temüdžin poprvé použil nový způsob získávání oddaných bojovníků, který byl do té doby u Mongolů nevídaný, ale později se mu mnohokrát osvědčil. Když zvítězil nad Tatary, nechal popravit jejich vůdce i s rodinami, zatímco obyčejným chudším lidem navrhl, aby přešli k němu. Neudělal z nich otroky, ale svobodné bojovníky s téměř rovnoprávným postavením. Odrážela se v tom i jeho nedůvěra k urozencům a sympatie k prostším lidem.

Získal si tak mezi Mongoly dobrou pověst. Všichni věděli, že kdo uzná Temüdžinovo vedení, bude za to odměněn a dočká se dobrého zacházení. Tak se jeho kmen utěšeně rozrůstal a Temüdžin se držel zásady, že člověk se cení podle schopností, nikoliv podle urozenosti. Úkoly i zodpovědné pozice ve velení svěřoval pouze těm, kteří si to skutečně zasloužili. Není divu, že ostatní mongolští náčelníci ho začali nenávidět a nazývali ho nadutým povýšencem.

Do jejich čela se logicky postavil Džamucha a kolem roku 1190 vypukl mezi nimi nesmiřitelný boj. V podstatě šlo o to, kdo získá titul chána Mongolů. Nejprve se Džamuchovi podařilo v bitvě nad Temüdžinem zvítězit a rozehnat jeho bojovníky po stepi. Jenže pak předvedl nevídanou krutost, když uvařil 70 zajatců zaživa v kotlích, čímž zničil jejich duši. Temüdžin tak získal i přes prohranou bitvu nečekané sympatie a měl potom dost času, aby ve svém kmeni zavedl striktní vojenskou hierarchii, která mu začala fungovat jako dobře namazaný stroj.

Soupeření s Džamuchou trvalo téměř dvacet let. Temüdžin mezitím porazil další kmeny a jeho moc se stále rozrůstala. Ale Džamucha to odmítl uznat a roku 1201 svolal churultaj (sněm) Mongolů, kde zasedali především urozenci, kteří Temüdžina nesnášeli, takže Džamuchovi rádi přiznali titul Gür-chán, což znamenalo v podstatě chán chánů. Pak sebral velké vojsko a chtěl zastrašit Temüdžina početní převahou. Ale ten se spojil se svým starým známým Ong-chánem, kterého se jakožto vůdce nezávislého kmene Kerejtů spory Mongolů vlastně netýkaly.

Spolu se jim podařilo zahnat ve velké bitvě Džamuchu na útěk. Sice ho spojenými silami početně převyšovali, šlo však spíše o bitvu šamanů než bojovníků. Prý se Temüdžinovým vyvolávačům a zaříkávačům podařilo za pomoci bubnů a kouzelných kamenů vyvolat tak velkou bouři, že mnozí Džamuchovi velitelé ze strachu utekli.

Džamucha byl poražen a Temüdžin chtěl upevnit spojenectví s Ong-chánem, a tak mu nabídl, aby si jeho syn Džoči vzal Ong-chánovu dceru. Jenže i Ong-chán už se začal obávat rostoucí moci povýšence, proto nachystal lest. Zdánlivě svatební nabídku přijal a pozval Temüdžina na hostinu. Ten vyrazil na cestu jen s malou skupinou vojáků. Jeden muž z Ong-chánova tábora ho však na cestě zastihl a varoval, že ho Ong-chán chce zabít a jeho vojsko čeká nedaleko. Temüdžin proto uprchl pěšky se svými přáteli nejhorší možnou cestou, na níž málem všichni zemřeli hlady. Ale podařilo se jim zachránit, když nalezli zbloudilého koně, jehož maso si rozdělili a zapili ho kalnou vodou z jezera. Tato příhoda je natolik sblížila, že většina z nich zůstala Temüdžinovými přáteli až do konce života.

Po návratu vyslal Temüdžin své přátele, aby všude vyprávěli o Ong-chánově zradě a svolali armádu na Temüdžinovu podporu. S těmito vojáky se vydal zpět k Ong-chánovi a další stoupenci se k němu přidávali cestou. Překvapili nic netušícího Ong-chána přímo uprostřed hostiny, kterou pořádal na počest vítězství, protože si myslel, že Temüdžin zahynul v bažinách. Chánovi i jeho rodině se sice podařilo prchnout, ale většina jeho lidí se v panice vyvolané příchodem Temüdžinových bojovníků uchýlila pod jeho ochranu. Stali se jeho lidmi.

Ještě pět dalších let trvalo, než se Temüdžin stal skutečným velkým chánem. Potřeboval se totiž vypořádat se svým bývalým přítelem Džamuchou, nyní již přes dvacet let zapřisáhlým nepřítelem. Přesto se už v této době choval jako pravý mongolský vůdce a postupně si podmaňoval okolní kmeny díky nově zavedeným bojovým taktikám (pohyblivé křoví, jezerní formace, útvar dláto apod.) a přísné vojenské organizaci. Nakonec k němu Džamucha sám přišel a požádal ho o smrt. Vysvětloval mu, proč ho zradil a projevil lítost, že to tak dopadlo. Temüdžin ho za odměnu popravil aristokratickým způsobem a údajně pohřbil ve zlatém pásu, který mu kdysi dal na znamení bratrství. Když nemohli být bratry v životě, měli jimi být alespoň po smrti.

Teprve potom, roku 1206, mohl Temüdžin svolat churultaj mongolských kmenů a vyzvat všechny významné rody, aby uznali jeho vedení. Nikdo neodporoval a od té chvíle byl nazýván Čingischán, tedy Velký chán. Čin znamená mongolsky pevný, silný, neotřesitelný. O tom, jakým vládcem byl po zbylých dvacet let svého života, napíšu v některém z příštích článků, budou-li mít čtenáři zájem.

O bitvě polských knížat u Lehnice s mongolskými hordami roku 1241, kam nestihl dorazit český král Václav I., se dočtete v článku Horda Mongolů u Lehnice rozsekala výkvět polských rytířů. Nicméně ta už se odehrála 14 let po Čingischánově smrti.

__________________________________

Další literatura:

Tajná kronika Mongolů, NLN Praha 2011

Weatherford, Jack: Čingischán a utváření moderního světa, BB art Praha 2006