Článek
Mezi českými dějepisci nemá moc dobré jméno. Přičítali mu často ješitnost, přemrštěnou ctižádost i nebývalou úslužnost štaufským císařům. Biskupem se stal roku 1182 a jako hrdý příslušník přemyslovského rodu odmítl plnit roli poslušného knížecího kaplana, jakou ochotně hráli mnozí jeho předchůdci. Vzdělání získal až v daleké Paříži a snad právě odtud si přinesl touhu reformovat církev, aby se stala silnou a pokud možno co nejvíc nezávislou na světských vládcích. Vždyť pražské biskupství do té doby nemohlo bez souhlasu knížete ani volně disponovat s vlastními pozemky.
Jak s tím ovšem souvisí příchylnost k silnému císaři Fridrichu I. Barbarossovi (vládl 1152–1190)? Jednoduše, protože právě s jeho pomocí se Jindřichu Břetislavovi podařilo roku 1187 prosadit, že pražské biskupství získalo zvláštní privilegium, které ho postavilo po bok těm říšským a stalo se tak vlastně nezávislým říšským knížectvím. Bylo by však chybou hledat v tom nějakou snahu obou aktérů rozdělit český stát. Státoprávní formu českého knížectví to nijak nezměnilo, stejně jako jmenování moravského markraběte, ale je pravda, že suverénní moci českých knížat to zasadilo hlubokou ránu.
Boj o Prahu
Jenže si přiznejme, že Přemyslovci prožívali mocenskou krizi právě už od roku 1172, kdy se král Vladislav vzdal vlády ve prospěch svého syna Bedřicha. Bylo jen vinou jejich slabosti, nejednosti a neschopnosti stmelit české velmože, že toho mocný císař občas obratně využíval. Nejvážnější otázka sporu totiž v této době spočívala v tom, kdo má vlastně právo českého knížete nastolit? Císař nebo čeští předáci? Formálně to mělo být tak, že knížete (vždy z řad Přemyslovců!) zvolí elity české země a císař ho potom musí potvrdit. Jenže když některý Přemyslovec jednu z těchto složek poněkud zanedbal, dostal se do vážných problémů. A to se stávalo poměrně často. Řešením mohl být pouze nástup silné osobnosti, jíž se zdál být právě Jindřich Břetislav. Ač sám biskupem, dokázal roku 1193 přesvědčit Barbarossova syna Jindřicha VI. (vládl 1190–1197), že právě on je tím nejlepším kandidátem na vládu. Musel si ji ovšem ještě vydobýt na českých předácích, kteří jako obvykle nebyli moc jednotní. Nastoupil tedy za velmi dramatických okolností.
My se však nyní přeneseme o čtyři roky dále, kdy sebevědomého knížete-biskupa trápila už asi nějakou dobu vážná nemoc, která mu ubírala sil. Ocitl se v zoufalé situaci, kdy na Pražský hrad táhl jeho bývalý přítel a spojenec Přemysl zvaný Otakar a hodlal ho z Prahy vypudit. Jindřich Břetislav měl tehdy v moci jeho bratra Vladislava Jindřicha, kdysi moravského markraběte. Nebyl zatím biskupovým vězněm, po Pražském hradě se pohyboval v podstatě volně, ale pod dozorem a z Prahy se v podstatě nemohl hnout. O událostech v květnu 1197 sice neznáme žádné podrobnosti, ale představme si, že nemocí trápený vládce povolal Vladislava Jindřicha ke svému lůžku, aby mu mohl jasně sdělit své stanovisko.
U lůžka nemocného
Stráže přivedly Vladislava Jindřicha do hradní ložnice, kde kníže stonal: „Pojď blíž, bratranče, neboj se. Ta zatracená nemoc mě tolik zmáhá, že už ti určitě neublížím.“
„Máš pořád dost síly, abys mě nechal třeba popravit, když se ti zachce, Břetislave. Ale jako biskup bys určitě neměl klít, zvlášť když vypadáš, jako bys tvá duše chtěla každou chvíli opustit tělo,“ odtušil s ledovým klidem Vladislav, když pomalým, ale jistým krokem přecházel k biskupovu lůžku.
„Koukám, že břitký jazyk tě neopustil. Ale už se tvým řečem ani nemám sílu zasmát. Popravit tě určitě nenechám, vždyť bych se dopustil smrtelného hříchu,“ při těchto slovech se biskup pousmál, což vypadalo spíš jako bolestivá grimasa. „Ale do sklepení asi časem půjdeš. Jistě pochopíš, že tě nemohu nechat volně pobíhat po hradě, Vladislave… hmm, nebo Jindřichu?“
„Myslím, že mezi sebou můžeme mluvit jenom česky. Naše německé Jindřichy si nechme pro titulování před císařem.“ Bylo to tehdy takovým zvykem významných Přemyslovců, že si nechávali dvě jména – jedno dostali při křtu a nechali se tak oslovovat doma v Čechách, zatímco při cestách do říše používali jméno německé, které vůbec nebylo překladem jména původního. Tak vznikl Přemysl Otakar, Vladislav Jindřich i Jindřich Břetislav.
„Ostatně, kde je teď ten tvůj císař, když Přemysl za chvíli zaklepe na bránu Pražského hradu, Břetislave? Neslíbil, že tě ochrání, když se ti už jednou podařilo Přemysla i mě vyhodit z našich stolců? Pamatuji si dobře, jak jsi před čtyřmi lety ty sám táhl v čele vojska na Prahu právě proti Přemyslovi, když ti císař slavnostně předal českou korouhev. Stal jsi jeho leníkem, vazalem, duchovním sluhou, ale také patolízalem?“
Přízeň předáků
„Kde se v tobě bere ta zášť k nemocnému příbuznému, bratránku? Víš stejně dobře jako já, že císař mi kromě korouhví nedal vůbec nic. Sám jsem si musel tehdy vyjednat podporu českých mužů a víš, proč se mi to podařilo?“ Kníže-biskup se při těch slovech dokonce trochu zvedl na jeden loket a zadíval se Vladislavovi do očí. Ten ovšem jeho pohled vydržel: „Neměli rádi Přemysla a jeho tvrdou drzou a nesmlouvavou vládu. Proto ho většina z nich zradila a odpustila ti dokonce i to, že jsi císařův přisluhovač. Dostat se k vládě je pro Přemyslovce snadné, ale udržet ji, to už je oříšek. To se mému horlivému bratrovi nepodařilo, ale myslíš, že ty jsi teď po čtyřech letech oblíbenější? Opravdu jsi toho udělal tolik pro Čechy, aby sis to zasloužil?“
„No tak jsem dal v poslední době popravit či vyhnat pár zločinců a zrádců. Kníže musí občas jednat tvrdě, ale pořád mám stoupenců dost a dost…“ snažil se Břetislav udržet klid. Jenže Vladislav kontroval: „Jistě, i kněz musí jednat tvrdě. Taková je doba. A zrádce? Vzpomínám si, jak jsme spolu my tři i bojovali proti synům Soběslava. A tys nás potom klidně zavrhl před císařem, aby ti udělil vládu. A nestačilo ti vyhnat Přemysla, přišel jsi i na Moravu, dosadils tam své lidi a mě necháváš už třetí rok tady v Praze pod dohledem. Skoro závidím bratrovi, že se mu podařilo utéct.“
Soupeření mezi syny Soběslava I. (vládl 1125–1140) a Vladislava II. (vládl 1140–1172) probíhalo právě během předchozího čtvrtstoletí. Přemysl Otakar a Vladislav Jindřich patřili k těm druhým a zpočátku bojovali za svého staršího bratra Bedřicha, který se však ukázal jako poměrně neschopný vládce. Po jeho smrti (1189) pomáhal pražský biskup svému bratranci Přemyslovi a ten se díky přímluvě Jindřicha Břetislava dostal roku 1192 na knížecí stolec, zatímco Vladislav Jindřich ovládl Moravu s titulem markrabě. Jenže Přemysl vydržel u vlády pouhý rok.
Kdo zaplatí dluhy
„Kdybyste se oba dva tehdy zachovali podle dohody, nemuselo k tomu vůbec dojít. Proč Přemysl nezaplatil dluh císaři za podporu? Slíbil jsem mu tehdy 600 hřiven stříbra, ale tvůj bratříček odmítl platit. Co jsem měl dělat? Zaplatit to snad ze svého?“ Biskup se při těch slovech tak rozohnil, až se začal dávit kašlem.
„Však bys na to určitě měl, bratranče. Když už sis vyjednal tak výhodné podmínky pro své nezávislé biskupství, z něhož jsi měl nemalé příjmy.“
„Majetek církve nemohu zneužívat k tak nízkým účelům, jako jsou politické úplatky?“
„A podívejme,“ ušklíbl se Vladislav, „že by ti pro jednou taková drobnost vadila? Přemysl prostě ty peníze neměl nazbyt. Situace v zemi byla složitá a rozbouřená.“
„Jistě, proto se musel spojit s Welfy a dalšími německými knížaty, kteří se paktovali proti císaři,“ nedal si kníže nic líbit.„Nemůžeš se divit, že císař musel dosadit někoho… ehm … loajálnějšího, rozumíš?“ Vladislav ledabyle přikývl: „Patolízala, rozumím.“
„Chceš mi vyčítat mé přátelství s císařem Jindřichem? Měl bys pochopit, že proti jeho vůli se nedá v Čechách vládnout. To proto jsem k němu často zajížděl, to proto jsem mu poslal oddíl bojovníků na pomoc jeho tažení do Sicílie, to proto jsem na jeho přání nechal napadnout Míšeňsko!“
„Přání? Podle mých zpráv to byl spíš rozkaz,“ nedal se Vladislav vyvést z míry. „Nechal jsi Čechy krvácet při boji za jeho zájmy.“
Fiktivní portrét Jindřicha Břetislava od Jana Floriana Hammerschmida z roku 1700
Zájmy Čechů
„Byly a jsou to i naše zájmy, to dobře víš. A stejně tak víš, že jsem při svém usednutí na posvátný knížecí stolec měl i podporu většiny Čechů. Neschvalovali bezohlednou a tvrdou vládu tvého bratra. Proto před čtyřmi lety u Zdic, kde mělo dojít k bitvě, většina z nich přešla ke mně a otočila se k Otakarovi zády.“
„Nu, dnes se situace obrátila, Přemysl tu bude co nevidět. Uvidíme, co mu řeknou vznešení muži této země.“
Břetislav se pátravě zahleděl do Vladislavovy tváře, než řekl: „Podle mých zpráv se ho pořád většina bojí. Mají strach, že je bude trestat za starou zradu u Zdic. To ty bys měl šanci, Vladislave! Tobě muži věří a tvou vládu by s radostí přijali!“
„Chceš mě postavit proti mému bratru, kníže? To se ti jen tak nepodaří.“
„Možná by bylo lepší, aby sis na chvíli poseděl v chládku, aby tě náhodou nenapadly nějaké zrádné myšlenky. Ale ne teď, potřebuji si udržet věrnost českých bojovníků. Stráže, odveďte ho a už ho nechci vidět!“ Poslední slova biskup zakřičel ze všech zbývajících sil a poté se zhroutil do kožešin na svém lůžku.
Přemysl skutečně přitáhl k Praze a pokusil se ji dobýt, ale většina předáků ještě jednou zachovala věrnost vládnoucímu knížeti-biskupovi. Na jeho stranu se postavili i Přemyslovci z moravských údělů, které tam právě Jindřich Břetislav dosadil místo Vladislava Jindřicha. Přemysl se musel stáhnout, ale zůstávala otázka, co bude dál. Bylo jasné, že biskup už dlouho nepřežije a pro velmože bylo nevýhodné podporovat slabého už téměř mrtvého muže. Jindřich Břetislav cítil nedůvěru ve svém okolí, a tak nechal Vladislava přece jen raději uvěznit a utekl z Prahy, či spíš se nechal odnést v nosítkách. Prchal do říše, ale dostal se jen do Chebu, kde 15. června 1197 zemřel. Snad ho útrapy těžké cesty v jeho stavu definitivně dorazily.
Dohoda bratrů
To uvolnilo mnoha českým předákům ruce, ale nezahnalo strach z Přemysla. I vytáhli z kobek hradu uvězněného Vladislava Jindřicha a zvolili jej svým knížetem. Ten sice chvíli váhal, ale nakonec zřejmě zhodnotil, že pro stabilitu země je jeho volba momentálně nejlepším řešením. Smrtí Jindřicha Břetislava se uvolnil i pražský biskupský stolec, kam nechal nový kníže zvolit svého kaplana Milíka zvaného Daniel. Pokus o emancipaci české církve tak vzal za své (viz Postupná církevní reforma).
Stalo se to ještě téhož roku v listopadu, když už Vladislav zřejmě věděl o tom, že v Itálii zemřel i císař Jindřich VI., čímž se definitivně ztratil vliv silných císařů na dění v českých zemích. Tentýž měsíc vtáhl do Čech opět Přemysl s vojskem a vytáhl i proti bratrovi. Avšak Vladislav Jindřich tehdy prokázal překvapivě nesobecké státnické uvažování a svému bratrovi vládu přenechal, přestože sám měl údajně silnější vojsko. Asi nechtěl, aby došlo k vzájemnému vyvražďování Čechů, když knížectví mělo konečně šanci na vzestup. Proto se spokojil s návratem na Moravu. Důrazný a v mnoha věcech bezskrupulózní Přemysl Otakar I. pak šanci využil a dobyl pro české vládce definitivně královskou korunu.
O jeho vládě a honbě za královskou korunou se více dozvíte v článku Přemysl I. Otakar upevnil korunu vychytralým přebíháním.
__________________________________
Další literatura:
Žemlička, Josef: Čechy v době knížecí, Praha 1999
Antonín, Robert: České země za posledních Přemyslovců I. (1192–1253), Praha 2012
Žemlička, Josef a kol.: Přemyslovci, budování českého státu, Praha 2009
