Kompaktáta: křehký mír s husitskými kacíři. Zikmund a katolíci k nim byli donuceni

Ztrestejte kacíře! Tak volali církevní preláti na koncilu ve švýcarské Basileji před bitvou u Domažlic (červenec, 1431). Burgundský opat Alexandr sice už tehdy navrhoval, že se má s husity jednat přátelskou cestou, „která bude milejší Bohu a užitečnější lidem“, ale poslouchal ho málokdo. Většina pravověrných katolíků se pevně spoléhala na čtvrtou křížovou výpravu vyslanou do Čech, jejíž vypravení stálo nemálo úsilí a peněz. Byli přesvědčeni, že vzpurní čeští kacíři budou přinuceni k poslušnosti křižáckým mečem. Teprve, když do Basileje dorazila zpráva, že „stateční rytíři“ zbaběle uprchli, sotva zaslechli u Domažlic zpěv písně „Ktož sú boží bojovníci“, ztratily hlasy bojovných „jestřábů“ na síle a začalo se vážně uvažovat o uzavření kompromisního míru.

Poražený vůdce křížové výpravy kardinál Cesarini se chopil iniciativy a sněm nakonec rozhodl, že husité mají být přizváni na koncil k jednání. Nesmíme si ale představovat, že katolíci chtěli nějakým způsobem ospravedlnit či uznat Husovo učení. Tím by se římská církev připravila o veškerou politickou moc, což nepřicházelo v úvahu. Maximálně byli kněží ochotni uvažovat o tom, že by v Čechách povolili výjimku v přijímání pod obojí způsobou. Do jednání se vložil i římský král Zikmund Lucemburský, který po míru v Čechách také toužil, aby si mohl konečně nasadit českou královskou korunu a ujmout se vlády, kterou teoreticky získal už roku 1419.

Hrdé husitské poselstvo v čele s vojevůdcem Prokopem Holým se na jaře roku 1433 blížilo k Basileji. Do všech měst vjíždělo s rozvinutými korouhvemi a s transparentem „Pravda nade vším vítězí.“ V Basileji husité veřejně propagovali čtyři artikuly. Církevní preláti jim vyšli dokonce natolik vstříc, že požádali basilejské konšely, aby ve městě zakázali pouliční prostituci, hazardní hry a jiné nepřístojnosti. Věděli dobře, jak jsou na takové věci husité citliví.

Samotné jednání však nebylo jednoduché, přestože se obě strany snažily vyjít si maximálně vstříc. Už před návštěvou koncilu probíhali předběžné schůzky v Chebu, na nichž bylo dohodnuto, že při o uznání čtyř artikulů, jež byly hlavními husitskými požadavky, má rozsoudit „zákon boží, praxe Kristova, apoštolské a prvotní církve spolu s koncily a učiteli, kteří se v něm pravdivě zakládají“. Autorita Písma (Bible) a zákona božího byla pro husity nade vše.

V Basileji pak mluvili s husity zkušení církevní diplomaté, kteří se snažili kacířům co nejvíce rozvázat jazyk. K tomu sloužilo bohaté jídlo i dobré víno, mnohokrát se soukromě setkal kardinál Cesarini přímo s Prokopem Holým. Ale basilejské disputace nakonec k ničemu nevedly. Koncil byl ochoten uznat jen jeden z artikulů, laické přijímání z kalicha, zatímco ostatní by vážně narušily hierarchickou strukturu katolické církve. Navíc Prokop Holý odmítal přijetí dočasného klidu zbraní a příměří. Zdůvodňoval to svatou válkou, ale věděl dobře, jak silným argumentem je hrozba husitských sudlic a cepů.

Situace v českých zemích nebyla jednoduchá. Už od počátku husitských válek zde existovalo několik názorových proudů a vojenských organizací. Bitvou u Domažlic (1431) získala navrch radikální táborská strana vedená Prokopem Holým. Pražané v čele s budoucím arcibiskupem Janem Rokycanou byli umírněnější a mnohem více nakloněni jednání (o něm více v článku Jan Rokycana, jediný arcibiskup husitů). Jan Rokycana také jako první uvítal pozvání do Basileje a byl roku 1432 v husitském poselstvu za mistry pražské univerzity. Radikální názory hlásali též Sirotci z východních Čech vedení Janem Čapkem ze Sán. Táboři i Sirotci měli za sebou nezdolnou sílu polních vojsk, složených většinou z „obyčejného“ lidu a chudých šlechticů. Umírnění pražští husité však stále více získávali podporu panstva, které cítilo, že dlouhá válka už je příliš vyčerpávající. Přestože na všehusitském sněmu roku 1432 uhájil ještě Prokop Holý svoji pozici a získal vedení poselstva do Basileje, tak už během jednání s koncilem přesvědčili postranními rozhovory katoličtí diplomaté mnohé z husitů o nutnosti míru.

Rozporů v husitském táboře využilo i nové poselstvo koncilu, které do Prahy dorazilo koncem roku 1433. To už probíhalo od léta mohutné obléhání Plzně, při němž Prokop Holý přišel o vedení táborů vedení kvůli neúspěchu jedné „zásobovací“ výpravy v Bavorsku. Vznikla kvůli tomu taková pře, že dostal chudák i židlí do hlavy, pak se urazil a odjel do Prahy. Ani tam však nezabránil vzniku nové koalice, tedy české kališnické šlechty ve spojení s Pražany. Tato část ucítila svoji šanci, domluvila se dokonce s katolíky a vyhlásila mobilizaci proti polním vojskům. Na jejich stranu se přidalo i několik vůdců Sirotků a v květnu 1434 zradil i nový táborský hejtman Přibík z Klenové. Polní vojska v té době stále ještě obléhala katolickou Plzeň, ale musela ustoupit.

Prokop Holý se znovu ujal velení, ale zůstal už bez podpory téměř všech ostatních. Jen sirotčí hejtman Jan Čapek ze Sán byl ještě na jeho straně, takže šlo o spojení obou nejsilnějších polních vojsk „proti všem“. A tenhle pojem známe nejen z názvu propagandistického filmu z padesátých let. Když však došlo 30. května k osudné bitvě u Lipan, utekl nakonec právě Jan Čapek se svojí jízdou, na rozdíl od Prokopa Holého a dalších radikálních vůdců. Není jisté, zda tím přispěl k drtivé porážce polských vojsk, jež odmítala složit zbraně a ustupovat katolickým požadavkům. Tím, že Prokop Holý v bitvě padl, vlastně zůstal „naštěstí“ ušetřen dalšího jednání, které by jeho husitské neústupné srdce, až fanaticky oddané programu čtyř artikulů, zřejmě neuneslo.

U Lipan neprohrálo české husitství. V Basileji se už preláti radovali, jak se husité nakonec porazili sami, ale pravda byla taková, že pouze odřízli svou radikální paži, která začínala být na obtíž. Je těžké posoudit, zda chování spojené koalice Pražanů, umírněných kališnických pánů a katolíků, můžeme označit jako zradu husitských myšlenek nebo reálné zhodnocení situace. Bylo totiž zřejmé, že v Evropě ještě nenastal čas pro šíření reformačních idejí, jaké nastalo po vystoupení Martina Luthera v 16. století. Všude za hranicemi Čech a Moravy se na české husity dívali jako na kacíře, takže jediným reálným vítězstvím mohlo pro ně být uznání statu quo v českém království.

Jednání se táhla další dva roky a velmi aktivně se v nich angažoval císař Zikmund, kterému hrozilo, že zemře dřív, než vytouženou českou korunu získá. Tlačil na koncil v Basileji, jež od začátku vzal pod svoji ochranu, aby se hleděl dohodnout s husity co nejdřív. „U boha živého,“ prohlásil prý k vyslancům koncilu v Brně, „kde je koncil a co vykonal, kromě toho, že se pokusil zlehčit papežovu a císařovu moc? Nedokáže-li dovést do konce věc s Čechy, nezbude po něm nic, stejně jako po kostnickém sboru!“ Tak se v potu diplomatických jednání pomalu rodila Basilejská kompaktáta, aby mohla být slavnostně vyhlášena v Jihlavě 5. července 1436.

Na první pohled byla kompaktáta skutečně výhodná pro obě strany. Koncil uznal existenci kališnické církve a povolil přijímání pod obojí způsobou v Čechách a na Moravě. Zároveň uznal v jisté velmi omezené míře i platnost dalších tří artikulů, ale bylo vidět, že se s tímhle „pořádkem“ nehodlá navždy smířit. Na oplátku měla být definitivně rozpuštěna husitská polní vojska. Případně je Zikmund plánoval využít v boji proti Turkům, ale to se nepodařilo. Táborská vojenská republika dokonce s vlastní církví, přesahující úmluvy v kompaktátech, existovala až do roku 1452, než ji definitivně rozmetal kališnický pán (později král) Jiří z Poděbrad.

Za přijetí svých požadavků se Češi také uvolili přijmout konečně za svého krále Zikmunda Lucemburského, jenž ostatně měl na trůn jako poslední žijící syn Karla IV., zcela legitimní nárok. Zikmund však musel slíbit, že uzná šlechtě i městům všechny územní zisky, které si zabraly během husitských válek, většinou na úkor katolické církve. Když uherský král a římský císař, dosedal ještě téhož roku na trůn, mohli umírnění husité považovat kompaktáta za své vítězství, zatímco pro katolíky znamenala reálný oddech od husitského vojenského ohrožení.

Nevýhody pochybného míru však byly zcela zřejmé. Předně kompaktáta neuznal papež. Ještě v druhé polovině 15. století se uherský král Matyáš Korvín prohlásil za vůdce křížové výpravy proti českým kacířům. Mocenská situace uvnitř českého státu byla napjatá díky existenci mnoha zájmových skupin. Slezsko, jedna z vedlejších zemí koruny české, se k husitům nikdy většinově nepřidalo a v zásadě jimi tamní pánové opovrhovali stejně jako zbytek Evropy. Vlastně ani Morava nebyla tak úplně husitská, byť tam vládlo mnohem více kališnických pánů, ale velká města (Brno, Olomouc, Znojmo, Jihlava) zůstala katolická. Spíše než o opravdový mír, šlo o příměří a čas na oddech. Klid přinesl teprve rok 1448, když se vůdce sjednocených kališnických krajů Jiří z Poděbrad zmocnil Prahy násilím. Od té chvíle úspěšně prosazoval politiku tolerance a soužití všech zájmových skupin a tvrdě zasahoval proti každému, kdo by chtěl rušit mír.

Kališnická víra se však v Čechách udržela po dvě staletí. Až do bitvy na Bílé hoře (1620), kde prohrály české protestantské stavy, zůstaly Čechy zemí dvojího lidu.

__________________________________________________

Literatura:

Šmahel, František: Husitská revoluce 3, Kronika válečných let, Praha 1993

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čornej, Petr: Lipanská křižovatka, Panorama Praha 1992