Konzumace manželství ve středověku. Církev kázala mravnost, ale podporovala plození dětí

Možná znáte emocionálně nabité scény z některých historických filmů či seriálů, v nichž mladí novomanželé musí podstoupit stvrzující sex jen za tenkou plentou, aby všichni příbuzní i oddávající věděli, že manželství bylo zkonzumováno. Takové scény se ve skutečnosti opravdu někdy děly, ale rozhodně to nebylo pravidlem. Spíše šlo o sňatky mocných, kde bylo potřeba zajistit pokračování rodu kvůli dědictví majetku i funkcí. Ale jednalo se o ojedinělé případy, které v tisícileté historii evropského středověku představují spíš jen kapku v moři. O to větším lákadlem jsou pochopitelně pro hollywoodské scénáristy, protože z hlediska moderního člověka představují flagrantní narušení soukromí, takže se nad nimi můžeme řádně pohoršovat.

Můžeme si uvést jeden z takových příkladů, který máme velmi vágně zdokumentovaný v české historii. Kromě samotného narušení soukromí se v něm jednalo dokonce o dětský sex, takže je skutečně pochybné, zda ho kronikář Otakar Štýrský popsal tak, jak se skutečně udál. Šlo o dětskou svatbu v Jihlavě sedmiletého krále Václava II. roku 1278 po pádu jeho otce Přemysla Otakara II. na Moravském poli se stejně starou Gutou Habsburskou. Kronikář uváděl mnohé podrobnosti o tom, jak byl kdo oděn, jaké se udály rytířské hry a nevynechal právě ani soulož oddávaných. Nicméně vzhledem k věku obou novomanželů se takový akt těžko mohl vydařit. Pokud bychom uvažovali, že k něčemu takovému skutečně došlo, pak zřejmě mělo jít o symbolické spojení obou rodů, takže spíše o jakési inscenované divadlo, kde děti sehrály úlohu najatých herců.

S podobným průběhem tohoto obřadu bychom tedy mohli počítat i v mnoha dalších případech. Šlo více o jakési symbolické zpečetění nového spojení než o skutečný pohlavní akt, byť se nedá vyloučit, že třeba v horkokrevnější Itálii mohlo i k tomu někdy dojít. Je pravda, že z hlediska mnoha právních předpisů bylo manželství považováno za platné až ve chvíli, kdy došlo ke zmíněné konzumaci, jak se říkalo prvnímu manželskému pohlavnímu styku. Ale to obvykle stačilo udělat v soukromí o svatební noci, což je rituál, který vlastně známe dodnes. Maximálně se tehdy kontrolovalo prostěradlo, jestli jsou na něm stopy panenské krve, případně mužského semene.

Konzumace byla pozůstatkem z původního kmenového práva, kdy oba snoubenci museli dokázat, že jsou schopni spolu sexuálně žít a tím i plodit potomky. Až v křesťanských dobách se pak občas kontrolovalo panenství, které měl právo porušit teprve novomanžel. Je pravda, že církev kladla na tento požadavek u žen mimořádný důraz, hlavně kvůli možným pochybnostem o otcovství dětí. Naopak u mužů se zdrženlivost v předmanželském styku vyžadovala spíše formálně a nijak zvlášť se po ní nepátralo – a to nejen kvůli tomu, že nešla nijak fyzicky prokázat. U mužů se zkrátka pohlavní aktivita mimo manželství tak nějak tolerovala (více viz Cizoložnice dostávaly ve středověku těžké tresty).

Jakkoliv středověká společnost (a církev především) navenek odsuzovala veškeré tělesné nemravnosti, tak obecně panovala shoda na tom, že manželství se uzavírá především kvůli zajištění potomstva, což bez sexu jaksi nešlo.

Je pravda, že mnozí učení duchovní otcové se snažili o to, aby sex byl opravdu omezený jen a výhradně na plodící rituál. Jakékoliv potěšení bylo podle nich hříšné a přísně ho zavrhovali. Na tyto spisy dnes odkazují ti, kteří chtějí ukázat, jak hrozné utrpení proti přírodě čekalo na lidi po celý středověk.

Psali je totiž samotáři s negativním vztahem k ženám ovlivněným učením raných křesťanských filozofů typu sv. Augustina. Navíc někteří věřili, že církev má od Boha určený úkol kontrolovat i ložnice svých věřících, aby zamezila zbytečným tělesným hříchům. Jenže církev složitě kontrolovala i manželství a do ložnic určitě neměla přístup.

Proto je dost problematické brát zcela vážně nařízení, podle nichž se sex zakazoval nejen o nedělích, ale i mnoha dalších církevních svátcích, takže z toho vyšla zhruba polovina dní během roku. Stejně tak se přikazovala jediná povolená misionářská poloha, jinak prý i manželé při pohlavním styku hřešili. Je pravda, že mnozí faráři tato nařízení kázali svým ovečkám při neděleních bohoslužbách, ale nikdy nešlo o formu trestně vymahatelného zákona. To by ostatně šlo těžko realizovat bez toho, že by měl kněz přístup přímo do ložnice při manželském styku. A taková představa byla pochopitelně nesmyslná a směšná už ve středověku. Církev hrozila něčím mnohem tíživějším – božím zatracením a dokonce tím, že Bůh hříšně zplozené děti potrestá na zdraví. To samozřejmě na spoustu věřících fungovalo, ale na druhou stranu mnozí další „hříšníci“ to v klidu házeli za hlavu, jako se běžně dopouštěli drobných hříšků a věřili, že jim to Bůh odpustí.

Jenže zdaleka ne všichni učenci museli být frustrovaní misogyni trpící nedostatkem uspokojení svých tělesných potřeb, z čehož vinili všechny ty hříšné ženy, které toužily jen po rozkoši a chtěly svést dobré duše na scestí. Mnozí kněží uvažovali poměrně racionálně, ne jako zamindrákovaní mravokárci, takže si dobře uvědomovali přirozenost lidských potřeb a snažili se je pouze usměrnit do správných kolejí. Dokonce i slavný křesťanský filozof Tomáš Akvinský přijal Aristotelovu představu rozkoše jako pozitivní hodnoty. I dominikánský teolog Albert Veliký obhajoval potěšení z manželského sexu jako prospěšné pro lidské zdraví. A mnozí další kněží se k nim přidávali s tím, že dostatek pohlavního styku v manželství zmenšuje touhu po nevěře a cizoložství.

Proto oproti proklamované zdrženlivosti vzniklo sousloví „manželská povinnost“, které je zakotvené v několika středověkých zákonících. Vyjadřuje se tím povinná ochota ženy i muže poskytnout partnerovi své tělo k sexuálním rozkoším. Primárně šlo pochopitelně o zplození dětí, ale postupem času ke konci středověku zákonodárci pamatovali i na duševní a tělesné zdraví poddaných. Samozřejmě se udává různá frekvence pohlavního styku, ale nejčastěji se doporučovalo zhruba jednou týdně. To rozhodně napovídá, že středověk zdaleka nebyl tak sexuálně zdrženlivý, jak to „romanticky“ naznačovalo zejména bigotní 19. století, které se svojí upjatostí ke středověkým hodnotám často hlásilo.

Dalším argumentem k omezenému vlivu církve je fakt, že ani samo oddávaní knězem nebylo od začátku středověku samozřejmostí ani poté, co společnost tak nějak všeobecně přijala křesťanství. Staré kmenové právo vyžadovalo při sňatku především souhlas obou manželů, případně souhlas jejich rodin, ale ani to nebylo vždy nutné. Je jasné, že se zvyšujícím vlivem katolického Říma postupně učení otcové vyžadovali, aby se sňatek odehrál takzvaně před tváří Boží, takže měl být přítomen kněz. Tímto způsobem si chtěli uchovat právě kontrolu nad mravností a počestností svých oveček. Jenže tento obřad, který dnešní věřící považují za zcela samozřejmý a nezbytný, se v evropské společnosti více rozšířil až po roce 1000, tedy v dobách vrcholného a pozdního středověku. A vlastně ani tehdy nebyl úplně vymahatelný. Pokud se oba manželé oddali vzájemným slibem v soukromí (a třeba manželství hned poslušně zkonzumovali) a teprve následně to ohlásili příslušným církevním úřadům, tak se často stávalo, že církev tyto tajné sňatky uznala, byť samozřejmě nerada.

Je ovšem poměrně logické, že učení kněží chtěli zamezit nerozumným unáhleným rozhodnutím mladých dychtivých milenců, protože měli zájem, aby manželství vydrželo, takže by se mělo uzavírat po zralé úvaze. Tomu mělo napomoct zavedení ohlášek během bohoslužeb před svatbou. Vše mělo být kontrolované a plánované. Navíc je třeba si uvědomit, že ve středověku se počítala dospělost u chlapců od 14 let a u dívek dokonce od 12 let. Takže je jasné, že pokud se milenci v tomhle věku spontánně rozhodli pro tajnou svatbu, mohlo to nést nečekané následky, jež mohly v budoucnu způsobit mnoho nepříjemností.

Pokud se chtěla církev dostat ke konkrétním případům porušení jejich nařízení, vlastně jim nezbývalo nic jiného, než spoléhat na případná udání, případně stížnosti jednoho ze zhrzených manželů poté, co se vzájemný vztah pokazil. Jenže udání se těžko prokazují, pokud se styk zakázaným způsobem či v zakázané dny neodehrál v nějaké společné místnosti. To sice bylo v chudých středověkých domech s jednou místností dost možné, ale případný „prudný“ stěžovatel tím stejně nic nezískal kromě zatracení duše obviněných, protože tam chyběla ona právní vymahatelnost. A stížnosti jednoho ze zhrzených manželů zase poněkud postrádají na síle, protože by musel prokázat, že hříšný způsob sexu na něm jeho manžel či manželka vymohl/a nějakým násilím, zatímco on sám to odmítal. K takovým obžalobám možná někdy docházelo, ale opět vzhledem k chybějícím trestům byly spíše úsměvné než nějak zvlášť hrozivé.

___________________________________

Literatura:

Otis-Cour, Leah: Rozkoš a láska, Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha Vyšehrad 2002

Listerová, Kate: Podivuhodná historie sexu, Paseka Praha 2022

Nodl, Martin: Středověk v nás, Argo 2015

Jan, Libor: O králích, nevěstkách a prostém lidu aneb Sex ve středověku, in: Sborník k výstavě 100 000 let sexu, Brno 2009