Cizoložnice dostávaly ve středověku těžké tresty. Za hřích nevěry trpěly více ženy

Ani v moderní době není nevěra nijak zvlášť vyzdvihována, či snad dokonce chválena, alespoň v obecném chápání. V praktickém životě jsme si zvykli ledacos tolerovat, ať už kvůli tomu, že mnozí lidé odlišují lásku tělesnou a citovou (tak trochu po vzoru antického Říma), takže si ve vztahu dopřávají sexuální volnost, jiní s pochopením přikyvují kamarádům, kteří potřebují tímto způsobem uniknout z toxického vztahu, který nedokážou ukončit. Běžně se pak šíří narativy, že po několika letech monogamního vztahu si partneři navzájem přestanou vyhovovat (či stačit), takže logicky vyhledávají „bokovky“, přestože jinak žijí v relativně spokojeném manželství. Netřeba připomínat, že středověká společnost chápala nevěru výrazně jinak, velmi odlišovala nevěru ženskou od mužské a v některých případech ji trestala i nejtěžšími tresty. Kupodivu za to nemůže až tolik moralizující katolická církev, jako staré germánské či římské právo. Přesto je až s podivem, že v některých aspektech a v jistých případech se okolí stavělo k cizoložníkům s podobným pochopením jako v dnešní době.

Důvod, proč byly ženy už od dob nejstarších civilizací či kmenových společenství kvůli nevěře mnohem více stíhané než muži, je poměrně zjevný. Jednak se vesměs jednalo o patriarchální společnosti, kde byli muži od počátku vnímaní jako vládci s mnohem větším rozsahem privilegií, ale zejména šlo o to, že nevěra vdaných žen zpochybňovala legitimitu potomků. Zatímco muž mohl „rozsévat své sémě“ v podstatě libovolně a zplodit nějaké množství bastardů, nevěrná žena v případě otěhotnění mohla zanést „kukaččí“ mládě do rodinného hnízda. A to bylo vnímáno jako velký problém, zejména u mocných rodů, kde děti dědily nejen majetek, ale také třeba nějaké funkce, vliv a moc. Naopak bastardi měli specifické postavení a ve středověku to v mnoha prostředích vůbec nebylo pejorativní slovo. Jejich nelegitimní původ zjevný a nemohli konkurovat legálním potomkům, i když se k nim otec třeba později přihlásil.

To byl důvod, proč třeba v germánské či římské společnosti (podobně to bylo i u Slovanů) se mohla dopustit cizoložství pouze žena a její případný spoluviník, zatímco muž souložící s neprovdanou konkubínou vlastně nic moc hrozného nespáchal. Do toho ovšem vstoupila církev, která zejména od dob sv. Augustina (354–430) kladla velký důraz na manželskou věrnost, jež měla být vzájemná. Jako trest ukládala zpočátku zejména pokání muže i ženy, jenže se tím střetla se světskou společností, která žádala pro cizoložnice trest smrti nebo alespoň zmrzačení, zatímco mužskou nevěru víceméně přehlížela. V pojímání světských soudů se cizoložství (samozřejmě ženské) například v Katalánsku či v Languedocu od 10. do 12. století zařadilo mezi tři nejtěžší hříchy vedle žhářství a vraždy.

Je pozoruhodné, že křesťanští kněží naopak od počátku sice manželskou věrnost kladli vrchol svých morálních kázání, ale kanonické právo při trestání zdaleka nepožadovalo tak přísné tresty. Ve vrcholném středověku, kdy se postupně zlepšovala hospodářská situace, sice některá západoevropská města přistupovala ve svých zákonících k cizoložství rovnostářsky (tedy stejně pro muže i ženy), ale je zajímavé, že se jednalo vesměs o sídla v církevní správě – například Lezat či Pamiers, kde vládli opati místních klášterů, nebo Manosque, kde byl místním pánem velmistr řádu johanitů.

Z českých poměrů známe případ svatého Vojtěcha, který se z pozice pražského biskupa zastal cizoložnice, čímž zřejmě způsobil krevní mstu některého z mocných velmožských rodů (možná Vršovců), jež vedla až k vyvraždění velké části jeho příbuzných Slavníkovců roku 995 na Libici (více o tom v článku Masakr na Libici kvůli cizoložnici).

Nutno poznamenat, že společnost bohužel často přistupovala k jednotlivým případům podle svých starých zvyků, i když zmiňované městské zákoníky uváděly něco jiného. Například v onom johanitském městě Manosque bylo výslovně uvedeno, že cizoložství je završeno „pokud muž má manželku, nebo pokud žena má manžela“, ale když byl souzen případ nevěry z roku 1306, kdy byli při činu přichyceni ženatý muž s vdanou ženou, tak obvinění a soudnímu procesu čelila pouze žena. Provinivší se muž za ni musel pouze zaplatit kauci.

K podobným případům se přistupovalo rozdílně na různých místech Evropy, a to i v rámci vrcholného středověku. Například v Kastilii zvyková práva dokonce přímo přiznávala muži možnost beztrestně zabít svou ženu i jejího milence, pokud je přistihl přímo při aktu. Nicméně ve většině Evropy už třeba ve 13. století hrdelní trest jako výsledek soudního procesu už za cizoložství nehrozil. Případ z 11. století hraběte Fulquese Nerra z Anjou, který nechal svou nevěrnou manželku upálit, tak byl spíše výjimečný a postupem času se používal stále méně.

S postupujícím časem ke konci středověku postupně městské úřady čím dál více upouštěly od hrdelních či mrzačících trestů za cizoložství a nahrazovaly je například takzvanou „uličkou hanby“, která se poprvé objevila v katalánském Oloronu roku 1080, ale nejvíce se rozšířila v jižní Francii, kde se s oblibou používala až do 16. století. Při tomto potupném trestu měli hříšníci běhat po městě nazí nebo jen spoře odění a výrazně označení jako cizoložníci, takže si po nich měšťané mohli hodit třeba shnilým ovocem či vajíčkem.

Je třeba dodat, že tato veřejné zostouzení nebylo spoustě vážených měšťanů příjemné, takže se zavedla možnost vykoupení peněžitým trestem. To logicky vedlo k tomu, že potupné „běhání“ po městě čekalo pouze chudé a často jím byla postižena pouze žena, zatímco její movitý milenec se z trestu vykoupil. Takové veřejné ponížení kolikrát nebylo pochuti ani postiženému manželovi, který nechtěl být obecně vnímán jako „paroháč“, takže často raději své ženě oficiálně odpustil, pokud se kála a slíbila, že už to neudělá.

Obecně církevní soudy v pozdějším středověku se snažily vést rozhádané a pokořené manžele ke vzájemnému smíření a dohodě. Nebylo to samozřejmě vždycky možné, ale duchovní dávali přednost odpuštění, pokání a pokračování manželského svazku před nějakým i drastickými tresty.

Jedním z možných trestů za cizoložství mohlo být i zapuzení nevěrné manželky. To sice znamenalo, že ztrácí nárok na majetek svého manželka, ale přiznejme si, že pro mnoho žen to vlastně představovalo způsob, jak utéct z pasti nepříjemného svazku, protože běžný rozvod nebyl ve středověku možný. Tak se stalo, že třeba v případu souzeném biskupským soudem v Paříži byla žena „odsouzená“ k tomu, že se zrušilo manželství s jejím impotentním manželem, ale pod podmínkou, že se žena vdá za toho, s nímž se cizoložství dopustila. Tím vlastně získala za svůj hřích nečekanou výhodu.

Církev někdy uznávala mužskou impotenci za „důvod k cizoložství“ pro ženu, takže takové případy pak posuzovala mírněji. Nicméně postupně páni kněží zjišťovali, že by této „kličky“ chtělo využít stále více žen, a tak si jednak impotenci ověřovali a postupem času se zapuzení jako jeden z trestu používalo čím dál tím méně.

Ve svazcích, které nebyly úplně rozvrácené, ale spíše se jednalo o ojedinělý „úlet“ (jak bychom řekli dnes), dávali často manželé přednost tomu, že projednali svůj případ v tichosti a nechali si zaplatit diskrétní pokutu, aby se o jejich problémech nevědělo na veřejnosti.

Nakonec si můžeme uvést známé příklady z českých královských dvorů, kde se nevěra často tolerovala. Obecně je třeba říct, že u šlechticů a speciálně u panovníků v celé Evropě se vlastně s mužskou nevěrou tak nějak počítalo a byla vlastně veřejným tajemstvím. Způsobovala to samozřejmě politika domlouvaných svazků, které se uzavíraly za účelem politických spojenectví a samotný ženich či nevěsta měli jen malý vliv na to, koho si vezmou. I v případech, kdy král či kníže domlouval sňatek sám sobě, tedy nikoliv třeba svému synovi, hrály primární roli politické zájmy, nikoliv osobní sympatie.

Samozřejmě se často dbalo na to, aby manželé byli k sobě v přiměřeném věku, nebo alespoň žena, aby byla mladá a potenciálně plodná, protože i starší muž mohl snadněji zplodit následníka, zatímco porod u starší ženy byl nepravděpodobný, případně nebezpečný. Výjimkou byl v tomto případě známý sňatek budoucího krále Přemysla Otakara II., který si roku 1251 bral ve věku necelých dvaceti let za manželku Markétu Babenberskou, jíž bylo už 47 let. Vyženil s ní dědictví rakouských zemí, které v takovém případě bylo důležitější než plodnost. Přemysl ji pochopitelně z neplodnosti obvinil, Markéta se však bránila a dle pověsti mu měla doporučit nějakou svoji dvorní dámu, aby se ukázalo, zda je vlastně plodný Přemysl. Dáma se jmenovala Anežka Palceřík, měla mít vlasy nezvykle nakrátko ostříhané. Král s ní zplodil několik bastardů, čímž se jeho plodnost potvrdila. Tak mohl Přemysl po vítězné bitvě u Kressenbrunnu roku 1260 svou ženu Markétu zapudit a vzít si místo ní mladou uherskou princeznu Kunhutu.

Několik bastardů zplodil i Přemyslův syn Václav II. Nejznámější z nich Jan Volek se pak stal pražským biskupem. O záletech prvního Lucemburka na českém trůně, krále Jana, by se jistě dal napsat celý román a věrnost nedokázal udržet ani jeho syn a otec vlasti Karel IV. O jeho eskapádách za mlada se dočtete v článku Rytířská dobrodružství mladého Otce vlasti, zatímco ve starším věku se snažil dávat najevo svou zbožnost a své případné zálety dovedně skrýval. Proto až moderní historici zjistili, že ještě kolem roku 1365, tedy v téměř 50 letech, zplodil v levobočka při jedné ze svých cest do Francie.

Karlův syn Václav IV. měl velkou zálibu v nadměrném pití vína, ale ani společností žen nepohrdal. Vyprávěly se pověsti o jeho návštěvách pražských lazebnic inkognito a v takzvané Bibli Václava IV. je mnoho lazebnic zobrazených. Naopak jeho bratr Zikmund odpustil nevěru své druhé ženě Barboře, což byla na poměry středověku skutečně nevídaná velkorysost. Dá se říct, že se tím ukázala pověstná pragmatičnost posledního Lucemburka, jenž se nehodlal nimrat v případech, z nichž nemohl mít žádný prospěch.

Nicméně vydržované milenky, zvané dle dobového zvyku konkubíny, se nevyskytovaly pouze u korunovaných hlav či šlechticů. Je známo, že postupem času si jistou domácí konkubínu udržovala i řada kněžích, jimž nebylo dovoleno manželství kvůli nařízenému celibátu (zhruba od 11. století dále). A popravdě řečeno, v praxi procházely vydržované konkubíny i zámožným měšťanům a vlastně i docela obyčejným lidem, pokud se s tím nevystavovali příliš veřejně. A to se samozřejmě nezmiňujeme o návštěvách hampejzů, tedy nevěstinců, případně lázní či hostinců s podobnými službami (nich více v článku Sex ve středověkém nevěstinci).

Dalo by se to nazvat pokrytectvím středověkých lidí pozdního středověku, ale ve skutečnosti šlo o jakousi toleranci přirozenosti. Pokud lidé věděli, že určitá osoba i třeba ženského pohlaví je v manželství nešťastná, většinou jí tolerovali trochu „lásky“, která mohla vést k osobnímu štěstí. Jen se s ní nesmělo příliš vycházet na veřejnost a nesměl se projevit nečekaný následek v podobě těhotenství, protože tam hrozily přísné postihy a veřejná hanba. Oficiálně se pozdně středověká společnost nikdy nepřiblížila tolerované dekadenci antického Říma, ale v soukromých prostorách se odehrávaly kdejaké scény, nad nimiž většina lidí přimhouřila oko.

Nicméně milenci si museli dávat pozor, aby tím nenarušili zájmy někoho mocného. V případě politických či vlivových třenic se snadno mohl dostat do potíží i nevěrný manžel, jemuž by jindy byl zálet v pohodě tolerován, když se to hodilo mocnému vládci či vlivnému patricijovi.

___________________________________

Literatura:

Otis-Cour, Leah: Rozkoš a láska, Dějiny partnerských vztahů ve středověku, Praha Vyšehrad 2002

Listerová, Kate: Podivuhodná historie sexu, Paseka Praha 2022

Nodl, Martin: Středověk v nás, Argo 2015

Jan, Libor: O králích, nevěstkách a prostém lidu aneb Sex ve středověku, in: Sborník k výstavě 100 000 let sexu, Brno 2009