L. Radouit de Souches: Francouz zachránil Brno i Vídeň před švédskou soldateskou

Když u nás na konci třicetileté války krutě řádila soldateska protestantských Švédů, už v nich málokdo viděl zachránce víry, přestože tato válka původně začala povstáním českých protestantů proti Habsburkům. V dlouhotrvajících bojích se mezi císařovými vojáky vyznamenal muž, jenž v katolickém táboře zdánlivě neměl co dělat. Protestant z dalekého La Rochelle se řízením osudu stal jedním z hrdinů posledních let války. Ačkoliv jeho významný vstup do dějin můžeme spojit až s obranou Brna roku 1645, vojenské zkušenosti získával už dlouho předtím v různých koutech Evropy.

Začalo to zřejmě už v jeho rodném La Rochelle, přístavním městě jižní Francie, které roku 1627 oblehlo královské vojsko na rozkaz slavného kardinála Richelieua, protože se jednalo o jednu z důležitých pevností hugenotů – tedy francouzských protestantů. Z hugenotské rodiny pocházel i Louis Raduit de Souches (čti lui radvit de suš), kterému bylo tehdy asi 19 let, takže můžeme předpokládat, že se obrany La Rochelle jakožto aktivní mladík zúčastnil, ač o tom žádné záznamy nemáme. Nicméně kardinál Richelieu nakonec přístav po dlouhém obležení dobyl a spousta hugenotů ze strachu před pronásledováním uprchla.

Mezi nimi byl i de Souches, který si to zamířil do protestantského Švédska, kde ho rádi přijali do armády. Ve vojsku svých budoucích protivníků se mladý Francouz naučil řádně vojenskému řemeslu. Pravděpodobně se zúčastnil roku 1634 bitvy u Nördlingenu, kde Švédové poprvé drtivě prohráli. Ale první spolehlivé zprávy o Raduitovi máme až o rok později, kdy se stal hejtmanem mnohonárodnostního pluku.

K rychlému kariérnímu postupu mu pomohla vzdělanost a četba knih, v čemž mu dala zřejmě dobrý základ hugenotská výchova. Díky tomu bez problémů získával vlivné přátele na důležitých místech. Jenže záhy se projevily i jeho negativní vlastnosti, které ho v armádě často brzdily. Souches byl velmi prchlivý, hádavý a často odmítal uznat názor nadřízených. Snad kvůli svému vzdělání se totiž stal domýšlivým a býval přesvědčený o své neomylnosti.

Už následujícího roku po získání hejtmanské hodnosti, tedy 1636, se zúčastnil obléhání města Stargardu, při němž zásadně nesouhlasil s postupem obléhacích pracích, jak ho nařídili vyšší důstojníci. Rozezlil se dokonce natolik, že namísto podrobení se rozkazům raději odešel z armády a vrátil se zpět do Francie. To už ho opustily mladistvé ideály a soustředil se více na vlastní prospěch než na náboženské přesvědčení. Neměl tedy problém vstoupit do královské převážně katolické armády, kde měl velké slovo Richelieu. Nicméně Louis Raduit se tam nedokázal uplatnit, a tak zklamaně opět odešel, aby se roku 1639 dostal znovu do švédské armády.

A tam mu kupodivu odpustili jeho předchozí selhání, opuštění jednotky i hádavost. Zřejmě viděli ve vzdělaném dravém důstojníkovi příslib do budoucna, a tak ho zrovna ještě tentýž rok jmenovali plukovníkem. Dostal na starosti dragounský pluk, s nímž odjel do Slezska, kde se seznámil s jedním z vrchních velitelů – Karlem Gustavem Wrangelem. Tam vydržel bez větších problémů téměř dva roky – zřejmě byl s Wrangelovým velením spokojen.

Jenže roku 1641 zemřel vrchní švédský generál Banér a Souchesův dragounský pluk se dostal do sboru generálmajora Torstena Stahlhansena, s nímž prchlivý Francouz nedokázal vyjít. Několikrát ho otevřeně kritizoval, což mělo logický důsledek – Stahlhansen nechal Raduita bez milosti uvěznit a chystal válečný soud, který se měl konat v klášteře Leubus. Jenže hugenot nebyl hloupý a na rozsudek nečekal. Moc dobře pochopil, že z téhle šlamastyky už se nevykroutí a v červnu 1642 se mu podařilo utéct.

Vydal se do Vídně, kde zkusil štěstí u císařova dvora. Už mu bylo zjevně úplně jedno, jestli bude bojovat v armádě protestantů či katolíků. Cítil se profesionálním vojákem a chtěl své zkušenosti uplatnit tam, kde je nejvíc ocení.

A osud mu zde přál. Setkal se s vrchním velitelem habsburských vojsk, císařovým bratrem arcivévodou Leopoldem Vilémem, kterého svým vzděláním a životním příběhem zjevně zaujal. Arcivévodu zřejmě napadlo, že se Raduitovy znalosti o hlavním habsburském protivníkovi budou hodit a jmenoval ho v říjnu 1642 plukovníkem. Hugenot opět dostal na starosti pluk dragounů, jen tentokrát pod jiným praporem.

Jenže ani tentokrát neměl štěstí být součástí vítězné armády, protože už o měsíc později arcivévoda Vilém v čele císařských vojsk utrpěl zlou porážku u Lipska (2. listopadu 1642), díky níž se otevřela švédským vojskům cesta do Čech. A Souches byl u toho. Habsburkové nedokázali dát dohromady natolik silnou armádu, aby je dokázala zadržet, a tak se rozhodli pro nečekanou protiakci. Generálmajor Krakow dostal za úkol napadnout se 4 tisíci mužů švédské pozice v Pomořansku (u Baltského moře). Císařské velení doufalo, že útok do týla odvede pozornost Švédů jinam a budou se muset z Čech stáhnout. Součástí této výpravy byl i pluk Raduita de Souchese.

Bohužel ani tentokrát se úspěch nedostavil, naopak celá akce skončila fiaskem. Z vytyčených cílů nedokázala prakticky nic a zpět do Vídně se vrátilo v listopadu 1643 jen asi 1 200 mužů – tedy necelá třetina. Co se stalo? Šetření ukázalo, že byl problém s morálkou uvnitř vojska. Důstojníci odmítali plnit rozkazy a otevřeně se postavili proti veliteli Krakowovi. Že to zní povědomě? Ano, do rebelie byl pochopitelně zapleten i horkokrevný Raduit de Souches. Tentokrát už se vojenskému soudu vyhnout nemohl, ale podařilo se mu tam obhájit svou nevinu. Armáda mu sice odebrala dragounský pluk, ale ponechala mu plukovnickou hodnost.

A tak si Raduit naverboval nový pluk a zamířil k Olomouci, kterou zrovna okupoval s císařským vojskem Ladislav z Valdštejna. Jedno ze dvou nejvýznamnějších moravských měst (vedle Brna) padlo Švédům do rukou už roku 1642 a od té doby ho okupovali. Ladislav z Valdštejna chtěl využít nepřítomnosti hlavní švédské armády a v červnu 1644 získat město zpět. Do jeho armády se tedy zařadil i Raduit de Souches se svým novým plukem a poprvé se zde proslavil, byť ani tady se s úspěchem nepotkal.

Po několikaměsíčním nicneřešícím obléhání se konečně naskytla šance, jak pevné město dobýt. Jednomu z místních mnichů se podařilo císařským donést zprávu o podzemních chodbách, zřejmě kanálech, jimiž se mohli dostat do budovy děkanství. Touto cestou dovnitř prolezlo 600 mužů, z nichž čtyřem stovkám velel Raduit de Souches. Zároveň zvenku probíhal útok na jinou část hradeb, jímž chtěl Valdštejn odlákat pozornost. Raduitova skupina se pak měla zevnitř dostat k branám a otevřít je obléhatelům.

Jenže akce se bohužel nějakým způsobem prozradila a Švédové se o ní dozvěděli. Stačilo jim počkat u děkanství a v pravou chvíli ho zapálit. Proslýchalo se, že prý se Souches a další důstojníci zdrželi v děkanských sklepích u vína, takže Švédi měli čas zakročit. Ale spíš to vypadá, že byli informovaní a nachystaní od počátku. Většina z 600 císařských vojáků tam tehdy uhořela, nebo je zneškodnili Švédové, ale Raduitovi se podařilo uniknout. Sám vzpomínal, že se vrátil kanály zpátky, ale kolovala i verze, že se mu podařilo zachránit odvážným skokem z městských hradeb do příkopu. A do ležení pak doběhl skrz palbu švédských mušketýrů.

Možná si tím udělal u dvora dobré jméno, možná se mu chtěli naopak za zkaženou akci pomstít, ale každopádně byl nedlouho poté, 15. března 1645, jmenován vojenským velitelem Brna, které zůstalo jako jediná zásadní překážka před Vídní. Ostatní významné pevnosti už Švédi obsadili a když se roku 1645 švédský generál Lenart Torstenson rozhodl dobýt císařovo sídelní město, potřeboval předtím překonat právě jen tuto poslední „drobnost“. Ovládnutím Brna by se stal prakticky neomezeným pánem jižní Moravy a mohl by odtud při obléhání Vídně čerpat zásoby a posily.

Už 6. března zvítězili Švédové drtivě nad habsburskou armádou v bitvě u Jankova a obležení Vídně se stalo jen otázkou času. Kdyby Torstenson nečekal na svého uherského spojence Jiřího Rákocziho, mohl se tam už na jaře dostat. Takhle ovšem právě vyčerpal velkou část zásob, které hodlal doplnit právě v Brně. Očekával velmi jednoduchou akci. Vždyť město bránilo jen asi 1 475 mužů, z nichž bylo jen 426 profesionálních vojáků. Zbytek zahrnoval měšťany a studenty. Sám Torstenson měl k dispozici 28 000 mužů, s nimiž přitáhl k Brnu 3. až 4. května 1645.

To znamená, že Souches měl na přípravu k obraně zhruba 6 až 7 týdnů. Za tu dobu nechal opravit hradby a zbořit všechny budovy na předměstí, které mohly Švédům sloužit jako úkryt. Přikázal svézt všechny zásoby ze širokého okolí pod ochranu hradeb, nařídil vybudovat krytou cestu mezi městem a pevností Špilberkem na přilehlém kopci.

Každopádně bylo jasné, že Francouz má velení pevně v rukou a dokázal si získat důvěru obránců. Torstenson začal obléhání standardně dle tehdejších zvyků. Nechal uzavřít všechny přístupové cesty a jeho muži se jali kopat zákopy, v nichž se mohla skrýt pěchota, a hlavně opevněná postavení pro děla. Takzvané přibližovací zákopy pak obléhatelé neustále posouvali směrem k městu, když se jim podařilo obsadit nějaké místo blíže k hradbám.

Zásadní díl obléhacích prací však probíhal pod zemí. Útočníci kopali chodby, jimiž se chtěli dostat pod městské hradby a ve finále je vyhodit do povětří střelným prachem, čímž by výrazně narušili statiku. Jak mohli reagovat obránci? Kromě ostřelování útočníků z hradeb, které museli mírnit kvůli omezeným zásobám střelného prachu, podnikali výpady do švédských táborů, kde často zastihli nepřátele nepřipravené. Raduit navíc nechal kopat „protipodkopy“, jimiž se Brňané snažili dostat do švédských chodeb a odpálit je dřív, než mohli způsobit nějakou škodu pod hradbami.

Už 13. května Švédové zaútočili na novou baštu na jihozápadě Špilberku a vyhodili ji částečně do povětří, ale Brňané rázným protiútokem spoustu obléhatelů pobili a zničili prkenné příkopy i opevnění. O den později zaútočili Švédové na Petrov, ale ani tady neuspěli.

I nadále se Švédové zaměřovali hlavně na Špilberk a snažili se zničit krytou cestu mezi ním a Brnem, kterou tam nechal Souches vybudovat. Koncem května přitom způsobili rozsáhlý požár na hradě, ale obráncům se ho podařilo uhasit. Švédům se podařilo dokonce i prolomit stěny rohové bašty Špilberku a snažili se tudy protlačit dovnitř, ale hrdinný odpor obránců je zadržel.

Když vydrželi obránci první nápor, převzali iniciativu a provedli sérii výpadů. Raduit de Souches na ně původně posílal pouze profesionální vojáky, ale záhy se ukázalo, že dostatek bojechtivých mužů najde i mezi civilisty, hlavně mezi tovaryši a studenty z jezuitské koleje. Mezi dobrovolníky se hlásili také chlapci staří 12 či dokonce 10 let.

Sám de Souches si svou statečností s nikým nezadal a několikrát stanul na nejohroženějších úsecích hradeb. Při výpadu na švédské zákopy u Židovské brány málem zahynul, když mu kulka prostřelila límec, výstřel mu sežehl vlasy a srazil klobouk.

Velkou vzpruhou byly pro obránce dva oddíly císařského jezdectva, které do Brna vnikly koncem června navzdory švédskému obklíčení. Přivezly tolik potřebný střelný prach a síru k jeho výrobě. V jeden okamžik se mohlo dokonce zdát, že na straně obránců stojí sama prozřetelnost. V půlce června se totiž strhla silná bouřka, která Švédům vyplavila část zákopů tak rychle, že v nich někteří utonuli.

Oddíly Jiřího II. Rákócziho dorazily k Brnu 19. července, což znamenalo další komplikace. Bylo to asi 10 000 vojáků, 12 těžkých děl a 38 děl liberních. Největší děla nesla název Kočka a Myš. Ihned navečer proběhl silný útok na místo spálené dřevěné tvrze, ale obránci ho odvrátili, byť tentokrát se značnými ztrátami.

V polovině srpna došel Torstenson k rozhodnutí provést na město generální útok. De Souches byl ovšem připraven: těsně před útokem nechal na ohrožených místech ve městě budovat palisády, sruby a barikády. Všichni tušili, že nadchází rozhodující chvíle. Všeobecný útok 15. srpna byl drtivý. Na několika místech se Švédům podařilo dosáhnout hradeb a začali vztyčovat žebříky. Sám Raduit velel na Petrově, na který útočily elitní švédské a sedmihradské oddíly. Postavení provizorních barikád a srubů v druhé linii se ukázalo prozíravé. I když brněnská pověst praví, že Švédové odtáhli už 11 hodin, když uslyšeli předčasně zvonit poledne, ve skutečnosti to Torstenson zabalil až po západu slunce.

Po úspěšné obraně Brna, bezesporu nejdůležitější akci Raduitova života, pak jeho kariéra začala závratně stoupat. Dosáhl hodnosti generála a potom i polního maršála, stal se uznávaným odborníkem na pevnosti (ať už jejich opevnění či dobývání) a císař mu svěřil i funkci vrchního velitele Moravy. Roku 1648 měl zásadní podíl na vyhnání Švédů z Čech od obléhání Prahy, poté slavil dílčí úspěchy ve švédsko-polské válce (císař podporoval Poláky vysláním několika pluků) a po jejím skončení se přesunul na frontu proti Turkům. To vše v nejvyšších funkcích.

Neztratil ovšem nic ze své hádavé povahy a do krve se nesnášel s uznávaným císařským stratégem Raimondem Montecuccolim. Svéhlavost a haštěřivost nakonec také ukončila jeho vojenskou kariéru, když ho císař roku 1673 vyslal jako vrchního velitele na pomoc nizozemskému místodržícímu Vilému III. Oranžskému proti armádám Francie. S tím se Raduit natolik pohádal, že v bitvě u Seneffe jednali každý na svou pěst bez koordinace, i když bojovali jako spojenci. V nejkrvavější bitvě 17. století padlo na 20 tisíc vojáků. Přestože ji spojenci nakonec nad Francouzi vyhráli, Vilém si na Raduita důrazně stěžoval u císaře, který prchlivého Francouze po důkladném prošetření zbavil všech funkcí a poslal do důchodu. Louis Raduit de Souches pak zemřel v poklidu roku 1682 na svém zámku v Jevišovicích.

_____________________________

Literatura

Balcárek, Pavel: Pod Špilberkem proti Švédům, Statečný velitel města Ludvík Raduit de Souches, Brno 1993.

Němčík, Bohumír: Švédové před Brnem 1645, Brno 1995.

Čejka, Jiří; Olivová, Dana: Sedmkrát o Brně, Brno 2010.

Englund, Peter: Nepokojná léta: Historie třicetileté války, NLN, Praha 2000