Na spanilém moravském hradě Cimburku vládli královští dvořané, lstiví rytíři, markrabě i ctné panny

Půvabná zřícenina hradu Cimburka u Koryčan v chřibských kopcích působí trochu jako nečekaný klenot skrytý mezi stromy. Na první pohled mu dominuje vysoká strážní věž (bergfrit) připojená k hlavnímu paláci takzvanou plášťovou (či šíjovou) hradbou, podle níž se původně tento typ nazýval plášťových hradem.

Obzvláště v noci za svitu měsíce jsou procházky po hradbě pod věží mimořádným zážitkem. Tato hradba, bergfrit i samotné palácové jádro pochází z první poloviny 14. století z období vlády Jana Lucemburského.

K tomuto gotickému základu pak různí majitelé v průběhu času postavili mnohé další doplňky, které z Cimburka udělaly poměrně mohutný hrad, byť s těmi největšími se zdaleka nemůže srovnávat. Ve zrekonstruované severovýchodní baště sídlí kastelán a mají zde zázemí členové spolku Polypeje, kteří se o Cimburk starají. V průběhu sezóny zde pořádají i kulturní akce, jež se většinou konají na takzvaném Stupavském nádvoří. Z dalších částí hradu je zajímavá třeba mohutná věž v jednom z rohů paláce, která navzdory své mohutnosti nesloužila jako obytná, ale jako další strážní věž.

V jižní zdi paláce je potom asi nejcennější dochovaný klenot Cimburka – hradní kaple (dnes zazděná, ale stále dobře patrná) pravděpodobně z doby, kdy byl majitelem markrabě Jan Jindřich (1358–1375). Byla vsazena do zdi a nastavena arkýřem spočívajícím na třech krakorcích. Tento způsob řešení domácí kaple téměř nemá v Čechách a na Moravě obdobu.

Tím se dostáváme k historii hradu, která začíná někdy po roce 1330, kdy zdejší panství získal Bernard I. z Cimburka. Jméno rodu si zvolil ještě podle starého hradu Cimburka u městečka Trnávky, který na začátku 14. století postavil. Tento významný šlechtic sloužil jako diplomat ve službách Jana Lucemburského a byl velkým přítelem mocného šlechtice Jindřicha z Lipé, o němž se říkalo, že byl nekorunovaným králem. Právě od pánů z Lipé získal panství u městečka Koryčany, jemuž tehdy dominoval nedaleký hrad Střílky. Stavbu nového Cimburka však zahájil zřejmě až jeho stejnojmenný syn Bernard II. z Cimburka, který se zase vyznamenal ve službách Karla IV. Právě Bernard II. pravděpodobně nechal vybudovat celé gotické jádro hradu i s plášťovou zdí a strážní věží. Jenže získal na dvoře Karla IV. významné postavení královského hofmistra a podobně jako jeho otec konal pro krále různá diplomatická poslání, jež ho zavedla například Itálie. Na správu hradu u Koryčan neměl tedy příliš času. Proto ho už kolem roku 1350 předal do správy svému synovci Ctiborovi z Cimburka, což je jmenovec pozdějšího slavného moravského hejtmana a českého kancléře Ctibora Tovačovského z Cimburka (asi 1438–1494). Tento humanista však s hradem Cimburkem u Koryčan už neměl téměř nic společného. Přesídlení rodu do Tovačova má totiž na svědomí právě onen Ctibor I. z Cimburka, který po převzetí hradu roku 1350 dostal do sporu s novým markrabětem Janem Jindřichem (bratrem Karla IV.).

Markrabě byl dokonce natolik pobouřený, že hned počátkem padesátých let hrad Cimburk oblehl s vojskem. Podrobnosti o tomto dobývání sice neznáme, ale poprvé musel hrad dokázat svoji odolnost jakožto vojenská pevnost a v testu uspěl. Naštěstí se zakrátko pan Ctibor s markrabětem usmířil a už roku 1358 mu Cimburk prodal či vyměnil právě za Tovačov, který doposud držel jen v zástavě a k němuž měl zřejmě hlubší vztah, protože tam vyrůstal. V té době už byl Bernard II. po smrti a sám neměl žádné děti, proto po něm schopný synovec mohl zdědit většinu majetku.

Jan Jindřich v hradu samozřejmě nesídlil, protože měl takových po Moravě spousty a udělal z nich soustavu markraběcích hradů, o něž opíral svoji moc. O této významné osobnosti lucemburských i moravských dějin se více dočtete v článku Moravský markrabě Jan Jindřich. Přesto se o Cimburk příkladně staral, o čemž svědčí zmíněná kaple i dostavba dalších gotických částí hradu, které Bernard II. nestihl. Po Janu Jindřichovi zdědil hrad jeho syn Jošt, který se zapletl na konci 14. století do válek se svým bratrem Prokop, proto potřeboval peníze a hrad často sloužil jako zástava jeho věrným šlechticům. Roku 1398 jej takto dostal Čeněk z Drahotuš, který však odnesl Joštovu poněkud lstivou a zištnou povahu. Když markrabě potřeboval o osm let později odměnit jiného šlechtice Voka IV. z Holštejna (původně Prokopova příznivce), udělil mu do zástavy právě Cimburk u Koryčan, přestože Čeňka z něj ještě nevyplatil.

Spoléhal se na Vokovu dobrodružnou povahu bojovného rytíře. Vok roku 1406 přijel k Čeňkovi z Drahotuš na Cimburk na zdánlivě přátelskou návštěvu. Vzal si však s sebou ozbrojenou družinu a pravděpodobně někdy v noci hrad prostě bez skrupulí obsadil a Čeňka vyhodil ven. Ani u této akce neznáme žádné podrobnosti, ale víme, že hrad se stal po více než půlstoletí podruhé svědkem násilného činu, tentokrát však zcela protiprávního. Zhrzený Čeněk z Drahotuš se pak ještě dlouhá léta domáhal spravedlnosti na různých soudech proti Vokovi, ale naprosto marně. Hrad zůstal v rukou Holštejnů, aspoň na nějakou dobu.

Přicházela doba husitská, v níž Vok IV. patřil sice původně k příznivcům kalicha, ale brzy přešel do služeb Zikmunda Lucemburského. A v nich taky záhy padl ve slavné bitvě pod Vyšehradem 1. listopadu 1420, v níž král poslal neuváženě do nejprudší zteče proti husitům zrádnými mokřinami výkvět českého a moravského rytířstva, jenž tam do posledního muže zahynul. Patřil do něj i Vok z Holštejna. Cimburk po něm zdědil jeho stejnojmenný syn Vok V., jenže ten měl statků víc a nezvládl je všechny chránit proti nájezdům husitů. Proto se Cimburka vzdal a předal jej svému příbuznému Štěpánovi z Vartnova.

Štěpán byl rovněž bojovného ražení a během své dlouhé správy zůstával zřejmě v permanentním sporu se svým sousedem Joštem Hechtem z Rosic, pánem sousedních Střílek, které se někdy na přelomu století od Cimburka definitivně odloučily. Štěpán podle Joštovy žaloby několikrát vpadl do sousedových lesů, luk a rybníků, které důkladně poplenil. Když pak roku 1448 zemřel (na Cimburku tedy sídlil asi 27 let), vymřel jím rod z Holštejna-Vartnova po meči, takže hrad zdědily jeho čtyři tety, což byla skutečně originální skladba vlastnictví.

Nejstarší Žofie měla za manžela pana Jana z Lomnice, který na Cimburku v padesátých a šedesátých letech s ní a se svými švagrovými sídlil. Druhá Zuzana si vzala Jana z Kralic, ale další dvě, Eliška a Jitka, zůstaly dlouho neprovdané, pročež se jim začalo říkat „panny cimburské“. Právě tyto panny pokračovaly v násilných sporech se svými sousedy, tentokrát s jistým Protivcem ze Zástřizl. Jakkoliv je jeho jméno nesympatické, jistě neměly právo poslat ozbrojenou družinu do jedné z jeho vsí jménem Blišice, kde ozbrojenci obrali o majetek místní lidi. Asi tím „vyrovnali“ nějakou nedobytnou pohledávku k Protivcovi. Kromě pannen cimburských se v tom angažoval také jejich švagr Jaroslav z Lomnice. Protivec se bránil soudně, ale panna Jitka nechala pozajímat nějaké jeho lidi, kteří si za ní přišli stěžovat na Cimburk. Když Protivec neuspěl, neváhal, a dokonce oblehl roku 1464 Cimburk společně s nějakým Matúšem Lázníkem. Hrad sice nedobyli, ale jeho lidé z Blišic si zahojili své ztráty na cimburských poddaných v Koryčanech a okolních vsích.

Byly to tehdy zmatené a násilné časy, kdy probíhaly boje o český trůn a nikdo si nebyl jistý svým právem. Když roku 1468 vytáhl uherský král Matyáš Korvín proti Jiřímu z Poděbrad, oblehl nedaleké město Uherské Hradiště. Tam sice neuspěl, ale v mezičase se mu podařilo dobýt Cimburk, který marně bránila Jiřího královská posádka. Podle zástavního privilegia měl totiž hrad sloužit v případě potřeby i jako pevnost královského vojska.

Matyáš Korvín pak sice získal do své správy Moravu, ale sestry z Vartnova nakonec své právo na Cimburk udržely. Uherským dobýváním však definitivně skončily násilné dějiny hradu. Blížila se doba renesance, v níž se kolem roku 1523 stal nejvýznamnějším držitelem Vilém z Víckova. Ten ho sice vykoupil ze zástavy, takže se stal jeho trvalým držitelem a zasloužil se o poslední významné rozšíření hradu renesančními úpravami, ale jinak to byl typický renesanční šlechtic. To znamená, že už neměl tendenci rytířsky bojovat, ale vrhl se na podnikání, zejména na rybníkářství. Cimburské panství se postupně stalo dobře prosperujícím hospodářstvím, ale šlechta dle dobové módy postupně přesídlila z chladného hradu na pohodlnější zámek v Koryčanech. Ještě do konce 17. století hrad fungoval alespoň jako správní středisko. Teprve na začátku 18. století ho opustili i úředníci a k roku 1709 už se zmiňuje jako opuštěná zřícenina.

Dodatek na konec

Asi 2,5 km od Cimburku směrem na Vřesovice a Osvětimany leží místo s bohatou a zajímavou historií. Bohužel z ní na hoře sv. Klimenta už zbyla jen dřevěná kaple a odkryté základy kamenného kostela, který zde stával ve 14. a 15. století. Nicméně původní hradisko zde stávalo již od 9. století, tedy období velkomoravského, což dokládají četné archeologické nálezy. Kvůli tomu to také jeden čas vypadalo, že by zde mohl být pohřben arcibiskup Metoděj, jeden z dvojice známých věrozvěstů, ale poslední antropologické výzkumy to téměř s jistotou vyvrátily. V každém případě zde fungovala komunita provozující zřejmě slovanskou liturgii a také kovářství (dle nálezů železné strusky) až do poloviny 12. století, kdy z neznámého důvodu lidé horu sv. Klimenta opustili.

Klášter pak obnovil až po polovině 14. století markrabě Jan Jindřich, když získal cimburské panství. Uvedl sem své oblíbené augustiniánské mnichy z Brna, takže zde vznikla jakási vzdálená pobočka brněnského kláštera. Markraběte dodnes připomíná i pověst, podle které ho na horu sv. Klimenta přivedla laň, kterou chtěl ulovit, ale patřila jistému poustevníkovi, který zde přebýval. Ten pak Janu Jindřichovi vylíčil historii zdejšího místa. Markraběte to natolik dojalo, že se rozhodl obnovit zdejší duchovní život a povolal sem augustiniány. Ti postavili zmíněný kamenný kostel i s chrámovou lodí a předsíní. U něj si založili i políčka, z nichž žili a pěstovali vinnou révu.

Klášter pak fungoval až do husitských válek, kdy ho zřejmě roku 1421 vypálili moravští husité při přepadu Kyjova. O tom sice neexistují žádné přesné doklady, ale víme, že klášter v této době opravdu zpustl.

_________________________________________________

Literatura:

Hurt, Rudolf – Svoboda, Karel: Hrad Cimburk u Koryčan, Praha 1941

Kačer, Jindřich: Budování cimburského dominia na Moravě ve 14. století, magisterská diplomová práce FF MU v Brně, 2006