Obávaný bijec v sutaně svědčil proti Janu Husovi aneb Železný biskup osobně pobil spoustu husitů

Potírání kacířských bludů zasvětil Jan Železný celý život. Ač neměl šlechtický původ a za svou kariéru získal řadu výnosných církevních prebend, je zjevné, že nepatřil k ziskuchtivým a vypočítavým prelátům. Nikdy neváhal, na kterou stranu se přidat, a projevil v té době vzácnou loajalitu a pevné přesvědčení, když stál za katolickými ideály. Z hlediska neutrálního pozorovatele je bezpochyby zajímavé sledovat, jak obdivuhodné schopnosti na úrovni politické, teologické i strategické při tom projevil.

První zmínka o pozdějším husitobijci pochází až z roku 1390, kdy se stal v poměrně mladém věku biskupem v Litomyšli. To svědčí o mimořádných schopnostech a kontaktech, protože nebylo obvyklé, aby biskupskou mitru získal tak mladý člověk nešlechtického původu. Biskupství v Litomyšli ovšem vzniklo teprve roku 1344 při příležitosti povýšení pražského arcibiskupství, protože arcibiskup musí mít pod sebou dle církevních pravidel alespoň dva sufragány (podřízené biskupy). Vedle Olomouce tak muselo vzniknout ještě další biskupství, které ale získalo jen skromné majetky a nemělo velký politický význam. Jan Železný si ovšem i z této pozice dokázal získat patřičný respekt.

Zpočátku zřejmě patřil k příznivcům mladého krále Václava IV., ale rychle se přiklonil na druhou stranu, a to zejména kvůli panovnickým sporům s arcibiskupem Janem z Jenštejna. Litomyšlský biskup se podílel na králově zatčení roku 1395 i 1402, kdy ho Zikmund Lucemburský dokonce jmenoval v nepřítomnosti panovníka jedním ze zemských správců. Už tehdy stál Jan Železný poměrně pevně na straně mladšího z Lucemburků, zjevně schopnějšího a dravějšího syna Karla IV.

Když se králi Václavovi podařilo roku 1403 ze zajetí uniknout, rozmáhala se už v Čechách vlna lidových kazatelů, z nichž vynikal univerzitní mistr Jan Hus. Král tyto kazatele okatě podporoval, zřejmě i kvůli své averzi vůči pražskému arcibiskupovi. Jan Železný mu to měl za zlé a několikrát mu jeho postoj vyčítal. Třikrát se ucházel o pražský arcibiskupský stolec po jeho uvolnění, ale nevůle krále Václava vždy zamezila tomu, aby jej rozhodný Husův odpůrce obsadil. Naposledy se tak stalo roku 1411.

Tou dobou se na pražské univerzitě rozhořely spory kolem anglického kritika katolické církve Viklefa, na jehož myšlenky navázal Hus i jeho následovníci. Asi nijak nepřekvapí, že se Jan Železný rozhodně postavil za Husovy odpůrce, kteří požadovali úplný rozchod s Viklefovými bludy. V dopise je nejen podpořil, ale přidal ještě dalších pět bodů jako argumenty proti Husovi, který prý lživě předstírá, že „jeho slova různic a rozkolu jsou slova evangelia a lásky“. Litomyšlský biskup měl zřejmě také lví podíl na tom, že Hus musel roku 1414 už poněkolikáté opustit Prahu.

Téhož roku byl zahájen katolický koncil v Kostnici, kam se Hus vypravil obhájit své myšlenky. V dubnu 1415 tam dorazil i litomyšlský biskup Jan, který se stal jediným účastníkem koncilu z řad české katolické církve. Jako takový si mezi přítomnými pátery získal velký respekt. Při souzení Viklefových bludů ho určili jako zástupce německého národa (kam podle církevního dělení spadali i Češi). Tvrdě do nich tepal ,a navíc ještě přítomné otce informoval o tom, že se v Čechách šíří nový nekalý nešvar – přijímání laiků pod obojí způsobu! To znamená, že při svatém přijímání pijí krev Kristovu (kalich vína) nejen vysvěcení kněží, ale i běžní věřící. Přítomní církevní otcové o tom dosud neměli ani tušení a mnozí přítomní Husovi přívrženci to zpochybňovali s tím, že jde o sprostou pomluvu. Na přímluvu litomyšlského biskupa pak koncil tuto praktiku výslovně zakázal.

Konečné upálení mistra Jana Husa 6. července 1415 biskup přivítal a nezapomněl napsat list králi Václavovi, v němž mu poděkoval, že v kacířův prospěch na rozdíl od četných českých šlechticů neintervenoval. Zároveň ho však nabádal k další činnosti proti šíření bludů: „Protož, milý králi, rač Tvá Milost se v těch dále opatřiti a ty bludy potupené již utlačiti a také se v tom ukázati, aby to shledali, že Tvá Milost toho nedrží a Tvú Milostí to nejde.“

Po návratu z Kostnice začal Janův zápas o zisk biskupského stolce v Olomouci, který byl mnohem významnější a respektovanější než ten v Litomyšli. V září 1416 zemřel předchozí administrátor biskupství Václav Králík, načež olomoucká kapitula zvolila biskupem právě Jana Železného. Jenže s tím nesouhlasil Václav IV. a prosadil volbu svého „koně“ Aleše z Březí. Tady už se výrazně projevily dlouhodobé spory mezi katolickou a kališnickou částí Čech. Aleše z Březí totiž podpořil pražský arcibiskup Konrád z Vechty, rovněž Václavův muž a pozdější „zrádce“ katolické církve, který otevřeně konvertoval ke kališnictví. Aleše podporovalo i moravské husitské panstvo. Se silnou oporou v zádech tak byl Aleš z Březí v listopadu 1416 prakticky násilím uveden do olomoucké katedrály, ale katolická Olomouc ani tamější kapitula si to nenechaly líbit. Jan Železný se obrátil na své přátele v Kostnici, kde stále probíhal koncil, a ten ho oficiálně potvrdil jako administrátora diecéze.

Patová situace trvala asi rok a půl, než ji v únoru 1418 rozseknul Martin V., koncilem nově zvolený papež. Zahájil řízení, po němž jmenoval Jana Železného olomouckým biskupem, zatímco Aleš z Březí se musel spokojit s biskupstvím v Litomyšli. Navzdory tomu si Jan musel na své uvedení do Olomouce počkat ještě celé dva roky. Náboženské spory v zemi totiž vzrůstaly a zvedal se odpor proti zavedeným strukturám.

V červenci 1419 začala pražskou defenestrací éra husitských válek a pár týdnů na to Václav IV. zemřel. Biskup Jan samozřejmě uvítal příležitost uvést na trůn svého dlouholetého spojence Zikmunda Lucemburského, ale nebylo to tak snadné. Vždyť sám ještě nemohl vstoupit do svého vlastního sídelního města. To se mu podařilo až v dubnu 1420, kdy už tušil, že Čechy před husitskou „nákazou“ uchránit nedokáže, zatímco na Moravě má mnohem víc manévrovacího prostoru. V této vedlejší zemi Koruny české se totiž husitství prosazovalo téměř výhradně shora, tedy skrz husitskou šlechtu, zatímco prostí lidé nepřicházeli do styku s kališnickými kazateli jako v Čechách.

Nedaleko Nedakonic sice vznikla roku 1420 jakási obdoba husitského Tábora, ale nikdy nedosáhla takového významu, jakému se těšily polní obce v Čechách. Svůj podíl měl na tom i Jan Železný, který proti takzvanému Novému Táboru několikrát se střídavými úspěchy bojoval. Mimo jiné ho dokonce přímo napadl, ale zdejší husity se mu nepodařilo rozprášit. Nový Tábor pak odolal i vojsku uherskému, ale zřejmě kvůli nedostatečné základně a příliš mocným nepřátelům se rok po svém vzniku rozpadl.

Jan Železný si na Moravě rychle vydobyl pozici předního protihusitského vůdce a Zikmund mu v březnu 1421 svěřil do správy Olomouc, Litovel a Uničov. V listopadu pak spolu s katolickými moravskými šlechtici uzavřeli spolek zvaný landfrýd, namířený proti husitům.

Biskup Jan dostal za úkol bránit střední a severní Moravu ve spolupráci s Přemkem Opavským, potomkem levobočné větve Přemyslovců (více v článku Rozpadlé dědictví opavských Přemyslovců). A nemluvíme tady o nějaké pasivní obraně vlastních pozemků, ale o sestavení vlastního vojska s pevnou organizační strukturou a hejtmany. Jan do vojska vřadil kromě vlastních biskupských manů (leníků povinných mu službou ve zbrani) a ozbrojených družin spřátelených katolických šlechticů i žoldnéře najaté Zikmundovým zetěm Albrechtem Habsburským, zvaným též Kladivo na kacíře. Celkově se při některých výpravách pohyboval počet ozbrojenců v biskupově vojsku asi kolem 3 000. Počet však samozřejmě kolísal podle potřeby a možností. S tímto vojskem Jan napadal husitské hrady i vesnice.

Na Moravě vypukla roku 1421 permanentní válka mezi kališníky a katolíky podobně jako v Čechách, byť se obešla bez velkých bitev a skládala se spíše z drobných půtek a tažení. Například v srpnu 1422 přitáhli na Moravu husité z východních Čech, aby oblehli biskupskou Kroměříž, ale Jan společně s Albrechtem shromáždili své vojsko u Hodonína a husitské vůdce zahnali zpět. Byl mezi nimi i Viktorín z Poděbrad, otec pozdějšího krále Jiřího.

Možná i proto táhl Jan od Kroměříže k Vizovicím, které vlastnil Poděbradův příbuzný Boček z Kunštátu, ale ten se stáhnul na Brumov, kde odolal silnému biskupovu obléhání. Krátce nato však Jan Železný slavil úspěch u hradu Račice, patřícím pánům z Kravař. Hrad se mu podařilo dobýt a zajal přitom několik významných husitských šlechticů.

Těžší zápas čekal biskupa následujícího roku. Zatímco se chystal dobýt Kunštát, ke Kroměříži znovu přitáhla velká síla husitů z východních Čech, vedená opět Viktorínem z Poděbrad a známým Žižkovým spojencem Divišem Bořkem z Miletínka. Čeští kališníci se spojili se svými moravskými bratry a Kroměříž oblehli. Biskup jí sice přišel se svým vojskem na pomoc, ale následnou bitvu před městem prohrál. Velitel Kroměříže pak musel husitům město vydat za slib volného odchodu posádky i všech katolíků.

Jan Železný tím Kroměříž dočasně ztratil, ale vzápětí dostali čeští husité zprávu o převratu v Hradci Králové, kterého se zmocnil Jan Žižka, čímž vlastně zradil svého přítele Diviše Bořka z Miletínka. Diviš musel okamžitě odtáhnout do Čech řešit nově vzniklou situaci, a olomoucký biskup získal prostor pro znovudobytí Kroměříže. Své zdecimované vojsko s pomocí Přemka Opavského posílil a po několikatýdenním obležení se mu podařilo získat své město zpět.

Téhož roku udělil Zikmund Lucemburský Moravu svému zeti Albrechtovi, který pak ve spolupráci s biskupem zahájil rozsáhlejší protihusitské akce. A oba dali jasně najevo, že nehodlají přistupovat na žádné kompromisy a dohody. Připojil se k nim opět Přemek Opavský a jeho šlechtičtí spojenci ze severu Moravy a své posádky dodala i královská města, ale přesto nakonec nedokázali síle husitů odolat.

V nepřetržité lokální válce se nakonec roku 1425 naklonila převaha na kališnickou stranu, jež dostávala posily z Čech. Tamní polní obce slavily odražení všech křížových výprav i dalších útoků ze zahraničí a vyhrávaly jednu bitvu za druhou. Biskup Jan tak bojoval zápas, který nemohl vyhrát. Stěží se mu podařilo uhájit většinu biskupských statků, ale husité se postupně zmocnili (Nového) Jičína, Fulneku, Hranic, Oder i Přerova. Za své úsilí obdržel Jan Železný od papeže roku 1426 kardinálský klobouk, ale s ním toho moc vybojovat nemohl.

Dalšího roku už byl boj severomoravského katolického uskupení prakticky ztracen a poslední ránu mu roku 1428 zasadily rejsy nového husitského vůdce Prokopa Velikého. Někdy v této době opustil potápějící se katolickou loď i její kapitán-biskup. Uchýlil se pod ochranu Zikmunda Lucemburského do Uher, odkud se snažil už spíše diplomaticky podporovat protihusitské aktivity. Král Zikmund Janovi udělil ještě na konci života biskupství v uherském Vácu, ale než ho stihl převzít, 11. září 1430 vydechl naposledy.

____________________________________

Další literatura:

Buben, Milan M.: Encyklopedie českých a moravských sídelních biskupů, Logik s.r.o. Praha, 2000.

Šmahel, František: Husitské Čechy, Praha 2001

Čechura, Jaroslav: České země v letech 1378–1437: Lucemburkové na českém trůně II., Praha 2000