Oblíbená otrokyně se po smrti pána „dobrovolně“ obětovala. Germánsko-slovanský pohřeb 10. století

Příběh cestovatele Ahmeda Ibn Fadlána začal na dvoře bagdádského chalífy, kam dorazilo poselstvo pohanských povolžských Bulharů, kteří sídlili severně od Kaspického moře (nezaměňovat s jejich soukmenovci, kteří odešli na Balkán) a chystali se přestoupit na islám. Chalífa k nim proto vypravil poselstvo, které je mělo dostatečně poučit o pravidlech pravé víry a pomoci s jejím zavedením jakožto oficiálního náboženství. V podstatě se to trochu podobá cyrilometodějské misii na Velkou Moravu, jen o nějakých 60 let později, a namísto křesťanství zde šlo o Prorokovo učení.

Členem poselstva byl i Ahmed Ibn Fadlán, který o své cestě zanechal poměrně podrobné zápisky, z nichž se však bohužel dochovaly do dnešních dnů jen útržky. Jeden z nich popisuje jeho zážitek týkající se pohřbu bohatého velmože někde od povodí Volhy, která teče od severu do Kaspického moře. Tuto oblast ovládali v té době Varjagové, tedy potomci vikingů (severských nájezdníků), kteří sem pronikli ve druhé polovině 9. století.

Podle Nestorovy Pověsti dávných let z 12. století, ale i podle jiných dokladů, vládli na Kyjevské Rusi takzvaní Rurikovci, tedy potomci legendárního Rurika, původnímu slovanskému obyvatelstvu, které se údajně bez jejich pomoci nebylo schopné sjednotit. To znamená, že vyšší vrstva společnosti byla původem germánská, zatímco běžné obyvatelstvo zůstávalo slovanské, přičemž kulturní vlivy obou etnik se důkladně promísily. Rusové (Rhosové) je ovšem název původně germánského kmene. Vladimír Putin by dnes při zdůrazňování slovanského bratrství „vikingský“ původ Rusů asi popřel, ale na druhou stranu on má svou vlastní historii. V každém případě byla tehdy společnost na Rusi ještě převážně pohanská až do konce 10. století, kdy legendární kníže Vladimír nechal svrhnout modly starých bohů do Dněpru (více o tom v článku Počátky Ruska leží na Ukrajině).

Nyní už však dejme slovo Ibn Fadlánovi: „A říkali mi, že dělají se svými pohlaváry při smrti věci, z nichž spálení mrtvého je tou nejmenší. Měl jsem proto veliký zájem dozvědět se o tom více. Jednoho dne jsem se doslechl, že jeden z jejich předních mužů zemřel. Hned jej uložili do hrobu, který zakryli na deset dní, aby v té době mohli nastříhat a ušít jeho oděv. Je-li majetek zemřelého malý, postaví malou loď, uloží ho do ní a spálí. Byl-li však zemřelý bohatý, rozdělí jeho majetek na tři díly. První díl připadne rodině zemřelého, druhý je určen k obstarání jeho šatstva a za třetí přichystají nabid (druh alkoholického nápoje), který pijí v den, kdy je zabita otrokyně zemřelého a spálena se svým pánem. Nabidu totiž zcela propadli a pijí jej ve dne i v noci. Často se stává, že některý z nich umírá s číší v ruce.“

Z prvních vět je patrný důraz na dlouhé chystání pohřebního obřadu. Deset dní v „hrobě“ (mohlo jít o provizorní, ovšem náležitě zdobenou jámu) bylo zřejmě vyplněno návštěvami pozůstalých, kteří se s mrtvým loučili a mohli si vyprávět zážitky, jaké je s ním potkaly. Alespoň tak se to u Slovanů dělalo.

Naopak severské vlivy jsou patrné při pálení pohřební lodi, protože Skandinávci byli zvyklí na časté a dlouhé mořeplavby, zatímco Slované pálili své mrtvé na hranici. Alkoholickým nápojům holdovali pochopitelně všichni. Zmíněný nabid se vyrábí z hroznů a patří do arabské oblasti, takže předpokládáme, že tak obřadní nápoj nazval Ibn Fadlán. A co pili ve skutečnosti Rusové? Zřejmě medovinu, která Ibn Fadlánovi mohla připadat podobná.

„Zemře-li některý z jejich náčelníků, táže se jeho rodina otrokyň a služebníků mrtvého: ‚Kdo z vás chce zemřít spolu s ním?‘ Někdo z nich pak řekne: ‚Já.‘ Ten, kdo to řekl, musí tak učinit a nemůže své slovo vzít zpět. Není mu to dovoleno, i kdyby si to přál. Většinou jsou to otrokyně, které tak umírají se svým pánem.

Když tedy onen muž, o němž jsme se zmínili, zemřel, tázali se jeho otrokyň: ‚Která z vás chce zemřít spolu s ním?‘ Jedna z nich pravila: ‚Já.‘ Od té doby byla pak svěřena do opatrování dvěma otrokyním, které byly neustále při ní a často jí dokonce vlastníma rukama myly i nohy. Pak (ostatní) věnovali pozornost tomu, co bylo třeba pro mrtvého, počali stříhat jeho šat a starat se, aby vše bylo přichystáno, zatímco otrokyně, jež měla zemřít, každého dne pila a zpívala, jako by žila v předtuše nastávajícího štěstí.“

Upálení otrokyně či manželky se zemřelým bylo součástí obou kultur, slovanské i germánské. Předpokládá se, že ženy si takový způsob smrti zvolily víceméně dobrovolně a pokládaly ji za čest. Na druhou stranu společenský tlak na ně byl tak velký, že v podstatě neměly jinou možnost, pokud nechtěly žít už navždy v opovržení svých soukmenovců.

V každém případě se má za to, že takové oběti byly spíše výjimečné (i Ibn Fadlán píše výslovně o zvyku při smrti „náčelníka“), i když někdy se mohly odehrát i v případě úmrtí obyčejných mužů, když manželka projevila nezvyklou lásku, nebo zkrátka sama usoudila, že je příliš stará a bez muže už pro ni život nemá smysl. Ovšem připomeňme, že slovanská společnost byla přísně patriarchální, takže opačný případ – dobrovolná oběť muže při úmrtí ženy – se odehrát nemohl.

„Toho dne pak, kdy zemřelý a jeho otrokyně měli být spáleni, šel jsem k řece, kde ležela jeho loď. Byla vytažena na břeh a byly pro ni připraveny čtyři podpěry z březového a jiného dřeva. Kromě toho bylo kolem lodi přichystáno něco, co se podobalo velikému skladu dřeva. Loď pak byla umístěna na zmíněné podpěry. Lidé začali nyní chodit sem a tam a mluvit mezi sebou řečí, které jsem nerozuměl. Mrtvý ležel mezitím ještě ve svém hrobě, neboť ho z něho nevyzvedli. Pak přinesli lavici, dali ji do lodi a položili na ni přikrývky a podušky z byzantského dibagu (malovaného hedvábí). Nato přišla stařena, kterou nazývají andělem smrti (v dalším textu je někde zvána i posel smrti), a rozestřela přikrývky na lavici. Úkolem této stařeny je rovněž dohlížet na šití šatu pro zemřelého, na úpravu nebožtíka. A ona také zabíjí dívky (otrokyně). Všiml jsem si, že to byla stará obryně, tlustá a chmurného vzezření. Když pak přišli k jeho hrobu, odházeli hlínu z dřevěného krytu a tento kryt sňali. Pak svlékli mrtvého z šatů, v nichž zemřel. Povšiml jsem si, že tělo bylo silným mrazem zčernalé. Když zemřel, položili mu do hrobu pivo, ovoce a mandolínu. To vše nyní vyňali. Mrtvý kupodivu nepáchl a nic se na něm nezměnilo kromě barvy kůže. Potom jej oblékli do spodních a svrchních kalhot, bot, košile a dibagového pláště se zlatými knoflíky. Na hlavu mu posadili čapku z dibagu a sobolí kožešiny. Pak jej donesli do stanu, postaveného na lodi, uložili jej na přikrývky a podepřeli poduškami. Poté přišli s nabidem, ovocem a vonnými rostlinami, jež rozložili kolem jeho těla. Dále přinesli chléb, maso a cibuli a hodili to před něho. Pak přinesli psa, přeřízli jej v půli a hodili do lodi. Nato přišli se všemi jeho zbraněmi a položili je vedle něho. Potom přivedli dva koně a honili je tak dlouho, až se zpěnili, načež je mečem rozsekali na kusy a naházeli jejich maso do lodi. Totéž učinili se dvěma kravami. Pak přistoupili s kohoutem a slepicí, zabili je a hodili do lodi.“

Ibn Fadlán nám předkládá výčet pohřebních milodarů. Zrovna tyto shořely s lodí, ale v případě suchozemských pohřbů je dodnes mohou archeologové zkoumat. I když u Slovanů je s tím trochu problém, protože na rozdíl od bohatých germánských hrobů bývají ty slovanské většinou mimořádně chudé – až podezřele. Proto je pravděpodobné, že v běžné praxi shořely spolu s nebožtíkem, takže dnes z nich můžeme najít jen ohořelé zbytky vyrobené z odolných nehořlavých materiálů.

Přes velmi málo znalostí, které máme o slovanské mytologii, můžeme předpokládat, že dary v hrobě měly sloužit nebožtíkovi, či přesněji jeho duši, v posmrtném životě. Téměř každý vesničan dostal na „cestu“ šaty, nějaké ty nádoby s potravinami či pitím a ti, kteří na to měli, pak drobný šperk (obvykle ženy) či železný nožík (obvykle muži). To je ovšem pouhá základní výbava – milodary jsou pak jakési bonusy navíc nad tuto základní „sadu“. Bohatší velmoži dostávali mnoho vzácných a drahých předmětů.

„Mezitím chodila otrokyně, která si přála být zabita, stále sem a tam, vstupujíc do jednoho stanu za druhým. Majitel každého stanu s ní souložil, řka: ‚Pověz svému pánovi, že jsem tak učinil z lásky k němu.‘

Poněvadž byl již pátek odpoledne, odvedli otrokyni k něčemu, co se podobalo dveřnímu rámu. Tam vložila své nohy na dlaně mužů a byla zdvižena tak vysoko, že viděla přes rám. Potom pravila něco ve své mateřštině. Nato ji spustili dolů, ale vzápětí ji znovu zdvihli a ona učinila tak jako předtím. Pak ji spustili a zdvihli potřetí a ona učinila jako již dvakrát předtím. Potom jí dali slepici a ona jí uřízla hlavu, již odhodila, slepici pak vhodili do lodi. Tehdy jsem se otázal tlumočníka na smysl toho, co činí. Odpověděl mi: ‚Když ji poprvé zdvihli, pravila: Pohleďte, vidím svého otce a svou matku! Podruhé řekla: Pohleďte, vidím všechny své zemřelé příbuzné sedět v kruhu! Potřetí pak pravila: Pohleďte, vidím svého pána v krásné zelené zahradě (zde je narážka na možnou podobu slovanského zásvětí, kam odcházejí mrtví). Spolu s ním tam jsou muži a mladí chlapci (služebníci). Pán mne volá. Nechte mne jít k němu.‘

Pak ji odvedli k lodi. Tam si sňala dva náramky, jež měla, a dala je staré ženě, které říkají anděl smrti a která ji měla zabít. Pak si sňala dva nákotníky, které měla, a dala je dcerám ženy známé jako posel smrti. Poté ji zavedli na loď, avšak nesměla vstoupit do stanu. Tehdy přišla skupina mužů, kteří měli štíty a dřevěné hole, a podali jí číši nabidu. Zpívala nad ní a pak ji vyprázdnila. Tlumočník mi řekl: ‚Tímto se nyní loučí se svými přítelkyněmi.‘ Nato jí byla podána ještě jedna číše. Vzala ji a dlouho zpěv protahovala. Stará žena ji však poháněla, aby rychle vypila a vešla do stanu, kde ležel její pán. Když jsem se na ni podíval, vypadala úplně zmateně. Chtěla vejít do stanu, ale vsunula hlavu mezi stan a loď. Stařena ji vzala za hlavu a vstrčila ji do stanu; sama šla za ní. Muži pak začali bušit dřevěnými tyčemi do štítů, aby přehlušili její křik, neboť by ostatní dívky byly vystrašeny a nechtěly by zemřít se svými pány. Šest mužů vešlo do stanu a všichni s ní souložili. Potom ji položili vedle jejího mrtvého pána. Dva muži uchopili její nohy a dva její ruce. Žena, která se nazývá posel smrti, jí upevnila kolem krku smyčku, jejíž každý konec směřoval na jinou stranu. Konce smyčky pak podala dvěma mužům, aby za ně táhli. Pak přistoupila s malou dýkou s širokým ostřím a jala se jí bodat mezi dívčina žebra, zatímco oba muži dívku škrtili smyčkou, až zemřela.“

Sexuální akty jako součást pohřebního obřadu nejsou u Slovanů ani Germánů nijak překvapivé. Pohané obvykle brali soulož jako běžnou součást života, přičemž jí přikládali velký význam, protože souvisela s kultem plodnosti. Otrokyně byly navíc zvyklé poslouchat a podobné činnosti pro ně představovaly asi normální součást života i mimo slavnostní pohřby, byť zřejmě ne s tolika muži po sobě. Samotné usmrcení obnášelo hodně utrpení, což ale dívka musela tušit.

Zajímavé jsou její vidiny těsně před smrtí, byť šlo zjevně o naučený text. Dávají jistou představu o tom, jak si Slované a Germáni představovali posmrtný život. Po usmrcení otrokyně se obřad chýlil ke konci.

„Nyní přistoupil nejbližší příbuzný zemřelého. Vzal kus dřeva a zapálil jej. Pak šel pozpátku zády k lodi a obličejem k zástupu, drže dřevo v jedné ruce a druhou maje na zadnici, a byl nahý. Tak bylo dřevo, které připravili pod lodí, zapáleno, když předtím zabitou otrokyni položili vedle jejího pána. Potom přicházeli lidé s větvemi a dřevem a každý měl s sebou kus dřeva s ohněm na konci. To hodili na hranici, takže se oheň zmocnil dřeva, potom lodi, pak stanu a muže i otrokyně a všeho, co bylo v lodi. Tehdy se zdvihl silný a strašlivý vítr, takže plameny stoupaly a oheň plál stále více.

Vedle mne stál jeden muž z kmene Rusů. Slyšel jsem, že říká něco mému tlumočníkovi. Zeptal jsem se jej tedy na to, co říkal. Tlumočník odpověděl: ‚Řekl: Vy Arabové jste pošetilí.‘ Zeptal jsem se: ‚Proč?‘ Odpověděl: ‚Nu, protože házíte toho, jehož nejvíce ze všech lidí milujete a ctíte, do země a tam jej pohltí hlína a larvy a pole. My jej naproti tomu spálíme, takže vstoupí v témže okamžiku do ráje.‘ Pak se počal halasně smát. Když jsem se zeptal na důvod toho, řekl: ‚Jeho pán seslal z lásky k němu vítr, jenž jej do hodiny odnese.‘ A skutečně neuplynula ani hodina a loď a hranice i otrokyně a pán, vše se proměnilo v popel a jemný prach! Potom postavili na místě, kde ležela loď, když byla vytažena z vody, něco, co se podobalo zaoblenému návrší: Uprostřed vztyčili veliký kůl z březového dřeva, na nějž napsali jméno mrtvého a jméno krále Rusů, a pak se zástup rozešel.“

Asi není lepší odpověď na otázku, proč Slované i Germáni mrtvé raději spalovali, než aby je pohřbívali do země. Pouze mohyla, jejíž velikost a výbava odpovídala sociálnímu postavení mrtvého, měla zůstat jako vzpomínka na zemřelého. Namísto těla tam spočíval jeho popel. Slované tím dali najevo, že duše je pro ně důležitá a věčná, zatímco tělo je pomíjivé, a kdyby zůstalo vcelku, zbytečně by duši poutalo k pozemskému světu, k němuž už nepatří. Teprve s nástupem křesťanství se jejich vnímání změnilo a začalo se pohřbívat do země.

Český překlad citací podle Jaroslava a Renaty Malinových: Dvacet nejvýznamnějších archeologických objevů dvacátého století. Praha 1991

_______________________________________________

Další literatura:

Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce – sonda do slovanského archaického náboženství, Červený kostelec, 2009

Váňa, Zdeněk: Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

Rychlík, Jan a kol.: Dějiny Ukrajiny, Praha 2015