Počátky Ruska leží na Ukrajině aneb Křest svatého Vladimíra a pád starých bohů

Mnozí lidé se možná ptali, proč ten samý kníže zvaný Krásné Slunéčko nechal ony sochy s takovou obřadností před osmi lety postavit. Nesmíme příliš doslova důvěřovat sugestivnímu vyprávění, jaké nám nabízejí pozdější legendy o této události, která se stala pro křesťanství v Rusku tak přelomovou a zásadní, že se křesťanští kronikáři snažili co nejdramatičtěji vylíčit její průběh. Bohužel kvůli nánosu legend nemáme o této události moc přesných zpráv, a tak nám nezbývá než věřit, že alespoň jádro příběhu zůstává pravdivé. Kníže Vladimír zřejmě doopravdy uspořádal kvůli politickým zájmům hromadný křest Kyjevanů spojený s bořením model, které dřív velkolepě uctíval. Svatý Vladimír se sice stal symbolem ruského pravoslaví, ale zpočátku vehementně prosazoval slovanské staré bohy.

Vladimírův otec Svjatoslav (vládl 960–972) byl totiž přesvědčeným pohanem a v tomto duchu také vychovával své syny (o tomto náboženství si můžete přečíst v článku na Seznamu Neznámé příběhy slovanských bohů, duch a démonů). Byl to mimochodem velmi tvrdý kníže a vyhlášený bojovník, který dokonce oblehl samotnou Konstantinopol, ale po počátečních úspěších tam byl tvrdě poražen. Když byzantský císař Jan Tzimiskes přijal jeho kapitulaci, propustil ho jen pod podmínkou, že mu Rusové přitáhnou na pomoc proti jakémukoliv nepříteli, až je o to požádá. Tuto podmínku později naplní až Vladimír a bude mít přímou souvislost s jeho křtem. Zatím se však vraťme ke Svjatoslavovi, který zahynul při cestě z Konstantinopole na peřejích Dněpru, kde jeho družinu přepadli a zmasakrovali divocí Pečeněgové.

Po něm nastoupil vládu starší syn Jaropolk (vládl 972–980), zatímco mladší Vladimír vládl v Novgorodě jako jeho podřízený. Vláda v Kyjevské Rusi totiž připomínala vládu v říši skládající se z malých dílků. Jednotlivá knížectví vznikla z bývalých slovanských kmenů a ovládali je mocní bojaři či knížata z rodu Rurikovců, která sídlila v centrálním městě dané země (například Novgorod, Smolensk, Černigov, Rjazaň). Všechna knížata byla podřízena knížeti v Kyjevě, který je někdy nazýván velkoknížetem.

Když Jaropolk převzal vládu, pokusil se obnovit víru v zemi křesťanskou víru, kterou se navzdory vlivu svého otce naučil od byzantské babičky Olgy, ale zjevně se mu to příliš nedařilo. Koncem sedmdesátých let se pak dostal do vážného sporu s bratrem Vladimírem a ten dokonce musel narychlo opustit své sídlo v Novgorodu. Nevíme přesně, proč se bratři pohádali, ale kvůli víře to asi nebylo, spíš kvůli moci. Vladimír v exilu zatím využil skvělých styků s Varjagy (na západě jsou známí jako Vikingové), kteří měli v Novgorodu své důležité obchodní centrum a jako tamní vládce s nimi Vladimír až překvapivě nalezl společnou řeč. Přesvědčil několik varjažských vůdců s četnými družinami, aby za něj bojovali a kolem roku 980 s nimi vytáhl proti bratrovi.

Tragická smrt svatého Václava známá z českých dějin není jediným případem bratrovraždy raného středověku. V ruském příběhu se však na rozdíl od toho českého stal světcem vrah, nikoliv oběť. Po několika měsících Vladimírovy dobyvatelské války se dostal Jaropolk do zjevných potíží a vypadalo to, že se bude muset vzdát. Domluvil si tedy jednání s Vladimírem a chtěl se mu poddat. Ten sice slíbil, že ho přijme, ale když se Jaropolk skutečně dostavil, zmocnili se ho dva Varjagové a jednoduše ho zavraždili. Dle pozdějšího vyprávění se zdá, že Jaropolk nebyl mezi lidem moc oblíben, proto Vladimíra nikdo nijak vášnivě neobviňoval a většina bojarů se bez problémů přidala na jeho stranu. Tak to ovšem zase líčí pozdější ruská tradice nakloněná Vladimírovi. Bezpochyby se však Vladimír stal samovládcem a vydržel na kyjevském stolci celých 35 let.

Po svém nástupu nechal na posvátném pahorku u Kyjeva znovu postavit modly starých bohů, které tam už kdysi stály, ale někdo, pravděpodobně Jaropolk, je nechal odstranit. Vladimír však téměř jistě neuctíval staré bohy z nějakého vnitřního přesvědčení. Jeho zvraty ve víře ukazují, že byl spíše nábožensky vlažný a všechny jeho činy byly motivované politicky. V tomto případě se chtěl zřejmě zavděčit svému lidu a hlavně bojarům, kteří byli Jaropolkovými chabými a neumělými pokusy o nastolení křesťanství znechuceni. Možná chtěl také zdůraznit nezávislost Ruska na křesťanské Byzantské říši. A navíc měl po boku stále nemalou armádu drsných Varjagů, zatím také většinově pohanských.

I díky nim se mu podařilo uchopit moc pevně do rukou a zahájit sérii vítězných tažení do knížectví, která v posledních letech unikala z dosahu kyjevské moci a odmítala platit tribut. Podrobil si tak Radimiče, Vjatiče i povolžské Bulhary a vytáhl i proti Jatvjagům. Na tomto tažení došlo zřejmě ke zvláštní příhodě. Po vítězství chtěli prý pohanští Rusové obětovat svým bohům syna jednoho křesťanského Varjaga. Když jeho otec protestoval, rozvášněný dav ho zabil i se synem. To se stalo roku 983, jen čtyři roky předtím, než se kníže Vladimír rozhodl k vážnému křesťanskému obratu.

Křesťanské legendy se víceméně shodují v tom, že před svým obrácením byl kníže Vladimír dost prostopášný a užíval si bezmezných radostí života. Kromě čtyř oficiálních manželek, z nichž dvě patrně pocházely z Čech, měl prý k dispozici stovky až tisíce souložnic, s nimiž se pravidelně a hojně stýkal. Legendy zřejmě opět přehání, aby zvýraznily, jak ho křesťanství změnilo k lepšímu po vzoru biblického krále Šalamouna, ale jádro je bezpochyby opět pravdivé.

Co tedy knížete vedlo tak najednou ke změně názoru a touze po přijetí Ježíše Krista? Pravděpodobně politické zájmy, stejně jako o sedm let dříve. Jestliže dříve se od Byzance spíše distancoval, najednou by se mu dobré vztahy s císařem hodily. Kyjevská Rus totiž při Vladimírových výpadech stále sílila a stávala se z ní skutečná východní velmoc. Jenže kníže zjistil, že s pohanem se vládci okolních zemí nechtějí příliš bavit a těžko se uzavírají i smlouvy, když každý přísahá na jiné bohy.

Navíc staré slovanské náboženství bylo úzce svázáno s kmenovým zřízením a novému typu státu, jaký chtěl Vladimír vybudovat, už ideově příliš nestačilo. Přestože byl Vladimír stále nazýván Krásným Slunéčkem, což zřetelně odkazovalo k bohu slunce Dažbogovi či Svarožicovi, tak přeci jen musel cítit, jak se víra v přírodní bohy stále více odchyluje od potřeb společnosti, hlavně v nově budovaných městech.

A když roku 987 přišla z Konstantinopole úpěnlivá žádost o pomoc od mladého císaře Basileia II., ucítil Vladimír svou příležitost. Žádost sice odkazovala k dávnému slibu jeho otce Svjatoslava císaři Janu Tzimiskovi, ale tím se Vladimír nemusel ve skutečnosti cítit vázán. Spíše se rozhodl obratně využít situaci ve svůj prospěch. Basileios II. byl totiž ve skutečně tísnivé situaci, protože se sotva chopil vlády a už stačil prohrát bitvu s Bulhary, kteří zničili celou jeho armádu. Hned nato proti němu povstal jeden z jeho vojevůdců Bardas Skleros, a když proti němu chtěl povolat jiného vojevůdce Barda Foku, tak ten se urazil, že měl jeho služeb využít dřív, než stačil tak trapně prohrát s Bulhary. Proto se raději sám prohlásil císařem a taky vytáhl proti Basileiovi. Tomu zůstala věrná jen samotná Konstantinopol, zatímco zbytek Byzantské říše stál proti němu. A za humny čekali Bulhaři. Naděje vložená do Rusů a jejich knížete Vladimíra už byla posledním stéblem, kterého se císař tonoucí v problémech chytal.

A tak si Vladimír mohl klást libovolné podmínky. Podle pověsti si zvolil, že chce za manželku císařovu sestru, princeznu Annu. V Konstantinopoli se zhrozili, že by si v purpuru zrozená princezna (řecky porfyrogeneta, císařské děti se v Byzanci tradičně dávaly do kolébek pokrytých purpurovými látkami, aby se zdůraznila jejich urozenost) měla vzít pohanského barbara. Jenže Basileios ve skutečnosti neměl na výběr a řekl Vladimírovi, že mu sestru dá, pokud se on nechá pokřtít. A Vladimír se rozhodl, že přijme křest. Tolik pověst, ale ve skutečnosti je možné, že mu Basileios sestru sám nabídl a Vladimír se z výše uvedených politických důvodů rozhodl, že chce křest z Konstantinopole přijmout. Rozumělo se samo sebou, že přitom zapudí dřívější manželky i souložnice.

Koncem roku 987 přijelo tedy do Kyjeva velké byzantské poselstvo, které mělo za úkol na křest dohlédnout. Průběh následujících událostí není opět vůbec jistý, ale na dalších řádcích se vám pokusím přiblížit jeho nejpravděpodobnější verzi. Sám Vladimír zřejmě přijal křest téměř neprodleně, a to kolem Vánoc roku 987. Během této zimy přijala křest i řada Vladimírových bojarů, kteří mu byli oddáni. Je třeba také připomenout, že v Kyjevě už od dob křesťanské kněžny Olgy dost křesťanů bylo, zejména z řad Varjagů usazených na Rusi v dřívějších dobách. Stál tam pro ně od roku 945 kostel sv. Eliáše.

Není jisté, jak knížecí křest probíhal, ale zřejmě se kolem toho nedělalo žádné velké divadlo. To přišlo až později. Vladimírovým kmotrem byl sám císař Basileios, byť přítomný pouze v zastoupení. Jeho jméno také kníže připojil ke svému, ale moc ho nepoužíval. Z řeckého jména Basileios se časem stalo ruské Vasilij.

Hned příštího jara, když rozmrzly řeky, se z Kyjeva do Konstantinopole mohla vypravit slíbená vojenská pomoc. Vladimír tam poslal šest tisíc svých oblíbených Varjagů, které si před osmi lety přivedl ze severu a kteří mu už možná byli na Rusi trochu na obtíž. Sám velkokníže se ovšem do Konstantinopole nevypravil. Varjagové skutečně převážili válečnou sílu v Byzanci na stranu mladého Basileia. Boje však trvaly ještě asi rok, než v bitvě u Abyda 13. dubna 989 spadl z koně vzbouřenec Bardas Fokas, zřejmě stižen mrtvicí. Druhý vzbouřenec Bardas Skleros se raději vzdal. Většina Varjagů se pak už nevrátila na Rus, ale zůstala v Byzanci jako součást nové císařovy gardy.

Mezitím se však život v Kyjevě obracel v převratných změnách. Poté, co Vladimír nechal pokřtít sebe a své bojary se zřejmě někdy v létě rozhodl přinutit ke křtu i veškeré obyvatelstvo Kyjeva. A právě tehdy zinscenoval ono velkolepé divadlo se sochami starých bohů, z nichž se najednou staly prokleté modly. Dejme slovo Pověsti dávných let od kronikáře Nestora z počátku 12. století, která nám celou událost barvitě popisuje: Jakmile tam [kníže Vladimír] přišel, poručil modly vyvrátit, některé rozsekat a jiné v oheň uvrhnout; Peruna pak poručil přivázat koni k chvostu a vléci s Hory po Bořičevu na potok, a dvanácte mužů ustanovil, aby jej bili proutím: a to ne proto, jako by dřevo cítilo, ale na potupu běsu, jenž oklamával tou podobou lidi, aby odplatu dostal od lidí. Veliký jsi Hospodine! Divní jsou skutkové tvoji: včera ctěn od lidí, dnes potupen…

Po zničení starých bohů přišel čas na toho nového. Kyjevané vstoupili do vod Dněpru, kde přijali křest a novou víru.

Tímto představením chtěl možná kníže potěšit svou novou manželku Annu, v purpuru zrozenou, která zřejmě někdy v roce 988 dorazila do Kyjeva. Na tomto místě bychom mohli skončit tradiční větou: I konala se velká svatba, kde všichni jedli do sytosti a pili po libosti, aby pak žili šťastně až do smrti.

_____________________________________

Další literatura:

Téra, Michal: Perun, bůh hromovládce – sonda do slovanského archaického náboženství, Červený kostelec, 2009

Váňa, Zdeně, Svět slovanských bohů a démonů, Praha 1990

Rychlík, Jan a kol.: Dějiny Ukrajiny, Praha 2015