Pád Velké Moravy (906) aneb Maďaři rozvrátili říši, ale ne kulturu a společnost

Od smrti Mojmíra II. pak více než 100 let nemáme o Moravě žádné zprávy z písemných pramenů, což vyvolává dojem zlověstné katastrofy. Zánik říše Mojmírovců je nezpochybnitelný, stejně jako vliv ničivého maďarského nájezdu. Pochybná je ovšem představa, která je stále prezentována v některých učebnicích, že Maďaři rozvrátili všechna velkomoravská sídla, nenechali téměř kámen na kameni a podrobili si poražené Moravany. To by znamenalo, že když později ještě v 10. století ovládli Moravu Poláci a po nich Češi, neexistovala zde žádná spojitost s Velkou Moravou a dějiny země začaly znovu od začátku. A to není pravda.

Kníže Svatopluk, častokrát nazývaný král, byl bezesporu nejúspěšnějším moravským panovníkem. Dostal se k vládě roku 870 zradou svého strýce Rostislava, když se spojil s Východofranckou říší, jakožto nejsilnějším sousedem Moravanů. Jenže následně dokázal obratně střídat spojenectví a válečný stav s touto velmocí, takže franckým králům ukázal svoji vojenskou sílu i vůli dohodnout se na rozdělení vlivu vůči ostatním slabším sousedům. Dokázal si tak podmanit nejdřív kmen Vislanů v Malopolsku, poté Čechy a spolu s nimi i Srbsko (polabští) a možná i další lužické a slezské kmeny, tedy vesměs samé Slovany. Dále si podrobil Panonii (v podstatě dnešní Maďarsko) a spolu se základním územím moravského a nitranského knížectví tak dočasně vytvořil středoevropskou slovanskou velmoc. Díky svým dobyvačným úspěchům dokázal vnitřně sjednotit i moravské velmože, kteří mocnému vládci nadšeně sekundovali.

Jak vypadala nadvláda Moravy nad okolními kmeny? O nějaké státní správě samozřejmě nemůže být v této době vůbec řeč, ale nešlo také o pouhé odvádění tributu (tedy poplatku většinou v naturáliích). Na příkladu Čech vidíme, že Svatopluk vyzdvihl k moci sobě věrná knížata, v tomto případě Přemyslovce Bořivoje a nechal je pokřtít, čímž si je zavázal vůči sobě jakožto nadřazenému vládci. Tuhle praxi uplatňoval už císař Karel Veliký. Českého knížete Bořivoje přitom pokřtil někdy po roce 880 samotný moravský arcibiskup Metoděj. Podrobení vůdci kmenů pak měli za povinnost zúčastnit se i se svými bojovníky dalších Svatoplukových dobyvačných výprav. Tak žila Svatoplukova říše především z kořisti a drancování sousedů. Historik Dušan Třeštík uvádí, že podle střízlivého odhadu mohla Svatoplukova armáda v bojích o Panonii kolem roku 884 mít asi 8 tisíc jezdců, 20 až 25 tisíc pěších a 1 000 vozů. To je na tu dobu obrovské číslo.

Bohužel se ukázalo, že Svatoplukova říše drží pohromadě především silou jeho osobnosti. Když roku 894 zemřel a vládu převzal jeho starší syn Mojmír II., začal strmý pád Moravy, zatím bez zásahu Maďarů. Ne že by se Mojmír nesnažil, nebo byl tak neschopný. Naopak okamžitě po nástupu uzavřel mír s franckým králem Arnulfem, aby si uvolnil ruce pro upevnění vlády. Jenže už následujícího roku mu vypověděli poslušnost Češi, na což Mojmír zareagoval odvážně vyhlášením trestné výpravy. Jenže ta skončila takovým neúspěchem, že se osmělili i Srbové a odtrhli se od Moravy také.

Mojmír II. zkrátka neměl autoritu svého otce a z podrobených zemí mu za chvíli nezůstalo téměř nic. Přesto mohla Velká Morava ve svých původních rozměrech z roku 870 vydržet, kdyby se už roku 896 neobjevili v Potisí maďarské kmeny, vytlačované z jihoruských stepí Pečeněhy. Pro Mojmíra to ovšem zpočátku byla spíše dobrá zpráva, protože zatím nepříliš silní Maďaři ho požádali o místo pro svá sídla a on souhlasil pod podmínkou, že se s ním spojí proti Východofrancké říši. Král Arnulf totiž nepokrytě přijímal do svazku své říše zpět Čechy, Srby i ostatní území, která se předtím odtrhla od Moravy. To Mojmír přirozeně považoval za vyhlášení nepřátelství. Tak se stali z Maďarů zpočátku moravští spojenci, kteří společně bojovali proti sousedním Bavorům a dalším národům Východofrancké říše.

Rozložení sil a spojenectví ve střední Evropě se ovšem točila jako na obrtlíku. První zásadní zvrat přišel roku 898, když Arnulf uzavřel s Maďary mír a hned následujícího roku umřel. Jeho nástupcem se stal šestiletý syn Ludvík IV. zvaný Dítě, takže říše zůstala vlastně bez vládce. Za těchto okolností začali Bavoři jednat téměř nezávisle na Východofrancké říši, která se ostatně brzy rozpadla. Mojmír II. by mohl mít konečně klid, jenže se proti němu postavil jeho mladší bratr, který se jmenoval po otci Svatopluk. Snad odtud pochází známá legenda o Svatoplukových prutech, jenže ve skutečnosti byly pochopitelně hlavní příčinou rozbrojů mezi bratry Mojmírovy válečné neúspěchy, které v sotva ukotvené říši logicky vyvolaly vnitřní pnutí, a někteří velmožové začali volat po změně vlády.

Při této vnitřní válce došlo ke kuriózní situaci, když roku 899 Svatopluka s jeho lidmi vysvobodila z Mojmírova obklíčení jakási bavorská výprava, proto se Svatopluk ukryl v Bavorsku a tamější předáci tak měli v rukou případný trumf proti Mojmírovi. Maďaři se mezitím sebrali a šli bojovat do severní Itálie, kterou krutě zpustošili, a nakonec se usadili v Panonii. Historik Martin Wihoda dovozuje, že tahle zásadní změna v jižní Evropě přímo dolehla i na Moravu, která byla vedle svých výbojů závislá i na dvou obchodních stezkách – jednak jantarové, která vedla zhruba od Benátek k Baltskému moři a jednak vodní cestě po Dunaji. V obou směrech tak Maďaři vlastně znemožnili obchod, což zasadilo moravskému hospodářství další velkou ránu po ztrátě „provincií“ a nemožnosti expanze. Kolem roku 900 tedy mojmírovská říše tedy určitě nebyla v dobré kondici.

Mojmír II. reagoval na situaci asi nejrozumněji, jak mohl. Roku 901 získal papežův souhlas k pevnému zakotvení moravského arcibiskupství, což se za Metoděje a knížete Svatopluka úplně nezdařilo. Ale hlavně uzavřel mír s Bavory, protože pochopil, že bude potřebovat jejich pomoc pro odražení čím dál drzejších Maďarů. Roku 902 vybojovali společně nad Maďary vítězství, takže se v dalších letech zdálo, že Maďaři se v klidu usídlí v Panonii a nebudou dělat problémy.

Zlom nastal roku 904, kdy se Bavoři poněkud nešťastně rozhodli vyřešit nebezpečí na své východní hranici jednou provždy. Pozvali si přední maďarské předáky k sobě do Bavorska na „diplomatickou návštěvu“, což tito divocí pohanští jezdci v čele s knížetem Kusalem kupodivu přijali. Po příjezdu se však nechali překvapit, když je zřejmě na hostině už notně zpité alkoholem Bavoři bez milosti všechny povraždili. Není divu, že taková zrada vyvolala u Maďarů vlnu nevole a touhu po pomstě. Nomádi na svých konících náhle udeřili v plné síle a zlobě. Spolu s Bavory to odnesli i jejich moravští spojenci, kteří byli ostatně nejvíc při ruce. Někdy v letech 905 či 906 se uskutečnila velká rozhodující bitva, kde Maďaři krvavě rozdrtili celou velkomoravskou armádu v čele s Mojmírem II., který zde padl. O této bitvě bohužel nevíme nic přesnějšího, ale podle pozdějších uherských pramenů se zdá, že se mohla odehrát někde kolem Nitry. Každopádně to znamenalo definitivní konec Velké Moravy na politické mapě Evropy.

Podle Dušana Třeštíka měla Velká Morava i po porážce ještě šanci na přežití, protože v Bavorsku přece přebýval Mojmírův mladší bratr Svatopluk, jehož mohli Bavoři dosadit jako vládce, který by jim zaručil spolehlivé spojenectví. Jenže k tomu potřebovali porazit Maďary. Pokusili se o to roku 907 u (dnešní) Bratislavy, ale dopadli stejně tragicky, jako předtím Moravané. O těch už však není v souvislosti s touto bitvou nikde ani zmínka, takže se zdá, že bývalá Svatoplukova říše už definitivně vyhasla. Pohanští uherští jezdci se stali na příští půlstoletí trvalou hrozbou pro křesťanskou Evropu a teprve roku 955 je na lešských polích dokázal porazit římský král Ota I. i s podporou českého knížete Boleslava I. (viz článek Tisíc padlých Čechů v bitvě na Lechu).

Co se však stalo se zbytky Velké Moravy? Maďaři její centrum totiž neobsadili a spokojili se s oblastí dnešního jižního Slovenska. Pravděpodobně si však nenechali ujít tučnou kořist, protože velká moravská sídla zůstala po porážce Mojmíra II. nechráněná, takže je Maďaři vyplenili. Archeologové potvrzují, že tato centra na jižní Moravě v povodí Dyje a Moravy v 10. století zanikla. O Moravanech se navíc nezmiňují žádné prameny až do roku 1017. To ovšem neznamená, že zanikla i veškerá velkomoravská kultura. Na hradiscích sice zřejmě došlo k takzvané pohanské reakci, což znamená, že se definitivně rozpadla „upevněná“ církevní hierarchie včetně moravského arcibiskupství a část velmožů se vrátila k uctívání pohanských bohů. Nicméně moc a vliv si zde udrželi moravští velmožové, o níž máme sice ze Svatoplukovy doby jen kusé zprávy, ale víme, že existovali, a i v dobách největší slávy si musela mojmírovská knížata žádat jejich souhlas při důležitých rozhodnutích.

Archeologové i historici navíc dovozují, že rozpad starých velkomoravských center nemusel souviset jen s maďarským vpádem, ale také s tím, že byla umístěna u řek, nikoliv na vyvýšených pahorcích. Řeky přinášely nejen dostatek vláhy, ale především příležitost k obchodování, které se však po maďarském obsazení Panonie utlumilo. Navíc podle archeologa Jiřího Macháčka se změnilo v 10. století podnebí, takže řeky se více rozvodňovaly a sídla umístěná na pobřeží tím dost trpěla. Zkrátka bylo potřeba přejít na nový typ středověkého sídliště, takže centrum Moravy se přesunulo na sever do Olomouce, kde také později papež povolil jakési obnovení moravského biskupství. Moravská církevní tradice založená Cyrilem a Metodějem zůstala ostatně v živé paměti i za Přemyslovců a Lucemburků.

Každopádně se však rozpadlo vše, co drželo pohromadě raně středověký stát, který se sice výrazně lišil od pozdějších modelů státu, ale byl strukturovaný a organizovaný. Od roku 906 neměli Moravané vládce, který by je sjednotil. Po bitvě na lešských polích (955) pak zřejmě severní Moravu ovládla česká knížata Boleslav I. a Boleslav II., kteří tudy vedli obchodní stezky na východ do Kyjevské Rusi. I to přispělo k posílení významu Olomouce a celé severní Moravy. Roku 1017 pak bojovali Moravané po boku Poláků proti Čechům, ale nakonec nejpozději do roku 1029 připojila přemyslovská knížata zemi trvale ke svým državám.

_________________________________________

Literatura:

Třeštík, Dušan: Počátky Přemyslovců (530–935), Praha 1997

Wihoda, Martin: Morava v době knížecí (906–1197), Praha 2010

Galuška, Luděk: Slované, stopy předků, O Moravě v 6.–10. století, Brno 2017